Když Napoleon opustil vnucený exil na Elbě, aby na sebe ještě jednou strhl vládu nad Francií, „sto dní“ dlouhou, byla reakce ‹zpravodajských orgánů› tak nadčasová=typická, že ještě dnes působí neodolatelně zábavně, když se tyto ‹hlasy tisku› z 1. až 20. března 1815 seřadí za sebou – cituji doslovně :
1.) Ďábel unikl ze svého vyhnanství; uprchl z Elby !
2.) Korsický lidožrout (l´orgue) přistál u mysu Sv. Jana. (1.3.)
3.) Tygr se ukázal v Gap. Ze všech stran se proti němu dala do pohybu vojska. Uniknout již nemůže; jakkoli ještě několik dní může jako bídný dobrodruh bloudit po horách.
4.) Netvor skutečně dorazil, nikdo neví, čí zradou, až ke Grenoblu. (Když k němu přešel maršál Ney.)
5.) Tyran se zdržoval v Lyonu. (10.3.) Děs a hnus ochromily všechny, kteří ho zahlédli.
6.) Uzurpátor se odvážil přiblížit k hlavnímu městu na 300 kilometrů!
7.) Bonaparte se přibližuje hanebně velkými kroky. Ale marně : do Paříže nikdy nedorazí !
8.) Napoleon je zítra odpoledne očekáván mezi zdmi Paříže.
9.) Císař Napoleon se na čas zdržel ve Fontainebleau.
10.) Včera večer vstoupila Jeho Výsost Císař a Král do paláce v Tuileriích : jásot jeho věrného lidu je nepopsatelný !
Otázka : co mají pojmy ‹noviny› a ‹pravda› společného ? (Připomeňme si, že naše německé deníky začátkem května 45 stále ještě vítězily !) Nebo – méně jízlivá, ale za to melancholičtější otázka : Je pravda to, co se líbí moci ?
Přinejmenším je ale nesporné ‹poučení› : Nevěř všemu, co čteš !
* * *
Nebo je pravda to, co člověk osobně považuje za pravdivé ? –
Hrabě Las Cases, Napoleonův věrný průvodce i v jeho posledním exilu, vypráví ve svých ‹Memoriál de Sainte Hélene›, jak on – druhdy emigrant z roku 1789, politický přeběhlík, nebo jak to chcete nazvat – viděl Francii v letech revoluce, direktoria, a nakonec konzulátu. Jeho otevřenou, upřímnou prostosrdečnost by šlo i dnes popřát mnohým, a zůstává tu přinejmenším jako památné svědectví, které je hodno nejvyšší cti. Takto mluví o sobě a svých spolu=emigrantech, jejichž centrem tenkrát byla Koblenz :
„My vystěhovalci jsme totiž věřili, a ustavičně jsme si to opakovali, a já sám jsem si nemyslel nic jiného : velká většina francouzského národa drží s námi. Zajisté jsem se měl brzy zbavit iluzí; neboť když se naše skupina dostala k Verdunu a pokračovala dál, nepřidala se k nám ani duše; naopak bojácně prchali, když jsme se přiblížili. Přes to všechno jsem se té víry pevně držel; ještě i poté, co jsem se po amnestii vrátil do Francie. Tak velice jsme se zamilovali do našeho pošetilého přeludu. Říkali jsme si : nový režim jednoduše nemůže mít dlouhého trvání; národ si ho hnusí; existuje už jen díky strachu a teroru. / A kdy jste přišli na jiné myšlenky ? zeptal se mě Napoleon. / Velmi, velmi pozdě, sire. Dokonce i když jsem se konečně „zapojil“ a přišel na dvůr Vaší Výsosti, byl jsem ještě stále plně přesvědčen, že to nemůže dlouho trvat, že národ je proti tomu. Ale když jsem potom seděl ve Státní radě; pozoroval jistotu, a k tomu rychlost, s jakou se tam rozhodovalo; když jsem kolem sebe spatřil jen klid a pořádek – tu se mi zdálo, jako by Vaše moc rostla prudkou rychlostí a věci se stejnou rychlostí ustalovaly. Jednoho dne jsem potom udělal zvláštní a velký objev : že vše, o čem jsem si myslel, že teprve nastane, už dlouhou dobu existuje ! Že jsem to jen nechtěl vidět; že jsem schoval hlavu pod ovčí kůži, jen aby ke mně světlo nemohlo. Když jsem poté během svých diplomatických misí procestoval více než 60 departmentů, upotřebil jsem krajní skepsi, nejvyšší opatrnost : hovořil jsem s prefekty; ptal se nižších úředníků; nahlížel jsem do akt; poptával jsem se nepřipravených prostých lidí, kteří mě vůbec neznali – dospěl jsem k přesvědčení, že tato vláda je skutečně národní a všeobecně oblíbená; a že Francie, co existuje, nebyla silnější, tak vzkvétající, lépe spravována, zkrátka : nikdy nebyla šťastnější. / Když jsem se poté v Paříži objevil s těmito skutečnostmi v mých dřívějších restauračních kruzích, nastalo skutečné pozdvižení : tohle si nemůžete myslet; to je nemožné; překřikovali mne a smáli se mi do očí.“
Nemohla by být taková slova napsána i dnes, kdy se státy navzájem paličatě ignorují, a když také už 20 let platí ? Ale přinejmenším tento typický případ Las Cases dokládá jedno : naše názory a předsudky nejenže falšují skutečnost, ale mohou se také snadno obrátit ve svůj opak : Nevěř všemu, co si myslíš !
