V levicovém tisku se nedávno objevil výbušný rozhovor s chorvatskou spisovatelkou Vedranou Rudan. Autorka je povoláním novinářka, nepokorná a nekompromisní ve svých názorech na novu realitu se stala prvním novinářem vyhozeným z práce poté, co se dostal v Chorvatsku k moci Franjo Tudjman. Nyní píše fejetony a komentáře pro největší chorvatský týdeník Nacional.

Vedrana šokuje bezprostředností, odvahou a nekompromisností, která jí přisoudila nejednoho nepřítele. Pro svůj ostrý jazyk je nazývána „ženskou s koulemi“ a stává se, že kleje jako havíř.

Ve svém románu „Ucho, hrdlo, nůž“ z roku 2002 Vedrana Rudan v plné nahotě ukazuje, jakým způsobem všudypřítomnost zla ovlivňuje obyčejného člověka.

Český publicista Karel Šlapota nedávno položil Vedraně Rudan několik otázek, ze kterých nyní něco vybírám:

Jste ráda „zlou Chorvatkou“?

Nepřemýšlím o sobě jako o Chorvatce dobré nebo zlé. Vždy o sobě myslím jako o lidském jedinci.

Proč vás v médiích tak nazývají?

Člověk je zlý, pokud sám sebe nevidí přes prizma národnosti. Neexistují Němci, Chorvati, Češi. Existují dobří nebo zlí lidé.

Jste pro anarchii?

Jsem pro sociální spravedlnost a pro lepší distribuci bohatství. A teze o anarchii jako o efektu terorismu je jen manipulací bohatých lidí.

Pro vás válka zřejmě ještě neskončila.

Pokud v Paříži během jediné noci – v civilizované Evropě – bylo spáleno na 800 automobilů, pak válka zřejmě neskončila. A umíte si představit, co se právě v tomto okamžiku děje v Bagdádu nebo v Čečensku? Válka nikdy nekončí.

Řekla jste, že vaše děti žijí ve světě bez budoucnosti. Ale přece v Chorvatsku se mnoho změnilo.

A odkud to víte? Turisti vždy všechno vidí nesprávnou perspektivou. Můj syn ukončil dvě fakulty v Americe: psychologii a informatiku. Vydělává 500 eur měsíčně v rakouské firmě působící v Chorvatsku. Pronájem 35 metrového bytu stojí 300 eur. Můj dobře zdělaný syn není schopen vydělat tolik, aby byl zajištěn. Jaká že to světlá budoucnost na něj čeká? Jaké má perspektivy?

Přemýšlí o odjezdu z Chorvatska?

Člověk nemůže utéct, musel by změnit svět. Lépe řečeno – otrok nemůže odejít, otrok by musel změnit svět. Ti všichni chudí v Paříži a Berlíně postávají, protože nemají kam odejít. Proto zabíjejí a pálí.

Jaké jste měla sama perspektivy, když jste ukončila studia?

Mé perspektivy byly nesrovnatelně lepší a život byl jistější. Rychle jsem dostala práci zajištěnou na celý život. Stát organizoval zdravotní péči. Mladý měl naději, že od státu dostane byt. První dům jsem si koupila ve věku 26 let. Auto dokonce když mi bylo 21 let. Za hotové, nikoliv na půjčku. Bydlela jsem sama, bez rodičů, bez problémů. A to bylo, prosím, před 30 lety.

To válka změnila situaci?

Mír to změnil. V době míru naši politici prodali cizímu kapitálu celé Chorvatsko: banky, hotely, elektřinu, vodu. Chorvatsko už jako stát neexistuje. Je pouhou částečkou světa, jíž řídí mezinárodní korporace.

Ale ve svých knížkách se mezinárodními korporacemi nezabýváte, spíše světem žen.

Protože svět žen je odrazem bídy současného světa. Ženy nemají prostředky, aby mohly žít emancipovaně, nemají na to peníze.

Cožpak o to jde?

Peníze jsou nejdůležitější. Řídí svět. A vněm platí právo mužů a peněz, právo těch, kdož jsou bohatí.

Kým je tedy Tonka Babičová, hrdinka vaší knížky „Ucho, hrdlo, nůž“?

Určitě to nejsem já. Ona je žena v mém věku, nad níž zvítězil osud. Ona svůj osud nedrží ve svých rukou, o ničem nerozhoduje. Je chudá. Čeká na smrt. V dnešním Chorvatsku existuje silný trend mezi ženami 35 až 50 let, které ve smrti hledají únik.

Jste feministkou, mají se vás muži bát?

Feministkou nejsem. Jsem jednou rozvedená, ale podruhé šťastně vdaná. Ale muži se mne bojí.

Proč?

