Petr Schnur, Hannover
„Vládnoucí elita učinila své modely normou; a tato norma není nic jiného než norma moderní industrializace, která se nespokojí již jen s tím, že konzument konzumuje, nýbrž nastupuje s nárokem, že nesmí existovat žádná jiná ideologie než ideologie konzumu, globalizace a volného trhu financí.“
Tato kritická slova nebyla pronesena na počátku třetího tisíciletí nýbrž počátkem 70.let milénia minulého a jejich autorem byl známý italský režisér Pier Paolo Pasolini. Dnes již není pochyb, že se budeme muset, pokud jsme ještě docela neztratili občanský instinkt, zřejmě více zabývat vizemi těch škarohlídů typu Huxleyho, Orwella či Pasoliniho než moderních sametových proroků „otevřené společnosti.“
Iluze plurality
Jedním z kouzelných slůvek, kterými je občan dnes a denně častován, je „pluralita“: pluralita slova, pluralita názorů, politická pluralita, pluralita médií. Pronikneme-li kouřovou clonou líbivých titulků za ideologický horizont doby, narazíme v oblasti médií na poněkud jinou realitu, než kterou nám sugeruje nepřeberné – a stále stoupající – množství radiových a televizních stanic, novin, časopisů a knih, o internetu ani nemluvě. Ideologům „nového světového pořádku“ se více méně podařilo úspěšně podařilo vklínit do povědomí člověka následující rovnici: názorová různorodost/pluralita médií je přímo úměrná jejich počtu. Že kvantita zdaleka neznamená kvalitu, ale ví každý konzument z obchodu. Předchozí rovnice zapomíná na jeden zásadní problém: na rovnost šancí v komerčně orientovaném mediálním „trhu“.
V praxi to vypadá následovně, uveďme dva příklady z opačných konců světa – jihovýchodní Evropy a Ameriky:
Země bývalého východního bloku se na počátku devadesátých let staly terčem německé mediální expanze. Vedle velikánů Bertelsmana a Springera si vedlo velmi čile zejména nakladatelství WAZ (Westdeutsche Allgemeine Zeitung). Světu dalo kromě jiného i návod, jak si pomocí zkorumpovaných politických vládců zajistit patřičný mediální trh jednotlivých zemí. Tak například v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Srbsku-Černé Hoře a Makedonii se nyní podílí 40 procenty na celkovém novinovém obratu. V Chorvatsku představuje s 35 procenty největšího vydavatele, v Makedonii ovládá dokonce 90 procent celkového trhu.
V Rumunsku proběhl odvážný konflikt mezi novináři a vydavatelem WAZ. V roce 2004 redakce deníku Romania Libera veřejně protestovala proti politickému tlaku z Německa. Navíc WAZ představuje výmluvný příklad symbiózy politiky s obchodem v dnešní reálně existující „otevřené společnosti“: šéfem firmy je Bodo Hambach, bývalý pověřenec minulé sociálnědemokratické vlády pro Balkán, toho času zvláštní koordinátor tzv. Paktu stability pro jihovýchodní Evropu.
Jak vypadá mediální pluralita „otevřené společnosti“ v praxi „vyspělých demokracií“, demonstrují nejlépe poměry ve Spojených státech amerických. Na 98 procent amerických médií (knih, novin, rádiových a televizních stanic) je kontrolováno deseti společnostmi s většinovými finančními zájmy v obchodě s automobily, ropou a zbraněmi. Tato neuvěřitelná koncentrace v mediálním sektoru, jejímž důsledkem je pochopitelně monopolizace „produktu“ jménem informace, vytvořila šest největších gigantů. Drtivá většina rozhlasových a televizních programů (v kině, na videu, či dvd), novin, časopisů či knih pochází od jednoho z těchto megakoncernů (pořadí podle velikosti a síly): AOL-Time Warner Inc., Disney-Capital Cities/ABC Inc., Bertelsmann, Viacom, News Corporation (Rupert Murdoch) a Sony Corporation.
