Nebojsa Malic, Antiwar.com

Před osmi lety zahájilo NATO letecký útok proti Jugoslávii pod záminkou zastavení zuřícího „konfliktu“ mezi albánskými separatisty a jugoslávskou armádou a policií v srbské provincii Kosovo. Útok začal po ultimátu předloženém Bělehradu ve francouzském Rambouillet. Ultimátum mělo podobu mírové dohody, která měla dát Kosovo pod okupaci NATO a albánským separatistům právo odtrhnout se během tří let.

Po 78 dní sypaly bombardéry NATO zkázu na Srbsko a Černou Horu, zasahujíc nejtvrději Kosovo. Zároveň s bombardováním NATO rozpoutalo propagandistickou kampaň nebývalých rozměrů, krmící denně západní veřejnost odpornými výmysly a konstrukcemi lží. Psychologická válka šla ruku v ruce s fyzickým ničením srbské infrastruktury, úmyslně kalkulující s terorizováním a zastrašováním lidí, aby se podvolili požadavkům NATO.

Strůjci války v Clintonově administrativě předpovídali, že vláda Slobodana Miloševiče padne během několika dní. Místo toho Srbsko odolávalo přes dva měsíce, zatímco bombardování se stupňovalo a zoufalé NATO vydávalo plané hrozby pozemním útokem. Nakonec to byl až moskevský slib Bělehradu, že by se ruští vojáci připojili v Kosovu k NATO jako součást mise OSN, který přiměl Miloševiče v červnu 2006 podepsat příměří.

Většina požadavků rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1244, která legitimovala přítomnost NATO v provincii jako součást mírové mise, nebyla nikdy uskutečněna; místo toho Aliance s rezolucí zacházela jako se zpětným ospravedlněním invaze, která sama představuje trestný čin.

Dokončení práce

Třebaže se toho za posledních osm let mnoho stalo – 11.září 2001 údajně „všechno změnilo,“ ale ne tak docela – politika západních sil v Kosovu zůstala neměnná. Šokující ukázka nenávisti a násilí v březnu 2004, kdy Albánci prováděli třídenní Křišťálovou noc ve stylu pogromu proti Srbům, byla zastánci Albánců překroucena do argumentu pro urychlení politiky ústupků. I když byla Bushova administrativa ochotna během svého prvního mandátu v Kosovu opustit Clintonovu politiku, v květnu 2005 přijala program pro Balkán, za který bojovala čerstvě poražená Demokratická strana. Jedním z jeho hlavních bodů byla nezávislost Kosova.

Jak se věci v Afghánistánu a Iráku stávaly stále pochmurnějšími, odhodlání a úsilí amerických diplomatů „zvítězit“ v Kosovu se zvětšilo. Na konci roku 2005 OSN (pod vlivem Washingtonu a Londýna) zahájila „rozhovory o statusu“ pod vedením Marti Ahtisaariho. Bývalý finský prezident byl v roce 1999 poslíčkem NATO a protože pracoval s fanaticky pro-albánskou Mezinárodní krizovou skupinou (International Crisis Group), bylo jeho vybrání jako hlavního vyjednavače jasným signálem, že půjde o frašku.

Letos 2.února předložil Ahtisaari svůj návrh pro budoucí status Kosova, který se rovnal nezávislému albánskému státu pod koloniálním patronátem EU. Stejně jako dříve v Rambouillet byl návrh neochotně přijat Albánci a přímo odmítnut Srbskem. 11.března Ahtisaari vyhlásil „rozhovory“ za ukončené s tím, že byly neúčinné.

Moskva a Bělehrad

Zatímco americká a britská politika v Kosovu zůstala konstantní, v Moskvě a Bělehradě došlo od roku 1999 ke změnám. Proamerický vládní systém Borise Jelcina byl nahrazen rozhodnou a sebevědomou vládou vedenou Vladimirem Putinem. Zatímco Jelcin ovládal Rusko primárně s americkou pomocí, Putin se těší ryzí podpoře veřejnosti a rozhodl se konfrontovat americkou agresi.

