Krajina, ne Kosovo – Osetie jako zpackané opakování Balkánu

globe-32299_960_720

Nebojsa Malič, Antiwar.com

Když před šesti dny většina světa sledovala zahajovací ceremonii olympijských her v Pekingu, gruzínská armáda zaútočila na samozvanou republiku Jižní Osetie. Rusko rychle zasáhlo, vyhnalo gruzínské síly z oblasti a zaútočilo na gruzínské vojenské základny. Navzdory výcviku a dodávkám zbraní z USA a Izraele se gruzínská armáda rychle zhroutila. Prezident Michail Saakašvili, dosazený k moci v roce 2003 CIA sponzorovanou „růžovou revolucí,“ prosil své patrony o pomoc, vykreslujíc přitom sebe a svou zemi jako oběti „ruské agrese.“ Kromě prázdných slov povzbuzení a pokryteckého odsouzení použití ruské „nadměrné síly“, žádnou pomoc impérium neposkytlo.

Mnozí komentátoři během minulého týdne srovnávali ruský zásah na ochranu Osetie s útokem NATO na Srbsko v roce 1999. Srovnání nicméně neplatí. Pokud by se to dalo přirovnávat k něčemu z Balkánu, daleko lepší se hodí Republika Srbská Krajina, zničená Chorvatskem v roce 1995.

Další srpen

Existuje mnoho podobností mezi Osetií a Krajinou. Obě jsou obývány odlišnou populací od země, ke které patří – respektive Osetinci a Srby. Obě byly vytvořeny následkem odtržení; Chorvatsko se oddělilo od Jugoslávie, Gruzie od Sovětského svazu. Vznik obou byl odezvou vládního útoku na práva jejich lidí: Srbové byli vyškrtnuti z chorvatské ústavy, zatímco Osetie byla oficiálně zrušena režimem v Tbilisi. Obě vyšly z následného konfliktu s vládními vojáky, a obě se staly po příměří v roce 1992 de facto nezávislé.

Tady se jejich osudy nicméně rozešly. Příměří v Krajině bylo garantováno OSN a Srbskem, ale s propuknuvší válkou v Bosně bylo Srbsko obviněno z „agrese“ a zablokované OSN. Když chorvatské síly v srpnu 1995 udeřily na Krajinu, vláda v Bělehradě zůstala stranou a nepodnikla nic. Ani OSN nevzdorovala.

Chorvatsko i Gruzie měly obě podporu amerického impéria. Už v roce 1995, ještě v jeho formativních stadiích, nebyl nikdo připraven ani ochoten se přímo zapojit do střílení balkánské války a snažili se Chorvaty použít jako své zástupce v bosenské válce. Vojska, která napadla v roce 1995 Krajinu, byla cvičena a vyzbrojena USA a vybavena leteckou ochranou a zprávami výzvědné služby. Gruzie dostala podobnou pomoc poté, co se Saakašvili v roce 2003 dostal k moci.

Mezi těch pár, co udělali tohle srovnání patří ruský analytik Boris Shmelyov. Jak hocitoval deník Vecernje Novosti:

„Tenkrát Chorvati uskutečnili neuvěřitelně surové akce a zabili mnoho civilistů, ale Západ předstíral, že to nevidí. Teď Gruzínci udělali to samé..“

Všímajíc si, že stejní američtí instruktoři cvičili Chorvaty, pak Albánce a nyní Gruzínce, Shmeylov poukázal na existenci silné struktury vysloužilých důstojníků v USA, kteří jsou zapojeni do výcviku ozbrojených sil v zemích podporovaných americkými úřady.

Mohly být rozkazy pro Saakašviliho k napadení Osetie inspirovány chorvatskou akcí „Bouře“ z roku 1995? Podobnosti jsou zvláštní. Jenomže na rozdíl od chorvatského vítězného vybombardování, dodnes slaveného jako „Den Díkuvzdání vlasti“ , gruzínské dobrodružství okázale selhalo. Protože, na rozdíl od Chorvatska v roce 1995, Saakašvili neměl co do činění s vystrašeným a zablokovaným Srbskem, ale s rozhněvanou a silnou Ruskou federací.

Nástup rusofobů

Politici a média Západu se rychle dostali do řádně farizejského pěnění. Jakmile to udělali, stalo se zřejmým, že rusofobie není přežitkem studené války, ale poněkud módní víra v politických kruzích Washingtonu. Člověk může rozumět hysterickým prohlášením gruzínských představitelů jaký bude osud jejich země – nebo spíše jejich vlády – která byla výsledkem „svobody“ a „demokracie“. Ale netrvalo samozřejmě dlouho a bývalý US diplomat Richard Holbrooke přirovnal Rusko k nacistickému Německu. Opět, všichni nepřátelé jsou Hitler a vždycky je to Mnichov, tedy kromě toho, když tomu tak je skutečně, samozřejmě.

