Referendum v Černé Hoře potvrdilo návrh tamní vlády vedené Milem Djukanovičem na vystoupení z federálního svazku se Srbskem a obnovení nezávislosti země po dlouhých 88 letech. Evropská unie stanovila, že k tomu je zapotřebí souhlas nejméně 55 procent voličů, čehož se dosáhlo – potřebné množství bylo o čtyři desetiny procenta překročeno. Přesto šlo o poměrně těsný výsledek, neboť zbytek hlasujících, bezmála 45 procent, byl pro setrvání ve svazku se Srbskem.

Referendum se tak stalo definitivní tečkou za postupnou demontáží tehdejší Jugoslávie, která začala na počátku devadesátých let minulého století vyhlášením nezávislosti Slovinska. Vzápětí z federálního jugoslávského státu vystoupily Chorvatsko, Bosna a Hercegovina a Makedonie. Až na Makedonii to však vždy znamenalo prolévání krve v bojích občanské války.

Rozklad jugoslávské federace byl v první řadě důsledkem odstředivých nacionalistických sil, celý proces byl však od počátku podporován také ze zahraničí. Především od německé vlády kancléře Kohla, ale též od Rakouska, Maďarska a Vatikánu. Americký prezident George Bush senior rozpad Jugoslávie aktivně nepodporoval; snahou jeho kabinetu bylo tuto federaci pouze demokratizovat a zapojit do západního společenství. Avšak po nástupu Billa Clintona se vše změnilo a jeho vláda se plně zapojila do akcí podporujících vznik nezávislých států na území Jugoslávie. Nynější prezident Bush pak v této politice pokračoval.

Na Balkáně je nyní znovu malé Srbsko

Myšlenka jugoslávské federace zrozená z neblahých zkušeností národů žijících na tomto území s Rakousko-Uherskem a Tureckem před první světovou válkou tak definitivně skončila. Balkán se územně v mnohém vrací do situace před rokem 1914. Je tu oslabené Srbsko bez přístupu k moři, sice zvětšené o někdejší rakousko-uherskou Vojvodinu, ale další jeho autonomní oblast Kosovo je od masového bombardování letadly USA a jejich spojenců v NATO pod mezinárodní správou. A je zřejmě jen otázkou času, než bude i toto území pod tlakem Evropské unie a USA Bělehradu definitivně odňato.

Konečným rozpadem jugoslávské federace se tak nepochybně splnil cíl německých pravicových politiků, vyjádřený a začátku občanské války tehdejším ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem: „Jugoslávie byla politicky neživotným dítětem Versailleské smlouvy, jež nuceně přežilo druhou světovou válku.“ Pro dnešní Bushovuadministrativu pak zánik Jugoslávie ulehčil jeho globální politiku. Podle starého římského hesla „divide et impera“ (Rozděl a panuj) je vždy lehčí ovlivňování malých státních svazků než větších, navíc rozpad Jugoslávie dal USA možnost potlačení ruského vlivu a vybudování vojenských základen v této oblasti.

Multietnický stát velikosti Středočeského kraje

Černá Hora se nyní stává jedním z nejmenších států v Evropě. Svou rozlohou (13 812 km2) a počtem obyvatel (620 000) se podobá našemu Středočeskému kraji. Je to tedy stát nevelký a navíc značně etnicky rozčleněný. Černohorci – jazykem a náboženstvím stejní se Srby – tvoří pouze 42 procent obyvatelstva; Srbové 35 procent a zbytek jsou muslimové albánského, kosovského a bosenského původu. Pro nezávislost hlasovali spolu s Černohorci muslimské menšiny, prakticky všichni Srbové byli pro zachování federálních vazeb s Bělehradem. Proto nepřekvapí, že okamžitě po oznámení výsledků se z jejich strany ozvaly hlasy požadující přepočet hlasů i snahy, aby srbská menšina měla vlastní školské a kulturní instituce. Navíc je v sázce budoucnost asi 200.000 Černohorců v Srbsku, jejichž výdělky posílané domů rodinám jsou nezanedbatelnou součástí ekonomiky země.

V Černé Hoře už delší dobu není měnou jugoslávský dinár, protože Německo tam v minulosti na podporu černohorské protisrbské opozice zavedlo jako měnu německou marku a Brusel posléze euro bez jakéhokoliv ohledu na vyhlášená maastrichtská kritéria.

Ekonomická situace Černé Hory, v minulosti plně svázané hospodářsky s Jugoslávií a posléze se Srbskem, nebude lehká. V zemi je více než třetinová nezaměstnanost, část obyvatelstva se živí pašeráctvím a nelegálním obchodem s cigaretami. Podle italské celní služby byl do této činnosti v minulosti zapleten i současný premiér Milo Djukanovič. Černohorská vláda spoléhá na finanční podporu Evropské unie (o členství v ní se hodlá ucházet) a současně doufá v rozsáhlé západoevropské investice, hlavně co se do cizineckého ruchu a rekreačního využívání mořského pobřeží týče. To si však vyžádá čas i změnu mentality značné části obyvatel. Černohorští muži byli v minulosti zvyklí především sloužit v jugoslávských uniformovaných sborech a v jiných oblastech státní správy – ve výrobě a v hotelnictví převládali Srbové. A čekat stálý déšť finančních podpor z Bruselu není příliš realistické; podobná situace v Bosně a Hercegovině závislé na amerických a evropských finančních dotací byla již mnohokrát ostře kritizována v Bruselu i ve Washingtonu.

Minulost Černé Hory je dávno pryč

Při mohutných oslavách po referendu bylo v Podgorici, hlavním městě Černé Hory, často připomínáno, že země se pouze vrací do situace, jaká v ní byla před první světovou válkou, když byla knížectvím a od roku 1910 královstvím. To je ovšem těžko srovnatelné s dnešní dobou. Tehdy byla tato země mnohem menší než dnes, byla etnicky jednotná a pod vládou dynastie Petrovičů. Její nezávislost a ekonomické přežívání zajišťovalo mnoho faktorů. Dvě dcery vládnoucího knížete a posléze krále byly provdány za vlivná carská velkoknížata a ruská vláda poskytovala Černé Hoře statisícové roční dotace ve zlatých rublech. Další dcera pak byla provdána za italského krále. A Itálie stejně jako Rakousko-Uhersko a Německo měly zájem, aby Černá Hora byla nezávislá a blokovala Srbsku přístup k moři, jehož získání bylo tehdy cílem bělehradské politiky. Historik by k tomu ještě dodal, že pašeráctví i tehdy patřilo k obživě značné části obyvatel.

Přes všechny nacionalistické vášně a euforii z nezávislosti je nyní z ekonomického hlediska jediná možnost pro rozvoj Černé Hory: začlenit se ekonomicky do většího hospodářského celku, především se Srbskem, ale i s dalšími bývalými svazovými republikami někdejší Jugoslávie. Spoléhat se jen na pomoc Evropské unie by byla politika vzdálená realitě.

Článek Jiřího G. Müllera vyšel 15.června v týdeníku Sondy.

Messin, 20.6. 2006