Andy Wilcoxson

 

V pondělí 21. června 2010 vystoupil v rámci Karadžićova procesu jako svědek obžaloby John Wilson, brigádní generál australských ozbrojených sil ve výslužbě. Je to potřetí, kdy byl předvolán na svědeckou lavici. V minulosti svědčil v procesu s Krajišnikem a Perišićem.

 

Tento svědek byl vyšším styčným důstojníkem Vojenské styčné mise OSN pro bývalou Jugoslávii (United Nations Military Liaison Mission to the former Yugoslavia – UNMLO-Y) od ledna do března 1992. V březnu 1992 byl jmenován vedoucím vojenským pozorovatelem (Chief Military Observer – CMO) Ochranných sil OSN (UNPROFOR) v Sarajevu, kde zůstal do června. Od prosince 1992 sloužil jeden rok jako poradce při Mezinárodní konferenci o bývalé Jugoslávii (ICFY) v Ženevě.

 

Výslech svědka obžalobou

 

Wilson popsal mandát vojenských pozorovatelů OSN (UN Military Observers – UNMOs) v Bosně. Řekl: „V době vzniku UNPROFOR bylo vojenských pozorovatelů přibližně 75. Jejich úkolem bylo zaujmout pozice ve dvou oblastech v Bosně a Hercegovině, v oblasti Bihaće a Mostaru.“ Řekl: „Mandát vojenských pozorovatelů jakožto součásti UNPROFOR byl během roku 1992 mnohokrát rozšířen a nakonec bylo v rámci mojí skupiny rozmístěno okolo 350 až 400 vojenských pozorovatelů a to většinou v rámci celého území Bosny.“

 

Ve svém svědectví na straně obžaloby vysvětlil, že: „Zde byly dva typy vojenských pozorovatelů. Jedni byli pod přímým velením sekčních velitelů a druzí pod mým přímým velením. To určovalo kanály pro předávání zpráv. Ale v podstatě tam byli kvůli tomu, aby usnadňovali komunikaci mezi jednotlivými stranami [konfliktu], získávali informace a zpětně podávali zprávy OSN. A poskytovali své kvalitní důstojníky, aby vykonávali jakékoli úkoly, které by mohly jednotlivým stranám napomoci při řešení tohoto konfliktu. Například při výměnách těl nebo při doprovázení a zajišťování humanitární pomoci.

 

Sarajevo

 

Hlavním tématem Wilsonova svědectví bylo ostřelování a aktivita sniperů v Sarajevu. Řekl: „Musím říct, že v březnu, dubnu a květnu 1992 Sarajevo nebylo místem, kterým byste chtěli cestovat jen tak z turistických důvodů. Bylo to velmi nebezpečné místo, a člověk tudy cestoval jen tehdy, když to bylo absolutně nutné. Takže většina mých pozorovatelů se soustřeďovala v centru města a v oblasti okolo PTT, Dobrinji, Nedžarići a možná letiště.“

 

Svědek řekl: „Po celou tu dobu, kdy jsem tam od 22. března do 24. června, vyjma krátké desetidenní přestávky, byl, jsem pozoroval, že toto město bylo téměř neustále pod dělostřeleckou palbou. Ve velké míře tam působili odstřelovači. Ve vybraných částech města probíhaly boje, těžké boje. Ale řekl bych, že značné množství dělostřelecké palby bylo náhodně distribuováno po celém městě. A jen velmi málo míst tam uniklo alespoň nějaké škodě plynoucí z této aktivity.“

 

Když byl dotázán na to, kdo na město střílel, svědek řekl: „Tuto palbu řídily a vedly téměř výlučně srbské síly, které obléhaly město. Prezidentské síly měly k dispozici velmi málo těžkých zbraní, takže jakákoliv dělostřelecká a minometná palba, která dopadala na město, pocházela prakticky všechna od Srbů.“

 

Řekl, že „prezidentské síly“ byly „spojené síly muslimských a chorvatských jednotek, které byly umístěny ve městě, snažily se ho bránit a spadaly pod velení vlády Bosny a Hercegoviny vedené prezidentem Izetbegovićem. A rychle dodal: „Musím říct, že v rámci této organizace bojovalo také značné množství srbských bojovníků.“

 