Mezitím velké množství peněz, instruktáží CIA, propagandy a hrozeb vyústilo v říjnu 2000 ve svržení vlády Slobodana Miloševiče. Nástupnické vlády potom několik let plnily každý požadavek z Washingtonu a Bruselu. Jenomže nepřetržité dlouhodobé urážky a hrozby vyprodukovaly v Srbsku zcela opačnou reakci. V roce 2006 přední deník impéria zuřivě napadl srbské vůdce a z dřívějších „demokratů“ a „reformátorů“ byli najednou „nekompromisní“ nacionalisté – to všechno proto, že odmítli souhlasit s pokračováním loupeže jejich území z roku 1999.

Jak se zvětšovala nespokojenost impéria a pozlátko lží a zmatení pojmů nabalené na kosovskou politiku začaly odpadávat, odhalil se nebezpečně bojechtivý plán, který měl máloco společného jak s Albánci z Kosova, tak se Srby, ale za to měl co dělat s rivalitou studené války mezi Západem a Ruskem.

Nová bitva

Richard Holbrooke, Clintonův sekerník v Bosně, který se o stejnou věc pokusil v Kosovu (a neuspěl), se opět vynořil z politického neznáma a stal se jedním z nehlasitějších zastánců nezávislého státu Kosovo. V případě volebního vítězství demokratů v prezidentských volbách v roce 2008 ho podle zpravodajů údajně čeká křeslo budoucího ministra.

Ve svém pravidelném komentáři v listu Washington Post Holbrooke 12.března prohlašuje, že pokud nebude Kosovu udělena samostatnost, na Balkáně by mohla být další válka. Ale odpovědnost za válku by podle Hobrooka nesla Moskva spíše než Albánci, kteří by ji odstartovali, protože „poslala špatné signály“ Bělehradu a stála v cestě „mírovému“ úsilí Washingtonu a Londýna.

Proalbánský britský komentátor Tim Judah nazval Holbookovo vyjádření „prvním výstřelem“ v nové „bitvě o Kosovo,“ stavíc proti sobě USA s EU a Rusko. Podle Judaha zbývající disidentské země zevnitř EU – zmiňuje Španělsko, Slovensko a Rumunsko – jsou „přiváděny k přizpůsobení“ a jejich postoje k navrhovanému řešení budou vedlejší. Imperiální politici se nicméně nemohou rozhodnout, „jestli to Rusové myslí vážně, nebo pouze zvyšují napětí jako součást eventuálního procesu smlouvání, ze kterého potom vymámí z USA ústupky jinde.“

Konfrontace na východní řece

Přesto to vypadá, že to Moskva myslí skutečně vážně. Podle zprávy agentury AFP ruský zástupce při OSN Vitalij Čurkin vtrhnul minulé pondělí na zasedání Rady bezpečnosti a obvinil současného kosovského místodržícího Jaochima Ruckera z „dělání kázání“ a „propagace nezávislosti“ namísto podávání zprávy o uskutečňování svého mandátu od OSN. Mezitím řekl vlivný ruský zákonodárce agentuře Itar-Tass, že Rusko má dost důvodů pro použití… svého práva veta v Radě bezpečnosti.

