Osud impéria se naplnil, Antiwar.com

Další kapitola kosovské krize se uzavřela 19.prosince, kdy Rada bezpečnosti OSN přijala zprávu „trojky“, že jednání mezi Srbskem a albánskými separatisty v jeho okupované provincii Kosovo selhala. USA a jejich EU spojenci se podle předpokladu přesunuli k pokračování po linii Ahtisaariho plánu, odmítnutého už dříve tento rok Bělehradem i Moskvou – ve skutečnosti se tak pokoušejí skrytě propašovat „nezávislost“ skrze zadní dveře. Očekávání ve Washingtonu, Bruselu a dalších západních metropolích jsou taková, že Rusko a Srbsko nakonec přijmou fait accompli. Tahle víra je stejně špatná jako nebezpečná, a je předzvěstí rozhodujícího boje v blízké budoucnosti, který rozhodne věci daleko za Balkánem.

Snad největší ironií toho všeho je skutečnost, že to bylo úplně zbytečné.

Vlastnoručně vyrobená past

Ilegální válka v roce 1999 proti Srbsku měla být korunním úspěchem NATO po 50 letech existence, měla organizaci poskytnout novou roli vymahače imperiálních zájmů po celém světě. Místo toho ukázala skryté slabosti evropských satelitů Ameriky a limity vzdušné imperiální převahy.

Každý další konflikt impérium dále oslaboval a ničil jeho vojenskou i politickou autoritu. Ještě hůř, pošlapání Srbska konečně dostalo Rusko z jeho zajetých kolejí, přinášejíc národní obnovu. Místo mocného spojence ve „válce proti terorismu“ se ožívající Rusko stalo nepřítelem.

V roce 2005 po debaklu v Iráku a Afghánistánu, Bush přavzal balkánskou politiku svého předchůdce a rozhodl se prostřednictvím Kosova potvrdit sílu impéria. Zahraničněpolitické vládní orgány ve Washingtonu počítaly se servilitou srbských představitelů, instalovaných k moci s podporou a požehnáním Washingtonu. K jejich zuřivosti se Srbsko odmítlo podvolit. Nyní je impérium polapeno, neschopné diktovat realitu prostřednictvím diplomacie, či síly, avšak veřejně zavázáno separatistické věci Albánců.

Bod obratu

Během roku 2006 pokračoval příchod porážky. A na konci roku skončilo všechno imperiální úsilí na Balkáně i jinde frustrací. V politickém chaosu následovaly srbské parlamentní volby, Washington se snažil uchvátit zisk, a jeho agent Marti Ahtisaari navrhnul svůj plán na „konečné řešení“ kosovské krize. Jenomže Bělehrad se opět odmítl podrobit. Diplomatická ofenzíva proti Moskvě zcela a kompletně propadla. V dubnu byl Ahtisaariho plán mrtev; v červnu byl pohřben.

Impérium se v zoufalství pokusilo o lest: poslalo misi tzv.„trojku“, která měla jednat 120 dní. Pokud by se po této době nic nestalo, potom by podle argumentů USA a EU automaticky platil Ahtisaariho plán.

Jednání samozřejmě ztroskotala. Nemajíc nic vyhráno, albánští separatisté jednoduše vytáhli hodinky. Impérium se v OSN pokoušelo argumentovat pro nezávislost a vytáhlo celou tu opotřebovanou propagandu, falešné argumenty a hrozby, jaké jen jeho vyslanci mohli shromáždit. Srbsko zůstalo neústupné, stejně jako Rusko: status Kosova nelze změnit bez nového rozhodnutí, a to neprojde.

Američtí a evropští diplomaté naznačili, že by mohli vzít věci do vlastních rukou, používajíc EU a NATO k vynucení svých záměrů. To je blufování. Moskva dostatečně vyjasnila, že neexistuje jakákoli legitimita pro tuto formu jednání v jakémkoliv dokumentu OSN, nebo jiném mezinárodním dokumentu, a že už déle není ochotná stát se založenýma rukama, zatímco impérium kouzlí kvazi legální ospravedlnění pro své protiprávní jednání.

Poklesy jazyka a mysli

Nově jmenovaný „ministerský předseda“ separatistické vlády, bývalý šéf UCK Hashim Thaci, učinil v OSN zajímavé přeřeknutí argumentací, že Albánci čekali na slibovanou nezávislost už příliš dlouho. „Promarnili jsme sto let“ citovala Thaciho agentura AP.