Svědek řekl žalobcům: „Celkový nápor palby proti civilním cílům v Sarajevu dosahoval takové míry, s jakou jsem se nikde jinde za dobu mé operační zkušenosti nesetkal.“ Řekl, že „jako mladý důstojník jsem byl na 12 měsíců poslán do Vietnamu a bojoval tam u pěchoty. Srovnám-li toto a také mojí pozdější zkušenost z jižního Libanonu, když tato oblast byla okupována izraelskými silami, jak jsem to mohl pozorovat v Bejrútu, když jsem tam byl s OSN, nic z toho, co jsem zažil, se nepřibližovalo intenzitě bojů, ke kterým došlo v Sarajevu během těchto šesti měsíců čili v době, když jsem tam byl na začátku roku 1992. Musím říct, že z toho, jak bylo město ostřelováno dělostřelectvem, minomety a z dalších těžkých zbraní, jsem měl dojem, že toto ostřelování probíhalo nahodile, zasahovalo široké území a bylo nepatřičné.“

 

Vojenští pozorovatelé OSN se po Sarajevu přesunovali jen s obtížemi, protože byli pod palbou z obou stran. Svědek vysvětlil: „Od 14. května do 24. června jsme mohli po tomto městě rozumně cestovat pouze v obrněných vozidlech. V přibližně 70 až 80 procentech jsme pak byli napadeni tou či onou stranou. Nebylo by fér obviňovat z útoků jen jednu stranu. Byli jsme přesvědčeni, že do této aktivity byly zapojeny všechny strany.“

 

Svědek žalobci potvrdil, že 25. května 1992 „generál Mladić pohrozil, že pokud nebude do tří dnů evakuován personál JNA z kasárna v Sarajevu, zaútočí na město těžkou dělostřeleckou palbou.“

 

O tři dny později, když lhůta vypršela, aniž by JNA byla evakuována do bezpečí, Wilson dosvědčil, že se Sarajevo stalo terčem útoku. Řekl: „Ostřelování začalo 28. května večer a trvalo přibližně od 17:00 do 1:00 příštího dne. Bylo to velmi těžké ostřelování i na sarajevské standardy. Jeho záběr byl značný. Vypadalo to, že nesouvisí s jakýmkoli konfliktem na frontové linii.“

 

Následujícího dne svědek řekl: „Úřad prezidenta přišel s nahrávkou zachycující rádiový přenos, ve kterém generál Mladić dává v předešlé noci z 28. května pokyn k palbě svým dělostřeleckým jednotkám. Tato nahrávka byla v srbochorvatštině, tímto jazykem nemluvím, takže nevím, co bylo přesně obsahem této nahrávky.“

 

Svědek popsal těžké boje obou stran poté, co byla kontrola nad sarajevským letištěm 5. června 1992 předána OSN. Řekl: „Tyto boje se soustřeďovaly hlavně v okolí letiště, Dobdrinji, Nedžarići a okolí. Byly to velmi těžké boje, které zahrnovaly rozsáhlé používání dělostřelectva. Bylo slyšet, že se do nich zapojila značná část pěchoty. Vypadalo to, že nyní, když došlo k dohodě, že letiště přejde pod správu OSN, se obě strany snaží získat taktickou výhodu z postavení, ze kterého by bylo možné ho mít pod dohledem a možná i pod kontrolou. Tyto boje pokračovaly s větší či menší intenzitou až do 24. června, kdy jsem město opustil.“

 

V jedné ze zpráv (předmět doličný P1034), kterou zaslal OSN, sdělil: „Poslední týden se vyznačoval těžkými boji v Sarajevu. Srbské síly pokračovaly v ostřelování města a především zahájily soustředěný útok s cílem dobýt předměstí Dobrinja, které sousedí s letištěm. Tento útok byl podpořen dělostřelectvem a tanky. Minometný útok na zalidněnou ulici ve staré části města z 22. června 1992 zabil 14 lidí a 35 zranil.“

 

Když se ho žalobce zeptal, kdo byl za tento útok na Dobrinju zodpovědný, svědek řekl: „Je těžké to říci přesně. V té době jsem byl přesvědčený, že se srbské síly snaží vytlačit veškeré prezidentské síly, které by se mohly nacházet v oblasti letiště, aby mohly ovlivňovat bezpečnostní a taktickou situaci v jeho okolí. Nicméně, také můžete říci, že tyto boje mohly vyvolat prezidentské síly, které se snažily dosáhnout téhož cíle. Je nemožné říci, kdo byl za tento útok odpovědný. Obě strany se na tom podílely s velkou prudkostí. Velkou většinou palebné síly však disponovaly hlavně srbské síly.“

