Petr Schnur – Hannover

Křížová cesta státu jménem Jugoslávie tedy zřejmě už definitivně dospěla ke konci. K dokonání díla zkázy a destrukce zbývaly dva akty -černohorský a kosovský. Ten první se zdá být uzavřen, ten druhý je v plném běhu a jeho vyvrcholení na sebe jistě nedá dlouho čekat. Pravdu o okolnostech rozbití jugoslávské federace se dozvíme tehdy, až v tomto světě skutečně zvítězí pravda se slušností a až se vlády nad dějepisem namísto „mezinárodního společenství“ opět ujme jeho patronka, řecká bohyně Klio.
Do té doby musíme vzít na vědomí fakt, že historii píší ti, kdo mají prostředky prosazovat politiku podle hesla „rozděluj a panuj“. Její součástí je i zásada, že co platí pro ně samotné, vůbec nemusí platit pro druhé.
Vezmeme-li vzhledem k jugoslávskému konfliktu v úvahu fakta, a nikoliv jeho mediální podobu, nelze ani v sebemenším pochybovat, že bez přímé zahraniční podpory či přinejmenším tichého souhlasu by žádný z jugoslávských Tudjmanů, Djukanovičů a dalších politických „osvícenců“ neměl šanci na úspěch.

Leží Korsika či Severní Irsko na jiné planetě?
Dlouhodobé konflikty v Severním Irsku, Baskicku a na Korsice, abychom zůstali u těchnejspektakulárnějších, nebyly řešeny referendy či nálety „mezinárodního společenství,“ nýbrž zůstaly vnitřní záležitostí příslušných států. Zejména příklady Severního Irska či tureckého Kurdistánu demonstrují politické farizejství těch, kdo si v jugoslávském konfliktu přisvojili roli patronů secesionických republik: krvavost konfliktu a jeho délka nemusí při „trpělivé vytvrvalosti“ centrální státní moci znamenat úspěch separatistů, pokud nedojde k masivnímu zásahu zvenčí v jejich prospěch.
Naopak – jmenované státy mohly a mohou na ochranu jejich územní celistvosti nasazovat libovolně dlouhou dobu své mocenské prostředky včetně represivních, aniž by se musely obávat mezinárodních sankcí.
Právě zde zůstává úkolem budoucího historického bádání hledat odpověď na otázku, do jaké míry byly uplatňovány zahraniční vlivy na jednotlivé reprezentanty národních jugoslávských republik, v neposlední řadě na černohorského předáka Mila Djukanoviče, nejabsurdnějšího „bojovníka“ za nezávislost na území bývalé Jugoslávie.

Hýčkaný Milo

Toho na počátku tohoto roku označil Zoran Zizič, předseda hnutí za zachování zbytku Jugoslávie, za mafiána a Černou Horu za Absurdistán a nedemokratickou republiku. Podle černohorské opozice vykázalo jeho Hnutí za nezávislou Černou Horu již na jejím zakládajícím shromáždění „sbírku“ v hodnotě 1,2 miliónu amerických dolarů – „malý“ zázrak na pozadí skutečnosti, že více než polovina obyvatel země žije na pokraji existenčního minima.
Lídr Černé Hory má zřejmě ale svoji zemi pevně v rukou, v neposlední řadě i kontrolou médií i policejního aparátu, jehož síla se odhaduje na 40 tisíc mužů – při zhruba 650 tisících obyvatel jde o úctyhodný počet. Šéfredaktor jediného opozičního deníku Dan byl zastřelen, vláda odmítla ustavit vyšetřovací komisi.
Podle některých zdrojů nebyla až 350 tisícům Černohorců žijících v Srbsku účast na referendu umožněna. Opozice několikrát upozornila na neregulérnost podmínek a vyslovila obavy z manipulace – nic z toho neotřáslo důvěrou tzv. mezinárodních pozorovatelů. Prapodivná to věc na pozadí skutečnosti, že jiné volby v jiných zemích, naposledy v Bělorusku, byly zpochybněny dříve, než vůbec začaly.
Faktem zůstává, že Djukanovičova zázračná kariéra, která začala již v roce 1991(!), hravě zastíní běloruského Lukašenka, oblíbený to terč „mezinárodního společenství“. Vzhledem k tomu, že členství Černé Hory ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu je hotovou věcí, stal se „Milo“ hýčkaným partnerem Evropy i USA.
Italové vtipkují o „Republice Philip Morris“
Je tomu tak i navzdory vyšetřování, které v kauze masového pašování cigaret z Černé Hory stále vede italská justice. Státní zástupce Giuseppe Scelse má sice mít údajně k dispozici stohy výpisů ze švýcarských a kyperských bankovních kont, Djukanovič se ale přesto cítí nevinen – při cigaretových transakcích prý šlo o jejich „reexport“! Italští vyšetřovatelé odhadují, že jeho Černá Hora, v lidové mluvě už zvesela přezdívaná Republika Philip Morris, takhle financuje na 60 procent svého rozpočtu.
Nyní lze předpokládat, že poker o Černou Horu mezi Evropou a Spojenými státy vstoupí do rozhodující fáze. I největšímu naivkovi musí být jasné, že tento ministáteček za normálních okolností není životaschopný.
Otázkou je, kdo jeho přežití umožní – zda vojenské základny USA, jak tomu bylo v případě Makedonie, anebo „Evropa“ s lákadlem rychlého členství v Unii.
Není pochyb, že tržně orientovaný Djukanovič a jeho klan této rivality využijí k vlastnímu prospěchu podle všech pravidel nabídky a poptávky; západní „investoři“ se mohou těšit na levné vily na panenském jadranském pobřeží. Jak dopadnou Milovi „poddaní“, to ho už zajímat nemusí.
Důležité bude, aby mu někde někdo nezmrazil úspory jako běloruské vládě. Čemuž zatím ale nic nenasvědčuje: mezi demokraty se přece takové věci nedělají.

Petr Schnur je publicista žijící v německém Hannoveru. Komentář vyšel 24.5.2006 v deníku Právo.