Nebojsa Malic, Antiwar.com

Ta jednořádková zpráva obletěla celý svět: Radovan Karadžič, válečný předák bosenských Srbů, byl zatčen v Bělehradě. Hledá ho haagská inkvizice kvůli údajnému rozpoutání války v Bosně, obléhání Sarajeva a genocidě ve Srebrenici – koneckonců byl přece za války prezidentem Republiky Srbské v Bosně, a tak je automaticky zodpovědný za vše, co se za války (údajně) odehrálo. Posledních dvanáct let byl Karadžič na útěku, a jak se nyní ukázalo, žil pod cizím jménem v Bělehradě a praktikoval alternativní medicínu.

Radosti až za hrob
Karadžičovo zatčení vyvolalo propagandistické orgie týkající se snad všech aspektů války v Bosně, přičemž mediální kouzelníci neváhali sáhnout po polopravdách, fámách i vyložených lžích. Ta zpráva z Bělehradu do světla televizních kamer rychle přilákala bývalé i současné imperiální politiky. Heslem dne se staly projevy triumfu.
Richard Holbrooke Karadžiče označil za „jednoho z nejhorších mužů světa“ a za „evropského Usámu bin Ládina“. Madaleine Albrightová zase prohlásila, že Karadžič „stál za systematickými etnickými čistkami – a vraždami – několika stovek tisíců Bosňáků“. (Nedávno zveřejněná oficiální čísla uvádějí, že obětí války z řad vojáků i civilistů bylo pod sto tisíc). Mluvčí Bílého domu Dana Perinová označila Karadžičovo zatčení za projev srbské snahy o nastolení spravedlnosti, zatímco George Bush přijal předáky teroristické Kosovské osvobozenecké armády, nyní ale „prezidenta“ a „premiéra“ separatistické srbské provincie Kosovo Fatmira Sejdiu a Hašima Thaciho.
Pozadu nezůstali ani eurokraté. Komisaři Solana a Rehn oslavovali srbskou „spolupráci“ a Angela Merkelová to popsala jako „zadostiučinění pro oběti“. Výčet by mohl pokračovat.
Bosenští muslimové byli radostí bez sebe. Někteří z nich tančili v ulicích Sarajeva a mávali přitom černými prapory džihádu. Srbští politici více méně ve shodě mluvili o tom, jak bude skvělé, až se jejich země připojí k EU. Výjimkou byli jen radikálové, kteří deklarovali, že to „je pro Srbsko těžký den“ a poukazovali na to, že vydávat někoho k tribunálu, který jako na běžícím pásu očišťuje muslimy a Albánce viněné z vraždění a mučení Srbů, je absurdní.

Válečný štváč?
Kdo je tedy ve skutečnosti Radovan Karadžič? Opravdu je „evropským Usámou bin Ládinem“, válkychtivým fanatikem posedlým genocidou osobně zodpovědným za válku v Bosně? Těžko. Ti, kdo mají zájem o skutečné informace, by si měli přečíst esej Srdji Trifkoviče, která vyšla ráno v den Karadžičova zatčení. Trifkovič se v ní prodírá tunami propagandy vytvořené mainstreamovými médii a popisuje situaci v Bosně před vypuknutím války a podíl Karadžiče, Aliji Izetbegoviče, Slobodana Miloševiče a chorvatského Franja Tudjmana – a zahraničních sil – na následné tragédii.
Inkvizice tvrdí, že Karadžič spolu s Miloševičem rozjeli „zločinecký podnik“ s cílem vytvořit Velké Srbsko. Ti dva přitom spolu nikdy dobře nevycházeli a Karadžič odmítal přijímat rozkazy, které přicházely z Bělehradu. A co víc, Karadžič se s bosenskými muslimy pokoušel nejméně třikrát dohodnout. Poprvé oslovil Adila Zulfikarpasiče, hlavního sponzora a jednoho ze spoluzakladatelů Strany demokratické akce. Izetbegovič však tato jednání sabotoval a krátce na to Zulfikarpasiče ze strany vypudil. Karadžič pak kontaktoval Fikreta Abdiče, který byl mezi Bosňáky populárnější než Izetbegovič. Ten ale vše znovu překazil a Abdič se následně uchýlil do západní Bosny, kde se Srby uzavřel separátní mír. Třetí pokus se odehrál v březnu 1992, kdy Karadžič s Izetbegovičem podepsali dohodu o bosenské nezávislosti, ale ve formě konfederace etnických provincií. V tu chvíli se ale na scéně objevil americký velvyslanec Warren Zimmerman a přiměl Izetbegoviče, aby smlouvu vypověděl.
Neustále se opakuje, že Karadžič chtěl válku, on ale několikrát veřejně vyzýval muslimy, aby ji nezačínali. Válku si ale na druhé straně přál Alija Izetbegovič, protože pro něj byla jediným způsobem, jak naplnit cíle formulované v „Islámské deklaraci“ z počátku 70. let minulého století.