A aby bylo jasné, o čem je řeč, následující příklad. Skrze deník New York Times ovládá rodina Sulzbergů dalších 33 novin, 12 magazínů, sedm rozhlasových a televizních stanic, jeden kabelový televizní systém a tři knižní vydavatelství. V internetu provozuje 40 webových stránek a jeho (NYT) zprávy, komentáře a fotografický materiál otiskuje dalších 506 časopisů, zpravodajských agentur a magazínů. A důsledky takové „plurality“? Jen v prvních třech měsících po 11.9. 2001 bylo propuštěno šest významných novinářů a akademiků, protože kritizovali americké politiky. Mluvčí Bílého domu se osopil na komentátora stanice ABC za „nevlastenecké“ kritizování používání řízených střel s plochou dráhou doletu v Afghánistánu. Na žádost ministerstva zahraničních věcí se tato stanice spolu s „konkurencí“ CBS, NBA a CNN zavázala, že nebudou používat „buřičský jazyk“. Nad novináři doprovázejícími vojenské jednotky má vláda samozřejmě naprostou kontrolu. Za těchto podmínek není divu, že americká média namísto kritických otázek pěla v jednotném „vlasteneckém“ chóru ódu na pomstu.
A podobně to bylo na evropském kontinentu v čase války v Jugoslávii, kdy jsme mohli sledovat „v akci“ zglajchšaltovaná evropská masmédia. Hanebná role těchto tzv. „svobodných“ médií při rozbití Jugoslávie a jejich jednostranné tažení proti Srbům vejde zřejmě jednou do historie jako nejtemnější kapitola evropské žurnalistiky po druhé světové válce. Když během bombardování Jugoslávie v roce 1999 pronesl mluvčí Severoatlantické aliance Jamie Shea větu o tom, že je nutné získat a udržet obrazový monopol, věděl o čem mluví. A když chválil demokraticky zvolené politiky (Rudolf Scharping odvedl opravdu dobrou práci! pravil například), kteří věděli, jaké zprávy byly důležité pro získání veřejného mínění jejich zemí, udeřil hřebík na hlavičku. Přímý vliv vlád, státních orgánů a mluvčích NATO ovšem není jediný druh cenzury, se kterým se svoboda slova potýká.
Cenzura a komerce
Ponecháme-li stranou spektakulární případy systematického a dlouhodobého sledování nepohodlných žurnalistů a publicistů tajnými službami, jak nedávno vyšlo najevo v případě německé BND (Spolková zpravodajská služba), jsou to právě vydavatelé/majitelé velkých médií a jim zodpovědní šéfredaktoři, kteří žurnalistům stanovují jasné hranice jejich působení. Ty jsou v prvé řadě obecně vytyčeny pravidly hry stávajícího politicko-ekonomického systému – co je nad ně, je považováno za extremismus, populismus či jiný –ismus. Většina masových médií vzhledem ke svým ekonomickým i jiným vazbám nestojí nad systémem a tedy objektivně nad věcí, jak se snaží sugerovat, nýbrž je jeho významnou a plně integrovanou součástí. Tak například k onomu již zmíněnému konfliktu mezi redakcí Romania Libera a jeho německým vydavatelem, došlo po masivní intervenci WAZ ve prospěch rumunských sociálních demokratů.
Tyto intervence se ale zdaleka nedělají jen přímou cestou. V novinách či televizi panuje jako v každém podniku hierarchie, která nejen řídí jejich chod, ale zodpovídá i za dodržování norem přímo či nepřímo stanovených vydavatelem Slovem „nepřímo“ se myslí „filosofie“ firmy, která je samozřejmě každému zaměstnanci známá a která vybízí ke zdrženlivosti. Sebecenzura potom nastupuje tam, kde u žurnalistů převládne snaha o uspokojení vydavatelova – šéfredaktorova očekávání, ať již z materiálních či jiných důvodů. Dotyčný publicista prostě ví, co se od něj očekává a kde se nachází mantinely, v jejichž rámci se může pohybovat. Otevřený konflikt s vydavatelem po vzoru odvážných Rumunů je spíše vzácnou výjimkou.
Vedle uvedené politické (sebe)cenzury rozhoduje rovněž zákon trhu. Zvulgarizovaná společnost vyžaduje triviality a rychlé informace a médium je dnes v prvé řadě produkt na prodej. Podle toho taky vypadají dnešní noviny, časopisy či televizní programy; smyslem masového setkání s médiem naší doby není touha po vědění – a to v lepším případě – snaha být informován.
Citátem jsme zahájili, citátem skončeme. O něco málo později než úvodem citovaný italský režisér pronesl americký hudebník Frank Zappa na adresu „svobodných médií“ následující větu: The information is no knowledge (informace není znalost). To ovšem prohlásil ve „starých dobrých časech“. Co by řekl nyní?
(Článek vyšel v časopise Konec konců 2/2006)