Nebojsa Malic, Antiwar.com

Je tomu osm let od doby, kdy „Kosovská osvobozenecká armáda“ otevřeně přijala podporu NATO pro svou separatistickou válku proti Srbsku; přes dvanáct let od doby, kdy Washington a Brusel uznal prohlášení nezávislosti vydané Muslimy ovládanou bosenskou vládou, která zemi uvrhla do občanské války. V obou případech vyprodukovala podpora „mezinárodního společenství“ mnohem méně, než požadovali vůdci bosenských Muslimů i kosovských Albánců. Téměř 11 let po smlouvách z Daytonunení Bosna centralizovanou, bosenskými Muslimy ovládanou zemí. Sedm let po vjezdu albánských kriminálníků na tancích NATO do Kosova není provincie dosud nezávislá na Srbsku. Jak během času zesílil rozdíl mezi představami a skutečností, došlo k vytvořenízřetelného nesouladu a frustrace, což občas vyústilo v jednání, které může být popisované pouze jako šílenství.

Víra a velká hra

Po několik let od doby kdy začala okupace NATO je oddělení Kosova od Srbska popisováno jako „nevyhnutelné“ a pouze otázka času. Ale přestože impérium nasadilo svou vojenskou, diplomatickou a propagandistickou sílu pro prosazení nezávislosti, nejeví se tato nyní více na dosah, než na jaře, kdy začala předstíraná „jednání“ ve Vídni, pod vedením přívržence Albánců, bývalého finského prezidenta Martti Ahtisaariho.

Simon Tisdall obvinil minulý pátek deníku Guardian Ahtisaariho z rozjetí „hazardní/nečisté hry“ ohledně Kosova, protože klame veřejnost prohlášením, že udělení nezávislosti by mohlo být zdrženo kvůli odporu Srbska a Ruska: „Postoj Moskvy se netýká ani tolik potřeby rozřešit kosovskou hádanku, ale spíše má více co dělat s širším a pokračujícím zápasem mezi Ruskem a Západem.“

(Možná proto Ahtisaari a jeho kamarádíčci ze skupiny ICG prohráli možnost udělení Nobelovy ceny míru, ačkoliv byli přezdíváni favority. Prestižní ocenění získal bankéř z Bangladéše, který financoval svobodné podnikání.)

Den předtím navštívil Londýn Agim Ceku ve funkci „premiéra“ Kosova. Poté, co bývalý chorvatský generál a vůdce UCK pohovořil s ministry britské vlády, řekl tisku „věříme mezinárodnímu společenství, že tento proces řídí ke správnému závěru.“ Jakoby nikdo neměl pochybnosti, jaký by ten závěr mohl být, dodal Ceku: „potřebujeme nezávislost nyní, protože jsme přesvědčeni, že žádné jiné proveditelné řešení neexistuje.“ (Reuters)

Věříte, že? Dějiny jsou hřbitovem plným kostí národů, které „věřily“ , že mocnosti dělají správnou věc. Albánci se domnívají, že správnou věcí je nezávislost, protože tvoří 90 procent populace, de facto vlastní provincii a mají image obětí války v letech 1998-99. Srbové se domnívají, že správná věc je žádná nezávislost, protože mají na provincii právní nárok de jure , protože albánská většina byla vytvořena skrz teror a etnické čistky, a protože oni jsou oběťmi okupace po roce 1999, jakkoliv tvrdě to bylo zakrýváno, maskováno a tutláno. Ale impérium se nestará ani o jedny, ani o druhé. Jak bezděčně odhalil Tisdall, ve „hře“ je více než Kosovo, Srbové a Albánci – je to o staré rivalitě mezi východem a západem sahající zpět do studené války a možná dokonce až do velké hry 19.století.

Odporem k oddělení Kosova se Moskva snaží chránit své vlastní zájmy, nikoliv ty srbské – bez ohledu na západní propagandistické žvanění o „starých spojenectvích“ nebo „slovanské solidaritě“, tihle psi nikdy neštěkají. Postupem k oddělení Kosova Washington, Londýn, Paříž a Berlín sledují své vlastní imperiální programy – snaží se jednou provždy legitimovat jejich agresi z roku 1999, na které spočívá jejich současný nárok zasahovat kdekoliv, kdykoliv a proti komukoliv – bez ohledu jiné názory ohledně kosovských Albánců, mnohem méně kosovských Srbů.

Ironicky to vypadá na malou výhodu pro Srby, pokud vůbec nějakou, protože nemají silného sponzora a nevsadili svůj osud do rukou Moskvy, když pozorují jak je Moskva prodává jako už mnohokrát v minulých stoletích. Na druhé straně Albánci sami sebe přesvědčili, že jim svět dluží (nyní nezávislost, později možná něco jiného) a pokračují z tohoto důvodu v kladení požadavků. Kladení požadavků impériu je lukrativní trik, pokud je nemůžete dostat – a to tak dlouho, dokud to vydrží.

