Velká většina srbských voličů schválila v říjnovém referendu novou ústavu, která mimo jiné potvrzuje, že Kosovo je nedílnou součástí Srbska. Kosovští Albánci ovšem toto hlasování bojkotovali a jejich političtí představitelé prohlásili, že cílem nadále zůstává nezávislost této srbské provincie. Kosovo je od roku 1999, po téměř tříměsíčním bombardování tehdejší srbsko-černohorské Jugoslávie letectvem a raketami NATO, jež zaplatilo životem na 3000 jugoslávských občanů včetně dětí, pod dočasnou mezinárodní správou.

Jugoslávská armáda a bezpečnostní složky byly z Kosova staženy a nahradily je vojenské síly OSN, jejichž součástí je i jednotka české armády. Od začátku byla mezinárodní správa, ovládaná představiteli USA, Německa a některých dalších zemí Evropské unie, více než přátelská vůči kosovským Albáncům a jejich donedávna teroristické organizaci UCK, jež se přetvořila v kosovský bezpečnostní sbor. Na to ovšem doplatilo Srbsko, kosovští Srbové a další menšiny tam žijící. Navíc OSN nedodržela závazek ze smlouvy o odsunu srbské armády, že Bělehrad bude moci vyslat na ochranu srbských kulturních a náboženských památek v Kosovu oddíly svých vojáků. Toto území je totiž kolébkou života a kultury srbského národa, což se ovšem změnilo poté, co osmanští Turci na Kosovském poli porazili srbskou armádu a stali se pány této provincie až do tzv. balkánských válek v roce 1912.

Sliby chyby?

USA a představitelé mezinárodní správy prohlašovali, že zavedou v Kosovu pořádek, demokracii a ochranu menšin. Jak však vypadá splnění těchto slibů po sedmi letech mezinárodní správy? V poslední říjnový den otiskl vlivná kanadský list Globe and Mailčlánek znalce balkánských poměrů, bývalého kanadského velvyslance v Bělehradu Jamese Bisseta. V něm mimo jiné konstatuje:

„V minulých sedmi letech se Kosovo stalo jedním z nejnebezpečnějších míst na zemi. Je to středisko pašování heroinu a lidí do západní Evropy. Vraždy a únosy jsou tam na denním pořádku. Občanská společnost neexistuje a životní podmínky jsou stejné jako na Haiti. Je tam stále více islamistických extremistů s vazbami na Al-Kajdu. Krátce řečeno, Kosovo má všechny charakteristiky státu, který zklamal.“

„Před očima OSN a NATO odtud bylo vyhnáno více než 200.000 Srbů, Židů, Romů a dalších příslušníků nealbánských menšin. A ti, co tam zůstali, žijí stále v nebezpečí. Mnozí z těch, co se povzbuzováni OSN vrátili, byli zavražděni. Agim Ceku, nynější předseda kosovské provinční vlády a bývalý vůdce teroristické organizace UCK, byl Srby obviněn z válečných zločinů. Chorvatské oddíly pod jeho vedením (byl tehdy vysokým důstojníkem chorvatské armády – pozn. aut.) obsadily srbské vesnice, jež byly pod ochranou kanadským modrých přileb. Když odtud tyto oddíly byly nakonec vytlačeny, zjistilo se, že všichni obyvatelé vesnic byli pobiti spolu se zvířaty.“

„Jedním ze zločinů, které albánská většina v Kosovu spáchala, bylo zničení více než 150 pravoslavných kostelů a klášterů, z nichž mnohé pocházely ze 13. a 14. století. Tímto způsobem se měly odstranit všechny doklady o křesťanské minulosti Kosova. Je ostudné, že to nevyvolalo mezinárodní rozhořčení a úsilí dopadnout viníky ani známky poplachu v křesťanských kruzích na Západě. Rezoluce OSN, jež zakončila kampaň bombardování Srbska, garantovala, že Kosovo bude mít fungující občanskou společnost, demokratické instituce a že zajistí bezpečnost občanů dodržováním zákonů. A garanatovala srbskou suverenitu nad Kosovem. Je smutné, že OSN a NATO zřejmě neměly vůbec v úmyslu tyto závazky dodržet.“

Tolik kritický pohled velvyslance Bisseta.

Situace po srbském referendu

USA a západní mocnosti, především Německo, Itálie, Maďarsko a Rakousko, byly od nástupu administrativy Clintona pro demontáž Jugoslávie, včetně podpory požadavků kosovských Albánců a jejich teroristické organizace UCK na nezávislost. Někdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová v tom sehrála jednu z klíčových úloh. V tomto duchu pak tuto provincii spravovali i mezinárodní prokonzulové, včetně nynějšího hlavního vyjednavače, bývalého finského prezidenta Marttiho Ahtisaariho. Pod jeho záštitou minulých sedm měsíců o Kosovu jednali představitelé tamějších Albánců a Srbů, avšak naprosto se neshodli. Kosovští Albánci požadovali okamžitou nezávislost, zatímco Bělehrad nabízel samosprávu, jež by byla více než autonomie a méně než nezávislost. Jednání je nyní v patu a Ahtisaari má do konce roku OSN navrhnout řešení, jež by prosadila Rada bezpečnosti OSN. Podle dosavadních informací připravuje návrh na vyhlášení nezávislosti Kosova, ale v několika etapách. Řešení ovšem nebude tak zcela jednoduché, jak by si USA, EU a kosovští Albánci přáli.

Zcela jinak to vidí Rusko

Do této diplomatické a politické hry totiž nyní vstoupilo Putinovo Rusko, a to je tvrdší hráč než Rusko Borise Jelcina, které před americkým tlakem ustupovalo. Prezident Putin a jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov již prohlásili, že Rusko nebude souhlasit s žádným řešením budoucnosti Kosova, se kterým by nesouhlasila srbská strana. A oba připomněli, že v Radě bezpečnosti OSN má Rusko právo veta. Současně Putin upozornil, že pokud by byla z vůle USA a EU a bez souhlasu Srbska zaručena Kosovu nezávislost, mělo by to značné mezinárodní důsledky. Pak by mohla být udělena nezávislost i Abcházii, Jižní Osetii či Podněstří. Nemluvě o tom, že by si z toho mohla vzít příklad Srbská republika v Bosně, jež je součástí tohoto soustátí a vystoupit z něho. Jaké by to mělo důsledky, si lze lehce domyslet.

Politický a diplomatický míč je nyní na straně Evropské unie a USA. Příští týdny ukážou, jakým způsobem se toho chtějí zhostit. Příští týdny ukážou, jakým způsobem se toho chtějí zhostit. A zda si již také uvědomují, že ani vojenský zásah americké supervelmoci a jejich přátel nemusí přinést očekávané řešení, jak ostatně dnes a denně dokazuje Irák.

Článek vyšel 7.prosince 2006 v týdeníku Sondy