Obětní beránek
„Karadžič nikdy nepochopil Izetbegovičovu velkou strategii a také to, že čas nehraje pro Srby,“ napsal Trifkovič. „V roce 1992 se Karadžič osudově přepočítal, kvůli čemuž se válka pro Srby stala nevyhnutelnou. Vždy byl posedlý mapami, čtverečními kilometry a územními procenty na úkor strategického plánování. Bazíroval na výhodách, které jeho strana měla, a doufal, že až se čas naplní, svět uzná očividné srbské vítězství. Nechal se těmito předpoklady zaslepit natolik, že si nevšiml zásadní změny situace, která se odehrála v lednu 1994. Chorvatsko-muslimská koalice, podporovaná Spojenými státy a Evropou, si tehdy uvědomila, že nedosáhne ničeho, pokud nepředá vedení celé záležitosti do Washingtonu… Od jara 1994 pak bylo jasné, že muslimové válku prohrát nemohou, což byl vzhledem k jejich slabé startovací pozici, zásadní obrat.“
Bosna Spojeným státům posloužila k nastolení jejich výsadního práva zasáhnout vojensky v jakékoli zemi a nebrat přitom ohled na OSN či mezinárodní právo. Krátce nato následovalo Kosovo, Afghánistán a Irák. „Bez bosenského mýtu by se celá tato politika nemohla zrealizovat,“ podotýká Trifkovič.
„Radovan Karadžič bude dozajista usvědčen z genocidy a zločinů proti lidskosti a z vězení už živý nevyjde. Verdikt už je sepsaný, ale odráží v sobě zásadní nerovnováhu. Ignoruje samotný základ bosenské války – Srby, kteří se na jedné straně nechtěli nechat dotlačit k secesi a na druhé straně jen přihlíželi, jak další dvě strany pozdějšího konfliktu provádějí neústavní, protizákonné a ilegální politické kroky, které spustily válku.“
Rozsudek nad Karadžičem, píše Trifkovič, nebude „ani spravedlivý, ani férový, a tak bude odrážet jen principy, které Amerika zastává ve vztahu ke zbytku světa. Dodá navíc další váhu mýtu o muslimech jako nevinných obětech, o brutálních Srbech a západní nezaujatosti.“

Spojenci v nenávisti
Zdá se vám to přehnané? V žádném případě. V listopadu 2001, když se ještě z centra Manhattanu odklízely zbytky trosek Světového obchodního střediska, komentátor deníku The Washington Post Richard Cohen navrhl, aby byla v Bosně otevřena „druhá fronta války proti terorismu“. Navrhoval snad, aby se začalo s pronásledováním islamistických ozbrojenců, kteří se tam usídlili a spolu s nimi i jejich finanční a jiné sítě a radikální duchovní s plamennými bohoslužbami? Nikoli. Místo toho konstatoval, že „zpacifikování Karadžiče“ Spojeným státům pomůže k propagandistickým bodům u muslimů ve světě, kteří „čichají lepidlo z tuby antiamerikanismu“. Cohen dokonce použil i analogii s nacismem, když napsal, že Karadžič s Mladičem „mají mentalitu nacistů, ovšem mez síly a zkušenosti Německa.“ Když po nich půjdeme, bude to „šťastný sňatek spravedlnosti a našich zájmů“.
Snaha Washingtonu a Bruselu pasovat se do role zachránců balkánských muslimů z rukou zvlčilých Srbů však ve skutečnosti jen rozdmýchala oheň džihádu. Muslimové totiž dodnes považují onu pomoc ze Západu za neefektivní a zpožděnou, zatímco zároveň široce využívají vize muslimů ohrožovaných genocidou ve všech sférách utváření nových mudžáhidů.
Na tom, že Karadžičovo zatčení unisono uvítali představitelé EU, Spojených států i džihádistů, je cosi znepokojivého. Buď je ten muž opravdu zosobněním čistého zla – pro což je ale k dispozici málo skutečných důkazů – nebo se tři nejdestruktivnější síly dneška dokážou shodnout na nějakém jedinci (či rovnou na celých státech takových jedinců), kterého budou svorně nenávidět. Pokud je tomu opravdu tak, vyznívají nynější teze srbské vlády o jasné budoucnosti její země víc než naivně.

Článek vyšel na serveru Antiwar.com. Český překlad provedl server Czech Free Press(zřejmě Tereza Spencerová)

5.8.2008