 

Když byl dotázán na to, kdo byl odpovědný za minometný útok na zalidněnou městskou ulici z 22. června, svědek řekl: „Nejsem si vědom toho, že bylo vůbec provedeno nějaké formální vyšetřování tohoto nešťastného incidentu a zda to bylo někomu připsáno.“

 

Svědek popsal, jakou výzbroj používaly jednotlivé nepřátelské strany konfliktu v Sarajevu. Řekl: „Podle mých nejlepších znalostí z té doby, prezidentské síly měly pouze malý počet minometů, velmi málo děl a dva až tři tanky. Na druhou stranu, srbské síly, které obléhaly město, měly značné množství těžkých zbraní nejrůznějšího druhu. Odhadoval bych, že měly nejméně 200 minometů a děl, které mohly použít proti městu. Podle mého odhadu mluvíme možná o tuctu těžkých zbraní na straně prezidentských sil a 200 či více na straně Srbů.“

 

Když se ho soudce Morrison zeptal, o co svůj odhad opírá, svědek to vysvětlil takto: „Některé z těchto zbraní jsem později viděl, když byly převedeny pod kontrolu UNPROFOR v rámci demilitarizace letiště. Ve skutečnosti se však odkazuji na to, jak jsem zaznamenával palbu přicházející z města, kterou bylo možno slyšet, a to mělo svá omezení. Bylo možné slyšet průvodní hluk zbraně, která vypálila z města. A důkazů o tom bylo velmi málo. Jednou jsem viděl, že jedno minometné postavení bylo umístěno poblíž budovy PTT prezidentskými silami, které nás využívaly jako krytí. Jednou jsem viděl mobilní minomet. Když jsem navštívil Úřad prezidenta, slyšel jsem v jednu chvíli, že z této oblasti pálil minomet, ale nebyla to moc intenzivní palba. To je důvod, proč říkám, že jejich kapacita byla velmi omezená.“

 

Soudce Morrison se ho zeptal: „Zmínil jste minomety. Mohl byste určit ráži tohoto minometu?“ A Wilson odpověděl: „Usuzuji, že to mohly být minomety ráže 82mm.“

 

Morrison pokračoval otázkou: „A co nějaké dalekonosné dělostřelectvo?“ Svědek na to odpověděl: „Jsem přesvědčen, že měli několik kusů dalekonosných děl.“

 

Zadržovací střediska

 

Generál Wilson sdělil soudu, že „od zástupců Úřadu prezidenta Bosny a Hercegoviny obdržel informaci, že někde na jih od Sarajeva byl tunel, kde byl držen značný počet ne-Srbů, mezi nimiž bylo mnoho žen a dětí. A Úřad prezidenta se obával o bezpečnost těchto lidí.“

 

Řekl, že mu Biljana Plavšićová sdělila, že „zadržovacích středisek existovalo mnoho, ale že tam byli drženi pouze muži vojenského věku, kteří byli staženi z oběhu, aby se nemohli zapojit do bojů. Řekla, že se s nimi zacházelo velmi dobře a že pokud si to budu přát, mohu na toto místo přijet a tunel později navštívit.“

 

Generál Wilson si neověřil, kdo říkal pravdu. Řekl: „Nakonec jsem dolů nikoho neposlal, aby tento tábor či zadržovací středisko navštívil.“

 

Křížový výslech Radovanem Karadžićem

 

Poté, co obžaloba dokončila výslech, začal s křížovým výslechem svědka Radovan Karadžić.

 

Nekompetentní, aby svědčil o Sarajevu

 

Třebaže generál Wilson poskytl svědectví, které podpořilo argumenty obžaloby v souvislosti se Sarajevem, během křížového výslechu se rychle ukázalo, že jeho svědectví se nezakládalo na žádných skutečných vědomostech o situaci v Sarajevu. Ačkoli zastával v OSN pozici vyššího představitele, neměl skoro vůbec žádné povědomí o tématu, o kterém svědčil.

 

Generál Wilson například nevěděl, že během války v Sarajevu proti sobě bojoval 1. sbor armády Bosny a Hercegoviny a sbor Sarajevo-Romanija bosensko-srbské armády.

 

Když mu Karadžić položil otázku ohledně tohoto 1. sboru ABiH, svědek řekl: „Pane Karadžići, nevím, co je to ten 1. sbor.“ Karadžić se ho překvapeně zeptal: „Vy nevíte, že muslimské síly v Sarajevu se nazývaly 1. sbor?“ A Wilson potvrdil: „Ne, to jsem nevěděl.“

 

Svědek nejenže nevěděl, kdo tam bojoval, ale také nevěděl, proč se tam bojovalo. Karadžić se zeptal: „Co bylo cílem muslimské armády v Sarajevu a co bylo cílem Srbů? Měli Srbové nějaké ambice kontrolovat celé Sarajevo?“

 

Svědek odpověděl: „Nevím, jak na tyto otázky odpovědět. Nejsem podrobně obeznámen se strategickými cíly ani jedné ze stran nebo s tím, jak tyto cíle byly dohodnuty a jak se k nim dospělo.“

 

Vskutku, Wilson svědčil, že: „Před 8. březnem 1992 se moje vojenská styčná mise týkala Chorvatska a OSN. O tom, co se stalo dole v Bosně, jsem měl méně než nejasné povědomí.“ Řekl: „Před 22. březnem, když bylo moje velitelství vojenských pozorovatelů dislokováno v Sarajevu, jsem neměl o událostech či politice v Bosně žádné vědomosti.“

 

Kromě toho, že svědek nevěděl, kdo bojoval a proč, nevěděl, která území bylo v držení té či oné strany. Karadžić se ho zeptal: „Která předměstí a sídliště v Sarajevu obývali převážně Srbové?“ A svědek odpověděl: „Nemám žádné podrobné vědomosti o etnickém rozdělení Sarajeva.“ Řekl: „Nevím, jak bylo Sarajevo a okolní území etnicky rozděleno.“

 

Když byl svědek v Sarajevu, bydlel v oblasti Nedžarići, ale nevěděl, zda tam bydleli Srbové nebo Muslimové. Řekl: „Ano, žil jsem v Nedžarići, ale neptal jsem se lidí, jaké byli etnické příslušnosti.“

 

Karadžić se svědka zeptal, zda ví, „která sídliště byla v držení Srbů?“ A dostal odpověď: „Ne, protože všechna tato předměstí neznám.“

 

Karadžić se svědka zeptal: „Víte, jak byly v samotném městě rozmístěny muslimské jednotky?“ A svědek odpověděl: „Ne, nevím.“

 

Tento svědek byl naprosto neznalý geografie okolí Sarajeva a nevěděl, které pozice tam zaujímala srbská a které muslimská armáda. Karadžić se ho zeptal: „Pokud bych vám řekl, že muslimové tam měli pozice na jednom kopci a že srbské pozice byly na druhém kopci, co byste mi mohl k tomu říct?“ Svědek odpověděl: „To záleží na tom, o které kopce jde. Já jsem vám ale již naznačil, že nemám podrobné znalosti o tom, kde tam byly linie konfrontace.“

 

Karadžić se zeptal: „Vzpomínáte si na kopec Hum? Byla tam hlavní televizní retranslační stanice.“ Svědek odpověděl: „O kopci, kde byla televizní věž, vím, ale nevím, jak se jmenoval.“

 

Karadžić se zeptal: „Souhlasíte s tím, že byl po celou dobu války držen Muslimy?“ A svědek odpověděl: „Nevím, kdo ten kopec držel.“ A dodal: „Nemám znalosti o geografii této oblasti.“

 

Tento svědek neměl o Sarajevu znalosti vůbec žádné. Řekl to bez obalu: „Pane Karadžići, jak jsem vám uvedl, já nemám podrobné znalosti o Sarajevu. Byl jsem tam zhruba šest měsíců.“ Řekl: „Já prostě nemám natolik podrobné vědomosti o tomto městě, abych mohl mluvit o konkrétních předměstích.“

 

Wilson před žalobcem svědčil o tom, že vojenské kapacity Muslimů v Sarajevu byly velmi omezené, během křížového výslechu se ho však Karadžić dotázal: „Je možné, že tam byly zbraně, které jste neviděl?“ A Wilson odpověděl: „Ano, samozřejmě.“

 

