Snění o diplomacii, čekání na válku

Spojené státy a jejich evropští spojenci oznámili, že diplomacie nedokázala vyřešit kosovský problém. Když selže diplomacie, znamená to válku. Obzvláště v tak vážné záležitosti jakou je jednostranné vyhlášení nezávislosti části území jiné země.

Ale další kosovská válka má být údajně taková malá, utlumená, bezvýznamná válka, které si nikdo moc nepovšimne. NATO okupuje potencionální bojiště 16.000 muži, podporovanými leteckou silou a je prý připraveno „zabránit násilí“. Ohromující vojenská převaha NATO může opravdu zabránit každému eventuálnímu násilí, aby nedosáhlo rozsahu „války“. Sebedůvěra, vycházející z ovládání rozhodující vojenské síly dovoluje Spojeným státům a jejich spojencům v NATO soustavně provádět politiku, která by normálně byla zaručeným receptem na válku.

Válka je následkem situace, kdy mají znepřátelené strany absolutně protichůdné pohledy na realitu. Albánci a Srbové mají absolutně protichůdné názory v celé historii sporné provincie Kosovo. Úlohou diplomacie je vzít takovéto protichůdné pohledy na realitu do úvahy. To znamená vyhnout se zatlačení jednoho účastníka sporu do ponižujícího rohu. To vyžaduje snahu podporovat vzájemnou úctu a porozumění, přinejmenším k akceptování kompromisu.

Místo toho Spojené státy následované jejich nezodpovědnými evropskými spojenci od začátku podporovaly extrémní albánský nacionalistický pohled, zacházejíc se Srbskem jako s „darebáckým státem“, nezasluhujícím si normální ochranu mezinárodního práva. Washington řídil dvě kola absolutně předstíraných „jednání“, jejichž závěry na začátku nadiktoval ve prospěch svých albánských klientů. První kolo se konalo v Rambouillet a vedlo v roce 1999 k bombardování Srbska a okupaci Kosova. Druhé kolo se konalo tento rok a vedlo k něčemu, co by mohlo být dalším, více utlumeným ale delším, nepředvídatelným konfliktem.

Dlouhá a krátká falešná jednání

Na konci 90.let nebyla Clintonova administrativa skutečně zaujatá vyřešením kosovského problému. Chtěla vyřešit vlastní problém NATO. Její problém s NATO byl: Jaké je nyní použití této vojenské aliance, když komunistický blok, kvůli kterému byla vytvořena, už neexistuje? Pro NATO musel být nelezen nový důvod její existence. Byla to „humanitární intervence“. Od této chvíle by NATO měla existovat za účelem utlačovaných menšin cizích zemí – zvláště těch, které mají nějakou strategickou nebo ekonomickou hodnotu, samozřejmě. Hluboce zakořeněný kosovský konflikt mezi srbským státem a albánským secesionistickým hnutím, značený nepravidelným násilím obou stran poskytl pokusný terén pro novou politiku aliance. Jen pár týdnů před 50. výročním zasedáním organizace byl kosovský problém označen za krizi, vyžadující mezinárodní intervenci, a byla oficiálně přijata politika navržená USA. Důvod k válce poskytla falešná a předstíraná jednání, řízená Clintonovou administrativou ve francouzském Rambouillet. Američané nečekaně podpořili Hashima Thaciho, šéfa „Kosovské osvobozenecké armády“ , odsunujíc tak stranou uznávanější albánské vůdce, jako byl Ibrahim Rugova. Nebyla dokonce umožněna ani přímá setkání mezi albánskými a srbskými delegacemi. Oběma stranám bylo nařízeno přijmout obsáhlý plán navržený Spojenými státy, dovolující okupaci Kosova organizací NATO. Ministryně zahraničí Madeleine Albrightová donutila Thaciho k neochotnému souhlasu s ultimátem se zákulisními ujištěními, že časem bude mít „nezávislé Kosovo“. Srbové souhlasili se zákonem o autonomii Kosova a jejich parlament podal návrh – absolutně ignorován v Rambouillet. Srbská delegace odmítla ultimátum, které obsahovalo dodatek umožňující NATO okupaci celého Srbska. Toto odmítnutí bylo výsledkem snažení Madeleine Albrightové. Pod záminkou, že Srbsko „odmítá jednání“ mohla NATO vést svou vítěznou malou „humanitární“ válku. Letos byla světu předvedena mnohem déle trvající předstíraná jednání. Týdny a měsíce přinášela polooficiální západní média „zprávy“ , že jednání o urovnání kosovského sporu nevedou nikam. Toto nebyly novinky/zprávy, protože jednání byla sestavena takovým způsobem, že nemohla být úspěšná nikdy.

