29.listopadu 2006 se v lotyšské Rize uskutečnilo setkání ministrů zahraničí zemí NATO. Jedním z výsledků bylo pozvání Srbska, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny, aby se tyto země připojily k programu Partnerství pro mír. Program byl založen v roce 1994, jako cesta pro bývalé země Varšavské smlouvy a další země, jak se připoutat k Alianci a je široce považován za bránu k plnému členství v NATO.

Slovinský ministr zahraničí Dmitrij Rupel celou věc v podstatě vytáhl už o dva dny dříve (AP). Ale pozvání bylo neustále ohlašováno jako nějaká překvapující změna kurzu. Proč?

 

Podpora globalistům

První náznak odpovědi přineslo přední srbské proimperiální médium B92. To se rozhodlo zdůraznit, že přijetí je bezvýhradné a že NATO chtělo „poslat Srbsku politický signál.“

Signál jakého druhu? Vážná prohlášení prezidenta Tadiče a ministra zahraničí Draškoviče více než naznačují, že NATO bere pozvání jako podporu „demokratickým“ silám v nadcházejících všeobecných volbách, které mají být 21.ledna 2007. Toto přímo potvrdil i Daniel Fried, náměstek amerického ministra zahraničí, který v pondělí řekl tisku, že Washington „chce pomoci našim srbským přátelům.“

Aby nedošlo k nějakému zmatení, nejsou to srbští lidé, které Washington považuje za přátele, ale specifičtí vůdci, jako Tadič, Draškovič a „liberální demokrat“ Ceda Jovanovič. Pomoc potřebují ve svém politickém zápasu proti Srbské radikální straně.

Po třech letech čekání ve vazbě předstoupil před soud v Haagu vůdce srbských radikálů Vojislav Šešelj. Proces musel být nicméně během pár dnů přerušen, protože Šešelj zahájil hladovku na protest proti přidělenému obhájci. Šešeljův vzdor tribunálu je jistě prospěšným faktorem pro popularitu radikálů. Strana se těší podpoře významné části srbských voličů, unavených už vládou, která se neustále plazí před impériem.

Kost pro Borise

Prezident Tadič rozhodně nevynechal jedinou příležitost, aby mohl zdůraznit výhodnost pozvání od NATO. Zvláště chválil své dva poradce, Vuka Jeremiče a Jovan Ratkoviče, kteří „během předcházejících dvou měsíců pochopili politickou strategii a vedli rozhovory se zástupci klíčových zemí NATO“ (Tanjug, via Glas Javnosti). Pokud je to skutečně pravda – a zpráva z půlky listopadu to potvrzuje – potom Tadič kompletně obešel srbskou diplomacii a jako prezident nebezpečně překročil svou pravomoc.

Je to dokonce ještě více alarmující, protože Tadič má minulost neřízené střely a často nechal svou podlézavost k impériu překonat vlastnosti státnictví. Ale na rozdíl od jeho neslavného dopisu císaři před dvěma lety, nebyl jeho úřední dopis poradci pro národní bezpečnost Stephenu Hadleyovi zveřejněn. Tento dopis, jak se shodují dva reportéři New York Times, hrál klíčovou roli při změně myšlení Washingtonu.

V článku z 30.listopadu Brain Knowlton a Helene Cooperová citují „americké úředníky“ tvrdící, že Tadič jim za pozvání slíbil velmi mnoho:

„Úředník citoval Tadiče jak říká, že jak se přiblížila jednání o Kosovu, „rozhodl se být prozápadní, ať se stane cokoliv,“ a že podpoří USA a evropské instituce.“

Tyto formulace naznačují, že Tadič slíbil podporu tlaku impéria na odtržení Kosova – něco, co nejenže slíbil srbským lidem, že nikdy nepodpoří, ale také něco, co je v rozporu s jeho prezidentskou přísahou a srbskou ústavou.

Od svržení vlády Slobodana Miloševiče v říjnu 2000, srbští „demokraté“ tlačili svůj národ do programu „euro-atlantické integrace“ jako jediné politické a ekonomické možnosti. Ale zatímco většina Srbů mylně doufá, že členství v Evropské unii bude jakýmsi všelékem na ekonomické problémy, méně nadšeni jsou už ze spojení s NATO. Konec konců, Aliance přece vedla v roce 1999 se Srbskem tři měsíce válku a od té doby okupuje část srbského území.

Pokud si úředníci ve Washingtonu vážně myslí, že Boris Tadič bude příští měsíc triumfovat ve volbách, poněvadž Srbsko očekává, že se výměnou za vzdání se Kosova stane oficiálním vazalem NATO… mohou být drsně překvapeni. Stejně tak Tadič, pro kterého by se „dar“ partnerství s NATO mohl stát otráveným kalichem.

Ožehavá záležitost

V důsledku pozvání do Partnerství pro mír, řekl mluvčí srbské vlády Srdjan Djurič, že to má posílit srbské stanovisko pro udržení Kosova, protože by mohlo být „pro členské země NATO silnějším podkladem k respektování územní suverenity Srbska v souladu s Chartou OSN.“

Nicméně, pokud má Washington nějaké plány respektovat srbskou územní integritu, nebo Chartu OSN, potom to náměstek ministra zahraničí Nicholas Burns nikdy nesdělil. Tento týden na setkání OSCE v Bruselu setrval v pozici, která upřednostňuje „podmínečnou nezávislost“ jenom kvůli Moskvě, která hrozí vetovat každé rozhodnutí, které nebude výsledkem vyjednané dohody.

Ani Washington, ani kosovští Albánci ovládající Kosovo nemají v úmyslu vyjednávat. Minulý týden musela policie OSN rozehnat tisíce albánských demonstrantů před svým velitelstvím v Prištině, kteří protestovali proti jednání se Srbskem. Demonstrace se konala na „Den vlajek“, albánský svátek, který bývá obvykle příležitostí proti-srbským výtržnostem. Také uvnitř Srbska, v oblasti s významnou albánskou menšinou, vyměnila místní správa srbské vlajky za albánské a konaly se vzpomínkové akce za separatisty zabité při povstání v letech 2000 –2002.

Pochybná výhoda

Když bylo konečné rozhodnutí o statusu Kosova odloženo na rok 2007, údajně bez souvislosti s novou srbskou ústavou, či volbami, ale přitom ve skutečnosti právě z těchto důvodů, vláda v Bělehradě se sama poplácala po zádech za dobře vykonanou práci. Ale impérium během přestávky nesedí z jen s rukama v klíně, jak signalizuje nabídka „partnerství“ Tadičovi, Draškovičovi a dalším „demokratickým silám.“ Jeho záměrem je stisknout Srbsko ihned jak bude po volbách. Za předpokladu vyhraných voleb, by potom Tadič a jeho spojenci museli vysvětlil lidem, proč dovolili uchvácení území, kterému přísahali předejít.

A „partnerství“ se sponzory uchvácení území by rozhodně v tomto případě nebylo žádnou výhodou.

Překlad Messin, 14.12. 2006 ZDROJ