Komentátoři Washingtonu zobrazovali všechny symptomy, které Richard Spencer na Takimag.com nazval „Putinův syndrom vyšinutosti“: bludná víra, že Vladimir Putin „je nejen domácí totalitní diktátor, ale i výborný stratég geniality v zahraničních záležitostech – pokud se stane něco zvláštního v jeho části světa, tak je to všechno součást jeho nekalých plánů.“

Povoleny jsou i nějaké námitky. Vztekle rusofobní Washington Post vypustil článekbývalého sovětského vůdce Michaila Gorbačova, který odsoudil Gruzínce za zahájení války. Mark Almond zase napadl v Guardianu analogie studené války. Charles King v Christian Science Monitoru argumentoval, že konflikt nebyl výhradně chybou Ruska. Jenomže odkdy fakta překážejí příběhu? Jak přesvědčivě tvrdí Brendan O Neill, Gruzínci i Osetinci byli použiti Západem jako pěšáci k vymyšlení ještě dalšího morálního příběhu.

Známé historky

Navzdory skutečnosti, že Gruzie byla jasným agresorem, a ruská intervence přišla jen po demolování osetijeského střediska Cchinvali, řadě civilních úmrtí, množství uprchlíků a zabití několika ruských mírových dozorčích, západní média pomalu překroutila krizi v ruskou „agresi“. Jak to napsal Justin Raimondo:

„Jak uvádí naše „svobodná“ média, Gruzínci nenapadli zemi Osetijců – oni se jí pouze snažili „znovupřevzít“ jako dítě, když nekrvavě a tiše převezme lesklý červený míč od kamaráda. Ti zlí Rusové naproti tomu napadli, vtrhli a vystupňovali svůj útok na Gruzii. Aspoň tak zní slova našich „zpravodajů“.

To je další věc, ve které se válka na Kavkaze podobá Balkánu. Kromě zavedených slov jsou tam zavedené obrazy. Bystré oči se už začaly ptát na některé fotografie smutnících Gruzínců nad svými mrtvými, nabízejíc průkazná svědectví o tom, že byly inscenovány. Nejsou žádné obrázky smutku Osetijců, samozřejmě, a jen pár svědectví.

V úterý došlo dokonce na záblesk minulosti z Bosny: několik novinářů bylo zraněno, když městem Gori, rodištěm Josefa Stalina, otřásla „série náhlých výbuchů“. Opět, „není jasné kdo byl za ně zodpovědný“, třebaže nejbližší ruské síly byly vzdálené 12km a palba přišla z „děl vzdálených 1-2 km“.

Obětování Saakašviliho?

12.srpna ruský prezident Medveděv nařídil zastavení vojenských akcí, zatímco byl vyjednáván mírový program navržený francouzským prezidentem Sarkozym. Moskva veřejně prohlásila, že nemá žádné plány sesadit Saakašviliho, a rozzlobeně odmítla americká tvrzení, že chce provést „změnu režimu“. Přesto Saakašviliho politická budoucnost vypadá v tomto okamžiku dost nejistě.

Analytici dotazovaní Reuters zdá se souhlasí s tím, že se Saakašvili dopustil „strategicky hrubé chyby“ a že Gruzie nyní pravděpodobně ztratí Osetii a Abcházii. Londýnský Telepgraph jej nazývá mužem, který „přišel o všechno“, zatímco Independent hovoří o „sužovaném hazardním hráči“.

The New York Times viní „smíšené zprávy“ z Washingtonu; údajně měl Washington na Saakašviliho soukromě naléhat aby neútočil, zatímco veřejně jej plně podporoval. Ale je tomu opravdu tak?

Podle zběžného prvního pohledu, lze těžko najít, jak by mohlo gruzínské fiasko prospět impériu. Jeho nejsilnější a vojenský a politický klient na Kavkaze byl vykleštěn. Válka téměř ohrozila potrubí Baku-Tbilisi-Ceyhan , jediný zdroj kaspické ropy pod americkou kontrolou. Rusko se prosadilo a nyní vypadá jako vynořující se stín nad Západem…

Zase, myslete jak pracuje politická mysl. Saakašvili byl dobrý klient, ale selhal. Nyní může být jako přítěž odepsán, umožňujíc tak impériu farizejskou pózu. Přesně titíž lidé, co napadli Irák, nyní hřímají o „ruské agresi“ a s vážnou tváří nazývají akce Moskvy „nepřijatelné“. Impérium možná utrpělo porážku, ale jak jsme se naučili na Balkáně, nikdy nejde o to, co se skutečně stalo, jde o zvládnutí dojmů/vnímání. A tak je porážka na Kavkaze obrácena v důkaz, že Západ je spravedlivý, dobrý a demokratický, a že Rusko je zlé a agresivní – a óó ano, že válka v Kosovu byla dobrá a spravedlivá. Nepotvrzují to nakonec Rusové svými akcemi? (Ne.)

Tak či tak, imperiální vládci nyní pochopili představu ruské válkychtivosti jako zase další omluvu pro jejich projekt globální hegemonie, benevolentní, či jiné.

Nenaučená lekce

Druhý den konfliktu, když ještě média nepřijala svoje pochodové příkazy, otiskly New York Times příběh, jak Západ chybně četl Rusko. Noviny citovaly Georgea Friedmana, analytika think-tanku Stratfor:

„Umístili jsme se do pozice, která nám neumožňuje globálně udělat nic…jednoho za těchto okolností napadne, že by jsme měli mlčet.“

Když o tomto výroku, který uzavírá článek v NYT, hovořil jeden vysoký vládní činitel, smál se. „No, možná se teď naučíme mlčet.“

Vypadá to, že lekce nezabrala.

Překlad Messin, 15.8.2008

Zdroj: http://www.antiwar.com/malic/?articleid=13294

„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde