Ari Rusila
Propagování kultury soužití, multietnické společnosti, nebo alespoň etnické tolerance není snadným úkolem. Dokonce ani v Evropě, ba ani s pomocí miliardových prostředků, či s „nejlepšími“ západními zkušenostmi. To je vidět zejména na Balkáně kde mají oblasti řízené zahraniční „odborností“ zdaleka nejhorší výsledek, zatímco oblasti bez těchto vnějších nebubřelých plánů fungují relativně lépe.
Mými příklady „nejhorší praxe“ jsou Bosna – Hercegovina a Kosovo, kde mezinárodní společenství uskutečnilo během deseti let ohromné mise. Oba případy měly skromný vývoj občanské společnosti, ale ve skutečnosti jde vývoj nějakých opravdových multietnických plánů opačným směrem.
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina je mezinárodním výtvorem založeným Daytonskou dohodou z roku 1995, která Bosnu rozdělila na dva polonezávislé celky/entity – Republiku srbskou a Federaci Bosny a Hercegoviny (muslimsko-chorvatskou federaci). Tři etnické skupiny – Chorvati, Srbové a Bosňáci – se pokouší řídit stát společně a odděleně. Entity jsou spojeny slabými centrálními institucemi, zatímco vláda je těžce naplněná 170 ministry a celý systém je pořád pod kontrolou mezinárodní přítomností. Zatímco dříve byl spor mezi Srby a Bosňáky, minulý rok ukázal vážný rozpor mezi Bosňáky a Chorvaty a etnické rozdíly se prohlubují. To vše právě v době, kdy je Bosna a Hercegovina ve stádiu přechodu od mezinárodního protektorátu ke státu, odpovědnému za svou vlastní reformní dynamiku. Místo toho, aby rozvíjela svou „evropskou perspektivu“, směřuje Bosna a Hercegovina zpět, a zůstává nežádoucí, dysfunkční a rozdělenou zemí, s většinou dotčených Bosňáků (Muslimů), fustrovanou a stále více defenzivní srbskou entitou, a úzkostlivou, existenčně ohroženou chorvatskou populací. (Více o Daytonu a situaci v BiH např. v mém článku Bosnia Collapsing)
Kosovo
V Kosovu je multietnická idea navzdory miliardám EU v nedohlednu. Po bombardování se vrátili téměř všichni albánští uprchlíci, zatímco jen zlomek uprchlíků srbských – neboli vnitřně přemístěných osob – se vrátilo do Kosova. Zbývající Srbové v Kosovu jsou zabarikádování v enklávách, přeživající jen pomocí mezinárodních jednotek KFOR, nebo ve fakticky oddělené oblasti srbské většiny na severu Kosova. Tohle změnilo bývalou multietnickou provincii na monoetnickou.
Romové, etnicky vyčištění kosovsko-albánskými separatisty, bydlí v táboře za ostnatým drátem v Černé Hoře. S žádnou možností návratu uprostřed albánského vyhlášení nezávislosti Romové odsuzují „páchnoucí odpadovou skládku pro kosovské zapomenuté uprchlíky.“
Nová zpráva – vyhotovená mezinárodní nevládní organizací Minority Rights Group International (MRG) odhaluje skutečný obraz zhoršující se situace práv menšin v dnešním Kosovu. Místo návratu do svých domovů po etnické čistce uskutečněné kosovskými Albánci po zásahu NATO a znovu v roce 2004 začínají menšiny opouštět Kosovo, protože čelí vyloučení a diskriminaci.
Po téměř deseti letech mezinárodní správy – nejdelší a nejdražší od vzniku OSN – zůstává Kosovo jedním z nejvíce oddělených míst v Evropě, s tisíci přemístěných osob stále v táborech, a mnoha „etnicky vyčištěnými“ městy a vesnicemi. Obrovské selhání mezinárodního vedení v Kosovu za posledních osm let bylo v tom, že namísto odstranění segregace se tato ještě zhoršila. Kosovo se stalo stále více rozděleno na albánské a na srbské oblasti, se všemi dalšími skupinami – Bosňáky, Chorvaty, Gorany, Romy, Egypťany a Turky – které jsou na okraji.
Jedním z nejtragičtějších příkladů je situace romských dětí žijících v kosovské severní Mitrovici. Dosud je 81 mrvých po deseti letech utrpení v táborech OSN pro vnitřně přemístěné osoby, místě, které je popisováno jako nejjedovatější místo východní Evropy. Jejich příběh přináší jiný pohled na „humanitární intervenci“ uskutečněnou NATO a následnou mezinárodní správu. Můj článek UN death Camps, EU money, local neglience hodně prozrazuje o tomto případu, který by se neměl stát – ne během, ani po „humanitárním zásahu“ ne během poválečného budování a po miliardách od daňových poplatníků z EU daných na vývojové projekty, ne v Evropě 200km od hranic EU, ne v mezinárodním protektorátu s „evropskou perspetivou“ ani kdekoliv jinde.
Hlavní otázka
Pokud je plán rozvoje dělán na pracovním stole ve Washingtonu nebo Bruselu s nějakou spoluprací se státní ústřední vládou, existuje vždycky riziko většího, či menšího rozdílu mezi potřebami příjemce a centralizovanými záměry. Některá z těchto selhání jsem dříve popsal v mých pracech World Bank destroyed Albanian village in joint operation with corrupted Government a Squandering Kosovos Aid Funds. Klíčovým prvkem je zapojení místních, bez něhož mohou být výsledky podobné jako v Afghánistánu, který směřuje opačným směrem než bylo zamýšleno.
Opačný postup není možný. Například Srbsko bylo schopné zvládnout etnický konflikt v Preševském údolí docela dobře bez zahraniční „pomoci“ . Také vůdci třech nejsilnějších národů v Bosně a Hercegovině – Srbů, Chorvatů a bosenských Muslimů – se setkali na konci roku 2008, po alarmujících zprávách EU s cílem dosáhnout dohody v několika velmi sporných záležitostech, rozhodujících pro členství země v EU, stejně jako ukončení Úřadu vysokého zástupce (ten je de facto protektorem Bosny, pozn. Mess). Během dvou hodin dosáhli shody v procesu budoucích změn ústavy a v řadě dalších otázek, souvisejících se sčítáním lidu v roce 2011, jako např. stav okresu Brcko a státního majetku. Prohlubující rozhovory pokračovaly dohodou posilující federální prvky a oslabující centrální státní moc.
Konečný součet
Říká se, že Balkán je hřbitovem cizích ambicí. To by mohlo být poučnou lekcí jak pro USA tak pro EU. Na západním Balkáně mohla být realizována nějaká více udržitelná řešení. Klíčovou otázkou je podle mě ta, zda západní Balkán skutečně potřebuje rady z vnějšku, nebo ne. Jinou možností je, že místo řízení balkánské politiky EU a USA, by toto mohlo příslušet oblastním iniciativám.
Mnoho investorů v Bosně a Hercegovině i Kosovu vidí implementovaná pravidla jako nelegitimní a předepsaná zahraničím – a mají pravdu. Mezinárodně vnucená řešení nejsou udržitelná. K dosažení skutečného pokroku musí být dohody mezi etniky uskutečněny na místní úrovni.
Překlad Messin, 13.9.2009