„Srbská a albánská strana se nemohou dohodnout“, říkají lži-diplomati ve své lži-diplomacii. Myslí tím, že srbská strana nesouhlasila s albánským požadavkem na nezávislost Kosova. Toto byl jediný návrh s americkou podporou. To se rovnalo dalšímu ultimátu Srbům. Albánci věděli, že mají podporu Spojených států a NATO, kteří vojensky okupují Kosovo. Neměli tedy žádný stimul k vyjednávání. Mohli jen vyčkávat na selhání jednání, jistí si tím, že dostanou za pomoci velmocí co chtějí.

Rusko podporuje demokracii a mezinárodní právo

Západ dává vinu za tento neúspěch Vladimiru Putinovi. Servilní tisk označuje Putina za nejnovějšího zlého chlapce, motivovaného „mocí“ a zvrhlou touhou obtěžovat/naštvat ctnostné Američany. Od té doby, co Američané podporují albánský požadavek nezávislosti, Rusové zarytě podporují srbskou pozici.

Tak tomu úplně není. Srbská pozice nabízí Kosovu velmi vyčerpávající samosprávu, která je jen krůček od formální nezávislosti. Rusko je ve své pozici připraveno podpořit jakoukoliv dohodu dosaženou oběma stranami.

Západní zpravodajové a komentátoři odmítají pochopit, co to znamená. To znamená, že Rusové trvají na skutečných jednáních mezi dvěma stranami, srbskou vládou a kosovsko-albánskými separatisty. Oni neříkají jaký by měl být výsledek těchto jednání. Chtějí jen dosáhnout nějakého druhu kompromisu, který by poskytl nějaký druh nezávislosti. Jde jen o to, aby takováto dohoda, dosažená oběma stranami, byla legální podle mezinárodního práva. Kosovskými Albánci jednostranně vyhlášená nezávislost bez domluvené dohody se Srbskem by znamenala jasné porušení mezinárodního práva. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opakovaně varoval, že jednostranné vyhlášení nezávislosti může vyprovokovat další násilí mezi etniky v regionu a vytvořit nebezpečný precedens pro mnoho dalších zemí s etnickými menšinami.

V principu není rozpor mezi USA podporovanou albánskou nezávislostí Kosova a ruskou podporou Srbska. Rozpor je mezi Ruskem podporujícím diplomacii a Spojenými státy podporujícími sílu.

„Stát NATO“

Ale kolik „nezávislosti“ si Kosovo skutečně užije? Evropské vlády v soukromí ví, že Kosovo není jako stát životaschopné. To se jasně ukázalo během osmi let mezinárodního protektorátu. Kosovská ekonomika je téměř úplně závislá na platbách od emigrantů svým rodinám, mezinárodní pomoci (včetně projektů Saudské Arábie na stavbu mešit) a bujícím zločinu (zvláště obchodu s drogami a bílým masem).

Poněvadž oficiální mezinárodního potvrzení jednostranné srbské viny znemožnilo usmíření mezi srbským a albánským obyvatelstvem, očekává se, že jednotky NATO pod maskou EU zde zůstanou pro „ochranu lidských práv a menšin“. Kvůli bezpečnosti bude „nezávislé“ Kosovo satelitem NATO. Formální nezávislost na Srbsku, následující osm let trvající nezávislost faktickou, neudělá nic ke zlepšení bídného stavu ekonomiky. Obrovské množství nezaměstnaných mladých Albánců chce věřit, že nezávislost přinese práci a prosperitu. Ale lze si jen těžko představit, že zavřené hranice s nepřátelským Srbskem udělají pro kosovskou ekonomiku více, než desetiletí trvající zvýhodněné jugoslávské dotace na vývoj. Některé zdroje příjmů mohou být naopak ještě zkráceny, významně zahraniční pomoc, jak se mezinárodní různé mezinárodní neziskové organizace přesunou jinam. Stejně tak mohou být sníženy zásilky ze zahraničí, pokud se jisté evropské vlády rozhodnou poslat své albánské zahraniční dělníky zpět do jejich „osvobozené“ vlasti. Jedině organizovaný zločin vypadá na to, že bude jistě prosperovat.