Karadžić se zeptal: „Chcete říct, že Muslimové neměli v tomto městě žádné houfnice?“ A svědek odpověděl: „Ne, to nechci.“

 

Dosvědčil, že v Sarajevu probíhaly „těžké boje“ a otevřeně připustil, že k „těžkým bojům“ jsou třeba dvě strany.“

 

Karadžić svědkovi položil otázku ohledně vzniku frontových linií v Sarajevu. Zeptal se: „Víte, že 5. dubna vytvořilo místní obyvatelstvo frontovou linii a že to bylo naprosto bez jakékoli pomoci ze strany JNA?“

 

Svědek odpověděl: „Již jsem vám pane Karadžići uvedl, že jsem tam 5. dubna nebyl, takže nevím, co se tam stalo. Nebylo mi sděleno, co se tam stalo.“ Řekl, že se do Sarajeva vrátil „okolo 9. či 10. dubna.“

 

Karadžić se ho tedy zeptal: „Když jste se 9. či 10. dubna vrátil, zjistil jste, že město je rozděleno liniemi střetu?“ Svědek odpověděl: „Když jsem se vrátil do města, zjistil jsem, že v této oblasti došlo k příležitostné palbě z ručních zbraní. Moji kolegové z OSN mi sdělili, že ve městě došlo k určité střelbě, že byla postavena jedna či více barikád, že to tam bylo velmi napjaté. Zhruba v této době se také hovořilo o probíhajících volbách, které se týkaly odtržení Bosny a Hercegoviny od bývalé Jugoslávie.“

 

Karadžić svědka upozornil, že: „Tyto volby nebyly v dubnu, ale v únoru.“ Toto referendum proběhlo 29. února 1992, takže je zajímavé, že si Wilson vzpomíná, že tam byl v době jeho konání, ačkoli v Bosně do 22. března vůbec nebyl.

 

Svědkova neznalost mu nebránila v obviňování Srbů. Karadžičovi řekl: „Již jsem vám uvedl, že nevím, která čtvrť byla srbská a která ne. Říkám, že Srbové masivně pálili z těžkých zbraní na městské části Sarajeva.“

 

Karadžić se ho zeptal, zda není „poněkud složité říci, kdo pálil na koho, když nevíte, kdo měl v držení jaké oblasti?“

 

Svědek odpověděl: „Souhlasím, že to je složité, ale můžete pozorovat a můžete poslouchat. Celkovou oblast znáte. Podle těžkosti palby můžete určit, když znáte rozmístění sil, kdo podniká hlavní nápor. Existuje množství různých způsobů, jak určit, co se stalo, aniž by bylo nutné detailní pozorování.“ Největší problém s touto odpovědí samozřejmě spočívá v tom, že svědek opakovaně připustil, že dotyčnou oblast nebo rozmístění sil nezná. Jinak by to mohlo dávat smysl.

 

Karadžić se ho zeptal: „Když granáty dopadají na nějakou čtvrť, není důležité, zda je to srbská nebo muslimská čtvrť?“ Svědek odpověděl: „Nemyslím si, že etnické složení těch čtvrtí s tím má tak strašně moc do činění.“ Ale má to co do činění s tímto procesem, protože obžaloba viní Karadžiće z útoku na Sarajevo s cílem terorizovat a trýznit Muslimy.

 

Muslimské aktivity v Sarajevu

 

Karadžić se svědka zeptal: „Víte, že UNPROFOR byl znepokojen tím, že muslimské dělostřelectvo bylo umístěno například v blízkosti nemocnice a že proti tomu UNPROFOR protestoval?“ Svědek odpověděl: „Ano, povšechně o tom vím.“

 

Karadžić svědkovi ukázal protestní dopis (předmět doličný D99), který kvůli tomu generál Morillon zaslal  Alijovi Izetbegovićovi. Poté, co si svědek dopis prohlédl, potvrdil, že se to „shoduje s některými ústními sděleními, která jsem obdržel v Sarajevu.“ Řekl: „Řeší se tam problém, který znepokojoval OSN nejen v případě Sarajeva, ale také jiných míst, kam byla minometná postavení umístěna prezidentskými silami a kde to přitom bylo podle Ženevských konvencí zakázáno.“

 