Protože vidí muže ve mně samé. Cítím, že mám v sobě mužskou nenávist vůči nim. Mé postoje muže velice provokují. O tom svědčí například incident tady ve Varšavě, kde jsem podepisovala svou knížku. Přišel za mnou varšavský byznysmen, původem Chorvat. Udeřil mě do hlavy a rozhazoval letáky s hesly: „Ty hovno, Ty prase!“ A to jen proto, že jsem v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza prohlásila, že Tudjman byl fašista. Řekl, že zaplatí vrahy kteří si mě v Rijece najdou. Později jsem se dozvěděla, že ten člověk je v Polsku jedním z nejbohatších lidí. A také jsem se dozvěděla, že telefonoval našemu velvyslanci a řekl mu, aby volal do Záhřebu, že jsem se dopustila vlastizrady.

Jak si vysvětlit, čím byla válka Srbů a Chorvatů, o které vypráví hrdinka vaší knížky Tonka Babičová?

Myslím, že to byl konflikt vyprovokovaný zevnitř Jugoslávie proti Jugoslávii. Jejím cílem bylo rozdělit mezi Francii, Německo, Ameriku a Rakousko obrovský trh.

Jsme schopni porozumět, oč vlastně v tomto konfliktu šlo?

Dokonce ani my jsme tomu nerozuměli, jak tomu máte rozumět vy? V průběhu jedné noci se naši srbští sousedé stali našimi nepřáteli. Jugoslávie byla něčím nejhorším na světě. A my, kteří jsme kdysi byli Jugoslávci, jsme se během jediné noci museli stát velkými Chorvaty. A teď v době míru máme pochopit, že tolik lidí muselo zahynout jen proto, aby deset jedinců v Chorvatsku mohlo vydělat miliony dolarů. To je jediná věc, která nám po té válce zůstala.

Tonka říká, že lidé se ptají, proč ta řež byla tak ukrutná a odpovídá otázkou: jaká řež je vůbec malá. Pokládají si lidé takovou otázku?

V dnešním Chorvatsku lidé na to nemají čas, protože válčí o přežití.

Mohou být vztahy Srbů a Chorvatů opět normální?

Politici, kteří nás donutili k nenávisti, nás nyní nutí k lásce, ale to není tak jednoduché.

V monologu Tonky „Ucho, hrdlo, nůž“ popisujete pohřeb dítěte přenášený televizí. Jeho tělo spočívá v bílé rakvi, dochází k národní psychóze. Ale nakonec se všechno ukazuje jako fikce vykreovaná médii. Skutečně se něco takového událo?

To je pravda. Byla to manipulace, jejímž cílem bylo probudit v Chorvatech nenávist vůči Srbům. To se dělo skoro každý den. Úkolem médií bylo vzbudit nenávist.

Jak pravda vyšla najevo?

Žena, která pracuje v televizi pak po válce poskytla rozhovor. Jenže nikdo to už nepovažoval za nějakou zvláštní historii.

Vzpomenete si i na další podobné případy?

Pamatuji, jak noviny otiskovaly jména, příjmení, adresy i telefonní čísla Srbů, a k tomu připisovaly komentáře, že tito lidé jsou vrahy, obchodují se zbraněmi, že jsou špióni. Některé pak zabili jejich sousedé. Jiní utekli, a tehdy sousedé obsadili jejich byty. V Rijece bylo otištěno jméno jednoho člověka s komentářem, že je Srbem, četnikem a vrahem. Všechno velkými písmeny. V dalším čísle pak vyšlo dementi – malými písmeny. Noviny vyjasnily, že ten člověk Srbem nebyl, že byl Chorvatem. A napsaly, že zahynul v obraně Chorvatska.

V co ještě lze po takové válce věřit?

V nic. Proto Chorvati, kteří válčili, masově páchají sebevraždy. Pochopili, že válčili za nic. Planou živé pochodně, věšejí se, vyhazují své domy do vzduchu. Nedávno si jeden muž sám vykopal hrob, vyrobil rakev, položil se do ní a vyhodil se do povětří. Jiný si uřezal hlavu pilou. Tímto způsobem ukazují nesmyslnost celé války. To se děje den co den.

Napsala jste, že době války se člověk stane tím, kým je skutečně. Poznala jste lépe sama sebe?

Sebe i jiné. Lidé se mi nelíbí. Lehce podléhají manipulaci. A jsou mnohem hloupější, než jsem si předtím kdykoli myslela.

Cítíte se být obětí?

Obětí té války? Absolutně. Myslím, že válka zničila všem Chorvatům život i budoucnost.

Co jste ztratila?

Klid ducha a víru v lidské dobro.

Co se vás nejvíce dotklo?

V Záhřebu na začátku války lidé v uniformách chorvatského vojska vešli do nějakého domu a zabili člověka. Udělali to proto, že byl Srbem. Udělali to ve městě, kde válka nebyla. Pak odvedli na smetiště jeho manželku a desetiletou dcerku. Zavázali ji oči. Zabili je. Ta rodina se jmenovala Zec. Mrtvoly zakopali do smetí. A když na dvoře ležel mrtvý otec, zbývající dvojice dětí utekla k sousedům. Vrahové se k tomu, co udělali, otevřeně přiznali. Ale na policejní služebně nebyl v té chvíli přítomen advokát. Proto jejich přiznání neměla z právního hlediska platnost. A tak byli propuštěni na svobodu.

Messin, 15.6. 2006