Jak podivné. Nezačala kosovská krize se zlým vzestupem Slobodana Miloševiče k moci v roce 1987? Zmatení západní pozorovatelé nevěděli, že Albánci prohlašují Kosovo za svoje už od roku 1878. Srbský nárok na území, založený na mezinárodní londýnské dohodě z roku 1913, nazývají Albánci „okupací“ a nacistické dobytí území v roce 1941 je označováno jako „první osvobození Kosova (sic).“

Zatímco je v Srbsku na vzestupu proti-imperiální mínění, nejsilnější pro-imperiální strana se právě může dopustit hlavní chyby. Předseda srbského parlamentu Oliver Dulič volá po prezidentských volbách v termínu 20.ledna, bez konzultací s premiérem Vojislavem Koštunicou. To vyvolalo roztržku mezi Koštunicou a prezidentem Tadičem (vůdcem Demokratické strany, kterou Dulič reprezentuje).

Množství seriózních analytiků v Srbsku nyní předpovídá, že Koštunica nepodpoří Tadiče ve volbách, ale namísto toho se postaví za radikálního kandidáta Tomislava Nikoliče – zejména vzhledem k polooficiálnímu západnímu předpokladu, že Tadičovo vítězství zajistí bělehradský souhlas v případě vyhlášení nezávislosti albánskými separatisty v únoru 2008. Nikolič rozhodně odmítá srbské uznání nezávislého Kosova, a otevřeně obhajuje ruskou vojenskou přítomnost v Srbsku.

Zoufalství

Proč by se mělo impérium starat, kdo vládne v Bělehradu? Imperiální představitelé často a veřejně tvrdí, že Srbsko nemá co mluvit do budoucnosti Kosova. A přesto, pokud by tomu tak bylo, proč všechno to úsilí dostat požehnání Bělehradu – včetně poslední nabídky EU na urychlení srbského vstupu za to, že nechají Kosovo? Dokonce i Tadičův loajalista a impériu nakloněný ministr zahraničí Vuk Jeremič to nazývá „neslušným návrhem“, a to správně.

V pozadí imperiálních výhrůžek a agrese je zoufalství rostoucí z povědomí, že jejich kosovský manévr nepovede ke snadnému vítězství a bodům popularity v islámském světě i doma. Navzdory pravidelným prohlášením v médiích není kosovská nezávislost ani nevyhnutelná, ani bezprostředně hrozící. Pokud by tomu tak bylo, impérium by to už udělalo.

Tohle už není rok 1999; impérium má velmi malou autoritu ve světě, a nikde neposiluje. Proto potřebuje legitimitu – a jediná cesta jak legitimizovat uchvácení země vede skrz dohodu se Srbskem. Bělehrad žádnou nedává, ale impérium a obhájci „Kosova“ věří, že bude. Mýlí se.

Proti proudu

Intervence na Balkáně natropily americkému impériu více, než válka v zálivu v roce 1991, která byla vedena se souhlasem OSN. Zásahy v Chorvatsku a Bosně v roce 1995 pošlapaly všechna pravidla OSN a mezinárodního práva, ale zbytek světa souhlasil, protože zastavily krveprolití. V roce 1999 bylo ale jasné, že globální hegemon je vším možným, jenom ne dobrodincem.

Když Otto von Bismarck svolal v roce 1878 Berlínský kongres, doufal ve vyřešení balkánské krize. Skončilo to ale rozbitím jeho aliance s Ruskem a připravením scény pro velkou válku v roce 1914. Rakousko zahájilo válku s nadějí, že rozdrtí otravné Srbsko a ustanoví svou nadvládu na Balkáně. Srbsko to přežilo, i když stěží. Rakousko-Uhersko nikoli.

Co je tak zvláštního v tomhle koutě Evropy, že neustále přitahuje mocnosti tohoto světa, aby tam soupeřily? Má malý strategický význam, žádné výjimečné přírodní zdroje a obtížný terén. Přesto zůstává bojištěm idejí, armád a politiků, kde během posledních sta let zanechalo svoje kosti mnoho impérií.

Kosovo se tak může stát velkou bitvou naší doby. Pokud ano, výsledek už byl rozhodnut a americké impérium bude posledním přírůstkem na balkánském hřbitově. Samozřejmě, ti co vedou impérium jsou ještě přesvědčeni – a říkají to svým lidem – o svém přicházejícím a nevyhnutelném triumfu. Proud se před chvílí obrátil proti nim, ačkoliv; možná už se tak stalo 24.března 1999, kdy dopadla první bomba na Srbsko a uvedla do pohybu řetěz událostí, který poháněl k moci Vladimira Putina.

Překlad Mesin, 21.12.2007 Zdroj