Když minulý rok v srpnu probíhalo dlouhé kolo předstíraných jednání, řekl Slobodan Samardzic, srbský ministr pro Kosovo, že kosovský stát vytvořený s americkou podporou „bude sloužit pouze zájmům Ameriky a místních mafiánských klanů“ . Samardzic patří k mladším prozápadní generaci, inklinující k západnímu nepřátelství vůči Slobodanu Miloševičovi. Ale Miloševič je už roky pryč a politika Západu zůstává neměnná.

Samardzic řekl, že NATO plánuje udělat z Kosova prakticky svoje vlastní území „satelit, stát vojenských kasáren na cizím území“. Hlavním zdrojem moci v Kosovu by byla obrovská americká základna Camp Bondsteel, postavená okamžitě po obsazení území NATO v roce 1999, bez zeptání se kohokoliv.

Po skončení posledního kola „jednání“ řekl srbský premiér Koštunica, že události ukázaly, že skutečným důvodem bombardování Srbska NATO v roce 1999 bylo dobytí Kosova za účelem vytvoření „loutkového státu NATO“. A co bylo Srbsku nabídnuto za ztrátu svého historického území? Pouze mlhavý návrh, že pokud se zachová, je možné eventuální členství v EU. Stručně řečeno, náhradou za ztracenou suverenitu nad Kosovem by bylo možné vzdát se ještě více své suverenity ve prospěch Evropské unie. Jenomže to je stejně mlhavá vyhlídka.

Je docela možné, že Srbsku by mohlo být hospodářsky lépe bez Kosova, které bylo vždy nejhorší a nejméně rozvinutou částí Jugoslávie, navzdory masivní rozvojové pomoci ze zbytku země. Jenomže srbské důvody chtění Kosova nejsou ekonomické, ale morální. Západ je odmítl akceptovat, odhazujíc je všechny stranou jediným tvrzením, že Srbsko „ztratilo své právo“ na území kvůli útlaku Miloševiče vůči albánským separatistům. Realističtěji, NATO „získalo právo“ disponovat Kosovem tím, že bombardovalo Srbsko. Západní argumenty jsou redukovány na právo silnějšího, nebo spíše, právo nadřazeného.

Srbský zájem

Srbské důvody odmítnout kosovské odtržení jsou právní a morální.

– Mezinárodní právo. Dokonce i po NATO bombardování, vedoucímu k okupaci Kosova, byla jeho suverenita nad provincií oficiálně potvrzena podle mezinárodního práva. Rada bezpečnosti OSN přijala po skončení jednostranné války v roce 1999 rezoluci 1244, která znovu potvrdila „závazek všech členských států ke svrchovanosti a územní integritě“ Jugoslávie, jejímž nástupnickým státem je Srbsko. Rezoluce 1244, která zůstává existujícím základem pro legální status Kosova, také mluví o „značné autonomii a významné samosprávě“ – což je to, s čím Srbsko souhlasilo a co navrhovalo. Nikde v rezoluci se nemluví o nezávislosti.

Co udělalo Srbsko od pádu Miloševiče, že si zaslouží horší zacházení než v roce 1999?

– Nemožnost opustit srbskou menšinu a zanechat jí napospas téměř jisté perzekuci a vyhnání. Srbsko nemůže opustit ani své historické památky, vzácné středověké kláštery Decani, Gracanica, Pec a spoustu dalších.

– Hluboký, skutečně bolestný pocit nespravedlnosti a ponížení ze způsobu, jakým velmoci řídí amputaci této nejvíce vážené části srbského historického území. Srbové jsou obviňováni z něčeho, co nikdy neudělali, co dokonce neudělal ani Miloševič: pokusu o „genocidu“, nebo přinejmenším „vyhnání“ Albánců z Kosova. Toto není nic víc než válečná propaganda, které dnes pravděpodobně věří většina Albánců, od té doby, co jí schválily velmoci. Oficiální linie, kriminalizace Srbska, zní denně více nebo méně primitivně, ale dobře vycvičení editoři a komentátoři hromadí na křivdu další nesnesitelné urážky. Někdy je potupa horší, nežli urážka.

Tenhle poslední důvod , který může být nejsilnější ze všech, je prakticky neviditelný pro Američany a Evropany, kteří spolkli celou oficiální linii zlých Srbů perzekuujících nevinné Albánce, v úmyslném ignorování složitostí historie a kultury oblasti.

