Petr Schnur, Hannover

O pohádkách našich babiček se nakonec vždy dalo říci „konec dobrý všechno dobré“. Nicméně příběhy našeho světa nejsou babiččiny pohádky, a tak většina nekončí moc šťastně. Dobrého konce se nedočkal ani příběh země zvané Jugoslávie, jejíž poslední zbytek zanedlouho zmizí z politické mapy Evropy. Vyhlášením nezávislosti Černé Hory nastal poslední akt dramatu, z části krvavého, zčásti absurdního, nemající v moderní evropské historii obdoby.

Jak všichni víme, rozpad jugoslávské federace není jedinou kauzou svého druhu, spolu s ní zanikly Československo a Sovětský svaz. Nicméně to, co jsme zřejmě vzali na vědomí jako samozřejmost, něco „přirozeného“, přímý důsledek komunismu, se při bližším a hlavně věcném zkoumání ukáže jako vysoce ambivalentní záležitost, která zdaleka nemusela dopadnout tak, jak dopadla: transformace státu ještě nemusí znamenat jeho zničení. Co tyto tři události mají společného, jaká vnitřní dynamika a jaké vnější tlaky při nich působily, ukáže budoucnost. Mnohé nasvědčuje tomu, že činitelů bylo víc, než se dnes všeobecně soudí. Jednu věc můžeme na pozadí světového vývoje a reálné situace v dotyčných zemích konstatovat již dnes: sobeckost a bezohlednost menšiny zvítězila nad zájmy většiny.

O co tedy šlo? Obecně a furiantsky bychom mohli říci toto: rozpad Sovětského svazu byla záhada, Československa hloupost a Jugoslávie… Jak by s vlastně pospat rozpad tohoto státu? Jako zločin a tragédie? Zřejmě. Ale zločin koho? Odpověď by mohli dát strůjci „nového světového pořádku“, kteří si usurpovali označení „mezinárodní společenství.“ Představitelé tohoto zájmového spolku, s.r.o., který povýšil sám sebe na soudce a exekutora v jedné osobě, po celé roky pečlivě pěstovali v médiích obraz krvelačného Srba a jeho bezbranných obětí, nejprve Slovinců a Chorvatů, potom Muslimů a nakonec Albánců. Strašidlo „Velkého Srbska“ a jeho personifikovaného démona v podobě Slobodana Miloševiče obcházely podle snaživých pisálků a televizních komentátorů Balkán a nic na tom nezměnila skutečnost, že holá fakta mluvila poněkud jinou řečí. Ale tak to již chodí, historii zkrátka píší vítězové…

Za vítěze se může považovat i černohorský playboy Djukanovič. Jako „spolehlivý partner mezinárodního společenství“ (originální vyjádření evropských politiků před referendem i po něm) může doufat v lepší časy, i když ty staré také nebyly špatné. Ve své miniříši si tak jako tak dělal co chtěl včetně zavedení vlastní měny (představme si třeba Severní Irsko s eurem). Ani mafiánské struktury v orgánech státu, zastrašování opozice, přebujelý policejní aparát, kontrola médií, ani vyšetřování ohledně pašování cigaret vedené italskou justicí (na Jadranu dostala Černá Hora přezdívku Republika PhilipMorris), nic z toho neotřáslo důvěrou Evropy a jejich pozorovatelů.

Jugoslávie podobně jako Československo nevznikla „ohněm a mečem“ královských dynastií, jako tomu bylo v případě Španělska, Francie, Anglie či Turecka. U jejich kolébky stály myšlenky emancipace, vzájemnosti a humanity. Nebyla o nic větší „umělý slepenec“ než jakým je Velká Británie, mimochodem jediná evropská země s oficiálním přívlastkem „Velký“. Jaký to paradox, že právě ona, která své imperiální dějiny hrdě zvěčnila v názvu Spojené království a která dodnes vládne v jedné ze svých rebelujících provincií prostřednictvím policie a armády, byla jednou z hlavních opor secesionistů. Co je dopřáno jednomu, není zkrátka dopřáno druhému, zejména tehdy, když není na té správné straně barikády. Franjo Tudjman mohl vyhnat na čtvrt milionu Srbů z Krajiny a Tony Blair po libosti rušit více symbolickou než faktickou autonomii Severního Irska, aniž by z toho museli skládat účty v Rambouillet. A v Severním Irsku, na Korsice, Baskicku, tureckém Kurdistánu a třeba i belgickém Vlámsku se nepořádají ani referenda o samostatnosti.

Vraťme se ale k naší mapě Evropy. Je až zarážející, jak nyní její východní a jihovýchodní část připomíná konec 19.století. S podivem jsme si nechali namluvit bajky o slepencích a umělých státních útvarech od těch, kteří se emancipaci Jihoslovanů, Čechů a Slováků zuby nehty bránili a kteří měli v politickém programu jejich zničení.

Slobodan Miloševič ve své úvodní obhajovací řeči v Haagu uvedl, že žádný stát v dějinách nezmizel jen tak náhodou ze světa a nerozplynul se ve vzduchu. Stephen J.Stedman, známý americký vědec, připomněl v měsíčníku Foreign Affairs základní státoprávní i mezinárodněprávní premisu, ze které muselo „mezinárodní společenství“ vycházet, pokud by k Jugoslávii přistupovalo tak, jak to činilo a činí v jiných případech:„..na začátku války neexistovaly Slovinsko a Srbsko, nýbrž stát, který se jmenoval Jugoslávie.“

V nejbližší době přestane formálně existovat i jeho poslední torzo. Stát, na jehož vzniku se podílel T.G. Masaryk a který nám v těžkých chvílích srpna 1968 prokázal doslova a do písmene bratrskou solidaritu, přestal tak jako ten náš československý existovat. Šťastné konce z pohádek našich babiček asi opravdu nepatří do tohoto světa. Ale kdo ví, třeba si jednou všichni vzpomeneme na větu básníkovu: „Rozešli jsme se, abychom se opět sešli.“ Předpokladem je nebýt lhostejný k vlastním dějinám. Lidé si žel často uvědomí pravou hodnotu toho, co měli, až to ztratí…

Článek vyšel v časopisu Konec konců č.3/2006

Messin, 28.7.2006