Karadžić se svědka dotázal, zda to Muslimové dělali proto, aby dosáhli mezinárodní vojenské intervence a svědek odpověděl: „Nemohu říci, co si Úřad prezidenta přál a v co doufal v souvislosti s mezinárodní intervencí, zdali měla být vojenská či jiná.“ Řekl: „Nevím, proč muslimské síly umístily palebné jednotky poblíž nemocnice nebo jiných zařízení, jak tvrdíte. Jejich motivaci nemohu znát, zda to bylo kvůli získání mediální pozornosti nebo kvůli nějaké taktické výhodě. Není možné k tomu poskytnout rozumný komentář.“

 

Karadžić svědkovi vyložil, že: „Muslimové umístili minomety na nákladní vozy a stříleli na civilní cíle, po střelbě byly tyto nákladní vozy přemístěny a potom následovala srbská reakce. Mohlo to vypadat, že v době, kdy k této odezvě došlo, nebylo v dotyčné oblasti vůbec žádné dělostřelectvo.“

 

Svědek potvrdil, že osobně viděl „minomet, který byl připevněn na zadní části nákladního vozu. Sledoval jsem to z budovy PTT. Pozoroval jsem, jak tento minomet vypálil dvě nebo tři salvy. A viděl jsem, s jakou prudkostí palby na to srbské síly reagovaly.“ Řekl: „Nevím, co bylo motivem prezidentských sil“ a „nemohl jsem vědět, co bylo cílem minometné palby prezidentských sil, protože směřovala za město.“

 

Karadžić se svědka zeptal: „Potvrdil jste, že během vaší návštěvy Úřadu prezidenta došlo k palbě z oblasti kolem budovy prezidentského úřadu. Pokud vám řeknu, že k tomu došlo většinou v době, kdy Úřad prezidenta přišli navštívit někteří vysoce postavení hosté a že to mělo vyprovokovat srbskou odezvu, dávalo by vám to smysl?“

 

Generál Wilson odpověděl: „Ano, to mi dává smysl. A bylo to velmi úspěšné, neboť to nevyhnutelně mělo za následek určitou reakci, těžkou palbu srbských sil.“

 

Svědek posléze začal být nespokojený s linií výslechu a řekl: „Tato problematika umísťování zbraní na nevhodná místa nebo to, že minomety byly po městě přemísťovány, ignoruje skutečnost, že reakce, kterou vyprovokovali, byla zcela nepřiměřená.“ Řekl: „Je důležité chápat, že zatímco se provokativního chování možná dopouštěla jedna ze stran, odpověď na to byla zcela nepřiměřená vzhledem k hrozbě, která touto aktivitou vznikla.“

 

Vzhledem k tomu, že smyslem bojování ve válce je donutit opačnou stranu ke kapitulaci, se Karadžić zeptal: „V čem má spočívat přiměřená reakce? Že konflikt bude trvat navždy nebo co?“

 

Svědek odpověděl: „Přiměřená reakce je ta, která je v rámci Ženevských konvencí.“ Řekl: „Pokud se chystáte zapojit do konfliktu, ve kterém existuje riziko vedlejších škod a civilních obětí, pak byste měli mít s sebou vojenského právníka, který je odborníkem na tyto konvence, který by vám poskytoval poradenství v tom, zda by se mělo na určitý cíl zaútočit a s jakým typem zbraně. Nevím, zda srbské síly přijaly toto opatření. Důkazy svědčí o tom, že to neudělaly.“

 

Podle důkazů, které poskytl předchozí svědek obžaloby Richard Philipps, VRS trpěla nedostatkem specializovaného vojenského personálu veškerého možného druhu, včetně personálu inženýrského, dělostřeleckého a komunikačního – a tak se zdá pravděpodobné, že neměli ani právníky.

 

Karadžić na svou obranu předložil zachycený telefonický rozhovor (předmět doličný D331) mezi ním a Danilem Veselovićem, ve kterém vyjádřil svůj názor, že počet civilních obětí v Sarajevu by měl být omezen na minimum.

 

Bijeljina

 

Svědek řekl, že neví o žádném zločinu na Srbech. Když se ho Karadžić zeptal na zločiny, které byly spáchány na Srbech v údolí řeky Neretvy, Livnu a Pofalići, svědek trval na tom, že o tom nic neví.