* * *
Zbývá tedy prozkoumat poslední : je pravda to, co vidíme na vlastní oči ? Je tu jeden melancholický příklad, kterým přispěji k rozhodnutí této otázky. –
Sir Walter Raleigh, velký mořeplavec, napsal také, svého času velmi ceněný ‹Nárys dějin světa›, od kterého však vyšel jen první svazek. Vydání druhého dílu, již zcela dokončeného, neznemožnilo snad to, že by ho autor – nacházel se tenkrát ve vyšetřovací vazbě – rozhněvaně hodil do hořícího krbu, nýbrž to, že ho tam duchaplně vložil. – A zde je důvod :
Přistoupil k oknu své cely, protože hluk na vězeňském dvoře náhle vzbudil jeho pozornost : spatřil muže, který udeřil nějakého dalšího, ten podle oblečení vypadal na důstojníka. Tento ihned vytrhl kord z pochvy a vrazil ho útočníkovi do břicha. Probodnutý, muž atletické postavy padl; měl ale před tím ještě tolik síly, že důstojníka srazil holí k zemi. Přišla stráž a odtáhla odtamtud důstojníka; zatímco ostatní se starali o to, aby odnesli mrtvého. Stálo je nemalé úsilí, razit si cestu davem čumilů.
Následujícího dne obdržel Raleigh návštěvu od jednoho milého přítele, který mu byl znám jako ten nejpoctivější muž; a vyprávěl mu – s úsměvem : uvězněnému stačí k vzrušujícímu dobrodružství to nejmenší – malý incident. Jak se podivil, když jeho přítel suše poznamenal, že na celé Raleighově historce není pravdivé ani slovo !
: Údajný důstojník byl jen livrejovaný lokaj jednoho cizího vyslance. Ten také udeřil jako první a vůbec k tomu nepotřeboval vytahovat kord : toho se naopak zmocnil ten druhý a prohnal ho žebry falešného důstojníka. Nato jeden z přihlížejících srazil vraha klackem k zemi; probodnutého odtáhlo několik cizinců.
„Ale dovolte,“ řekl Raleigh, „může být, že jsem se zmýlil v totožnosti vraha; ale vše ostatní je tak, jak jsem Vám vyprávěl : viděl jsem to na vlastní oči, tady z toho okna. Tam dole na dvoře se to stalo; tam, kde leží ten velký kámen.“
„Zcela správně,“ odpověděl Raleighův přítel, „přesně na tom kameni jsem seděl, když se ta vražda udála. Tady : vidíte to škrábnutí na mé líci ? : to jsem utržil, když jsem vrahovi vyrazil kord z ruky. Dávám Vám své čestné slovo, že každou jednotlivost líčím zcela objektivně !“ –
Sir Walter Raleigh dlouho mlčel. Potom se zvedl. Promluvil : „Když tak špatně popisuji událost, u které jsem přece byl nezainteresovaným, nestranným očitým svědkem : kdo mi zaručí pravdu o událostech, které se přihodily před staletími ?“
Vzal svůj rukopis; přistoupil k hořícímu krbu; a klidně a pečlivě ho položil na planoucí polena. –
: Nevěř všemu, co vidíš.
* * *
Nevěř všemu, co čteš.
Nevěř všemu, co si myslíš.
Nevěř všemu, co vidíš.
Kdo se chystá zatratit druhé, protože jen on ‹má pravdu›, on sám je ‹držitelem pravdy› : to musí být odvážný člověk ! (Nebo možná také jen surový).
6.2.1959
Přeloženo podle Essays und Aufsätze 1, Haffmans Verlag, 1995, s.455-458. Překlad dodržuje Schmidtovo specifické zacházení s některými interpunkčními znaménky.
Přeložil F.A.P.
Svolení k publikaci dala Arno Schmidt Stiftung (http://www.arno-schmidt-stiftung.de).
Článek vyšel zde.