Pokud by toto dokonale legitimní srbské znepokojení bylo vzato do úvahy, trpělivou diplomacií by bylo s velkou pravděpodobností možno dosáhnout kompromisní dohody, která by se lišila od počáteční pozice obou stran, ale která by s mezinárodními zárukami a stimuly mohla uspokojit přinejmenším část požadavků obou stran.

Sny o něčem, co by mohlo být

Dokonce i po katastrofě bombardování NATO a zhoršení situace za okupace tím, že obnovující se nepřátelství mezi albánskou a srbskou komunitou dosáhlo bodu varu, by mohla diplomacie být schopná hrát konstruktivní roli. Vyžadovalo by to prostě jen trochu dobré vůle a konstruktivní představivost – kvality, o které současní američtí vůdci ani neusilují, preferujíc spoléhání se na vlastní železnou pěst.

Zkusme si představit, že Spojené státy nezvládly podvracení mírotvorné funkce mezinárodních organizací jako OBSCE a OSN. Zkusme si představit existenci skutečného „mezinárodního společenství“, které by bylo schopno dát seriózní podporu diplomatickému snažení o kompromisní řešení pro Kosovo. Místo utvoření „trojky“ (USA, EU a Rusko), zkusme předpokládat, že Indie, Čína a Brazílie by mohly jmenovat skupinu diplomatů, například bývalých velvyslanců v Jugoslávii (včetně třeba bývalých velvyslanců obou německých států z dob před rozpadem Jugoslávie, bývalého kanadského velvyslance Jamese Bissetta a bývalého britského velvyslance Ivora Robertse, stejně jako bývalých velvyslanců z neevropských zemí) k usnadnění otevřených jednání mezi Srby a Albánci. Nebyly by žádné předběžné podmínky kromě jediné: jednání by trvala tak dlouho, dokud by dvě strany nesouhlasily s kompromisním řešením.

Má vlastní víra je taková, že trpělivá jednání můžou vést nějakému druhu celkové dohody, zahrnující změny hranic a rozdělení, stejně jako nějaký druh unie mezi odtrženou albánskou částí Kosova a samotnou Albánií. Argumenty pro takové řešení jsou drtivé a nejpřesvědčivěji je uvedl nejslavnější srbský romanopisec a bývalým prezident Jugoslávie Dobrica Cosic dávno předtím, než problém v letech 1998-99 explodoval v ozbrojený konflikt.

Je pravda, že jak albánská tak srbská strana odmítají rozdělení. Ale to je na začátku jednání normální. Albánci neústupně požadují celé Kosovo v jeho současných hranicích. Tento požadavek také podporují Spojené státy, které také odmítají jakékoliv spojení s Albánií. To je bod, na kterém by mohl být vypracován nějaký kompromis. Srbové nabízejí takovou autonomii, která se fakticky rovná úplné vnitřní nezávislosti. Je to pochopitelné jako vyjednávací pozice, ale lze si jen těžko představit, že by byla pro Srbsko příznivá. Srbsko by riskovalo, že ponese finanční břemeno za území, nad kterým nebude vykonávat žádnou kontrolu.

Na druhou stranu, albánské očekávání nezávislosti a hlavně nenávist, kterou chovají k Srbsku, znemožňuje návrat pod srbskou vládu. Srbsko má navíc jednu z nejnižších porodností v Evropě, zatímco kosovští Albánci nejvyšší. Poté, co byli Srbové početně převýšeni Albánci v Kosovu, nakonec by mohli být početně převýšeni i Albánci v Srbsku.

Prospěch pro obě strany může zajistit nejlépe společná dohoda k ukončení nepřátelských akcí mezi dvěma populacemi, něco, co jasně nebylo provedeno v osmi letech protektorátu OSN-NATO. Dohoda by měla zahrnovat některá nová územní uspořádání, stejně jako ekonomické a kulturní dohody mezi zainteresovanými stranami. K jednání by měly být přivedeny také sousední země. Dohody by měly dělány na základě skutečností, nikoli na základě předpokladů „viny“ a „nevinnosti“.

Konečně, identita musí být oddělena od partikulárních území a partikulárních událostí. Budoucí generace Srbů a Albánců musí být schopny žít své životy osvobozené od břemen zášti minulosti a rodových krevních mest.

Překlad Messin, 6.1.2008 Zdroj:http://www.counterpunch.org/johnstone12122007.html