Moskva si také povšimla Holbrookova útoku. Bělehradské nedělní Vecernje Novosticitovaly ruského velvyslance Alexandra Alexejeva:

„Holbrookova slova byla ve skutečnosti podněcováním násilí a zlomyslným kopnutím do Ruska. Moskva nekontroluje nic v Kosovu, a není absolutně odpovědná za to, jak špatnou cestou tam šly věci od roku 1999. Nikdy nic nikomu neslibovala, ani nedávala záruky, nebo neposílala „osobní vzkazy“. Moskva nemá nic společného ani s půl milionem zbraní, které Albánci drží přímo před nosem UNMIK a vojenské mise NATO.“

Na druhou stranu, podle zprávy AKI, americký vyslanec v Radě bezpečnosti OSN Alejandro Wolf „chválil Ruckerovu zprávu jako objektivní a vyváženou“ a zdůraznil americkou podporu Ahtisaariho plánu. A generální tajemník OSN Ban Ki-moon vydal 16.března prohlášení, které virtuálně opakuje jeden z argumentů zastánců nezávislosti: „Kosovo a jeho lid potřebují po osmi letech prozatímní vlády mít jasno o své budoucnosti.“

Kdyby tato situace nebyla tak nebezpečná, byla by až skoro komická. Moskva protestuje proti fraškovitým „rozhovorům“ a nestydatě jednostranným „kompromisům“, které jasně porušují chartu OSN a současnou rezoluci OSN, zatímco OSN – ovládaná osou Washington/Brusel – kolísá mezi „tak to prostě není, všechno je báječné“ a „la la la, my nic neslyšíme/neposloucháme.“

 

Skutečné barvy

Invaze do Iráku v roce 2003, stejně ilegální a nelegitimní jako útok na Jugoslávii čtyři roky předtím, možná mohly způsobit rozpárání amerického imperiálního projektu. Nicméně se zdá, že to bude Kosovo – „úspěch“ tak milovaný liberálními intervencionisty – kde bude impérium skutečně otestováno.

Samo NATO prohlašovalo, že bombardovací kampaň byla vedena za „založení politické dohody o Kosovu ve shodě s mezinárodním právem a chartou Spojených národů“, nicméně invaze porušila oboje a navrhované „řešení“ dělá to samé. Když na to Rusko upozorňuje, je obviňováno z „podněcování násilí“ – zatímco jeho skuteční pachatelé, albánští separatisté, mají volnou vstupenku.

Ať se na to díváme z jakéhokoliv úhlu, politika Washingtonu, Londýna a Bruselu v Kosovu nedává žádný smysl. Jakmile odhodí oficiální rétoriku o albánském utrpení, srbském útlaku, Miloševičově dědictví, sebeurčení a další propagandistické hlouposti, tak zdá se jediné, co zbylo, je poněkud neopětovaná agrese přebraná ze studené války.

Snad by bylo lepší, kdyby samozvaní „analytici“ papouškující oficiální prohlášení ministerstva zahraničí a cokoliv od nabubřelé byrokracie v Bruselu, věnovali pozornost slovům, které napsal bývalý náměstek ministra Nelson Strobridge Talbot III v úvodníku ke knize svého bývalého ředitele pro komunikaci Johna Norisse:

„byl to jugoslávský odpor vůči širším trendům politické a ekonomické reformy – nikoliv nepříjemná situace kosovských Albánců – který nejlépe vysvětluje válku NATO.“ (pp. xxii-xxiii)

Konec studené války nabídl americkým politikům pokušení prohlásit USA za neomezenou světovou velmoc a rozšířit jejich vliv všude po bývalém sovětském bloku. Tomuto pokušení nejsou schopni odolat. Jugoslávie (později Srbsko) byla jednou z nemnoha zemí, které se nechtěly podrobit, natož nadšeně přijmout tuto změnu událostí. Jednou z dalších je Putinovo Rusko.

Nově vytvořené impérium se tak vydalo na cestu ke střetu s Ruskem, přes země jihovýchodní Evropy, kde se mnoho říší střetlo už v minulosti. Arogance, nekompromisnost a agrese amerického impéria nyní vyprodukovaly skutečnou hrozbu, kterou by mohla být znovu vyplněna Bismarckova předpověď evropské války, způsobené, jak řekl : „nějakou zatraceně pošetilou věcí na Balkáně“.

Překlad Messin, 29.3. 2007 Zdroj