Fantastické a směšné

Mnoho bosenských Muslimů je podobně frustrováno „mezinárodním společenstvím“ pro selhání v udělení centralizovaného státu domněle slíbeného ve smlouvách z Daytonu. Kvůli víře, že byli řádnými oběťmi v konfliktu během let 1992-95 a následkem toho jim svět dluží, mnoho muslimských voličů ve volbách před dvěma týdny podpořilo militantního nacionalistu Harise Silajdžiče. Silajdžičova kampaň hýřila nacionalistickou hysterií, hlavně proti bosenským Srbům, ale také proti malé chorvatské komunitě, stále více polapené v utiskujícím a nepohodlném svazku nazvaném „Bosensko-chorvatská federace.“

Takovýto způsob hysterického obviňování bulvárními plátky by vydavatele amerických bulvárů mohl pobavit a rozesmát – jenomže v Bosně je berou opravdu vážně.

Sarajevský okresní žalobce Oleg Cavka řekl minulý čtvrtek AFP, že vyšetřuje bývalého kanadského generála Lewise Mckenzieho, prvního velitele mírotvorných sil OSN v Bosně, za údajné návštěvy bordelu provozovaného Srby a znásilňování muslimských žen, které tam byly údajně drženy v zajetí.

McKenzie rozzlobeně obvinění odmítl s vysvětlením, že jde o pomlouvačnou kampaň, která je proti němu vedena muslimskou vládou v Sarajevu po celou dobu od tehdy, co v roce 1992 nutil USA vojensky nezasahovat do bosenské války. Obvinění ze znásilnění byla vzata z „doznání“ zajatého srbského vojáka, který byl mučením donucen k přiznání všech možných věcí – všechny byly později prokázány jako lži. McKenzie nebyl nikde poblíž Sarajeva, když údajně měla nastat jeho návštěva v údajném bordelu.

Možná konečným kouskem cynismu bylo tvrzení, že fotografie generála McKenzieho se čtyřmi plačícími ženami ukazuje jeho oběti. Ve skutečnosti šlo o čtyři místní ženy, které pracovaly pro štáb OSN a byly evakuované McKenziem na začátku válečných akcí v Bosně. Fotografie plná slz byla z jejich opětovného shledání o několik měsíců později.

Po plných 12 let kanadská vláda ostudně odmítala McKenzieho bránit, selhala i v podání oficiální stížnosti sarajevským úřadům prostřednictvím svého velvyslanectví, umožňujíc tak opakované objevování obvinění tohoto druhu a pokračující pošpiňování dobrého jména jednoho z jejích nejzkušenějších mírových dozorčích. Toto se rovná zacházení s kanadskými vojáky, kteří se střetli s chorvatskými vojáky v Medacké kapse v roce 1993 a stali se svědky zločinů proti místním Srbům; jejich vyprávění bylo potlačováno dlouhá léta.

Snad podníceny tím, jak 12 let staré novinářské kachny prodávají noviny, přineslo tento týden několik deníků v Chorvatsku a Slovinsku tvrzení vysloužilého sarajevského profesora Amira Pleho, představovaného jako experta na biologickou válku, že Slobodan Miloševič na začátku 90.let plánoval vyrobit jadernou bombu.

„Miloševič chtěl vyrobit jadernou bombu, protože si byl dobře vědom, že vlastnictví jaderné zbraně by mu pomohlo postavit se světu a uskutečnit tak myšlenku Velkého Srbska,“ informovala agentura MakFax.

Srbští představitelé odmítli Plehovo obvinění se směsí výsměchu a odporu, a označili ho za primitivní propagandu. Plehův příběh zní jako spiknutí z levného „techno-thilleru“ , dokonce i Tom Clancy by ho odmítl jako příliš povrchní: tajné dodávky z Ruska, zlověstná srbská spiknutí a laskavý osud mezinárodních sankcí a bomb NATO, které zachránily situaci. Nejrůznější druhy zdánlivě nedůvěryhodných spiknutí se na Balkáně ukázaly být pravdivé, ale toto nevypadá jako jedno z nich.

Rozpletené „skutečnosti“

Na konci studené války si bujní imperialisté v Americe a Evropě mysleli, že můžou změnit nejen tvář světa, ale i principy podle kterých fungoval, skrze sílu a strach. Na chvíli to už na Balkáně skoro vypadalo, jakoby měli pravdu. Masakr na Středním východě ale demonstroval chyby jejich přesvědčení – chyby, které si nejsou stále ochotni přiznat. Lidé Balkánu, kteří postavili veškeré skutečnosti z protichůdných konstrukcí lží, shledávají v těchto dnech tyto „skutečnosti“ jako stále více křehčí/slabé – a aby je udrželi, uchylují se ještě více k výmyslům, hysterii a naprostému šílenství. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to k smíchu.

Překlad Messin, 25.10. 2006 ZDROJ