 

Avšak v Bijeljině, podle vyjádření svědka, „JNA vytvořila bezpečnostní perimetr a mezitím přišly [srbské] paravojenské jednotky, dopustily se zločinů a začaly s etnickým čištěním. Existují také zprávy o tom, že paravojenské jednotky se například dopustily demonstrativního zabíjení a znásilňování.“

 

Svědek řekl: „Viděl jsem válečné škody. Viděl jsem milice kontrolující pohyb. Viděl jsem kasárna. Viděl jsem domy, které byly zničené, spálené, vyhozené ho povětří. Pozoroval jsem to přímo na místě.“

 

Wilson nebyl přímým svědkem etnického čištění, demonstrativního zabíjení a znásilnění. Vysvětlil: „Nyní, pokud jde o tyto zprávy, existovalo velké množství zpráv, které přicházely UNPROFOR zejména v dubnu 1992 odEuropean Community Monitor Mission, od různých humanitárních agentur, od novinářů, který mohli cestovat po celé Bosně poměrně snadno a z Úřadu prezidenta.“

 

Karadžić se zeptal: „Víte, zda tam ECMM měla své lidi?“ Odpověď: „Neznám podrobnosti o rozmístění členů ECMM.“

 

Karadžić se ho zeptal, zda měl k dispozici některou z těchto zpráv, na které se ve svém svědectví odkazoval a svědek odpověděl: „Já ty zprávy nemám ve svém držení, pane Karadžići, já jsem je nesháněl. Já se prostě odkazuji na to, jak si vybavuji psané zprávy, které prošly velitelstvím UNPROFOR v době, kdy jsem tam byl. Neměl jsem je ve fyzickém vlastnictví, ani bych neočekával, že je budu mít.“

 

Základ jeho svědectví zjevně tvoří osmnáct let staré vzpomínky na nějaké „zprávy, které prošly velitelstvím UNPROFOR,“ z nichž některé byly napsány druhou válčící stranou.

 

Muslimský útok proti JNA

 

Karadžić se svědka zeptal na Muslimy masakrující vojáky JNA. Řekl: „Pokud jde o Mladičův vzkaz ohledně evakuace, vidíte to nyní v jiném světle, když víte, že 2., 3. a 15. května, ačkoli byla tato evakuace domluvena, byli tito vojáci JNA chyceni do pasti a zabiti [Muslimy v Sarajevu v Tuzle]?”

 

Svědek potvrdil, že ví o tom, že vojáci JNA byli zmasakrováni, když se pokoušeli stáhnout se z Bosny. Řekl: „Ano, vím o tom, co se stalo. Bylo to součástí svodky pro mě, když jsem se vrátil zpět z dovolené. Vím o tom. A považoval jsem to tehdy za nesmyslnou ztrátu životů.“ Ale vyjádřil názor: „Bylo to ukázkou selhání všech stran tohoto konfliktu.“

 

Karadžić vyjádřil svůj nesouhlas s tímto názorem. Řekl: „Toto stažení bylo dohodnuto a armáda s tím souhlasila, ale byla napadena krvežíznivým způsobem druhou stranou. Takže to není o vzájemných porušováních, které přicházely z obou stran. Co měla armáda dělat? Generál MacKenzie na toto stažení dohlížel a také k němu došlo. Chcete říci, že JNA tam udělala něco špatného?“

 

Svědek uhýbavě odpověděl: „Pane Karadžići, v té době jsem tam nebyl. Řekl jsem vám to.“ Tato odpověď může vyvolat podiv, proč tedy připisuje vinu v prvé řadě JNA.

 

Karadžić svědkovi ukázal jeden dokument (předmět doličný D332). Jednalo se o rozkaz k útoku proti JNA, který vydal Avdo Hebib (velitel Vlastenecké ligy) 29. dubna 1992. A my pak víme, k čemu došlo 2., 3. a 15. května, když JNA byla napadena v Sarajevu v Tuzle.

 

V rozkazu stálo: „Urychleně naplánovat a začít s bojovými operacemi na celém území Republiky Bosna a Hercegovina a koordinovat je se štáby Teritoriální obrany krajů, okresů a Republikou BaH.“ A „zabránit neohlášenému pohybu lidí opouštějících kasárna.“

 

Poté, co si svědek tento dokument prohlédl, řekl: „Je to rozkaz k bojovým operacím na celém území Bosny a Hercegoviny, nikoli nutně proti konvojům JNA.“

 

Karadžić se svědka zeptal: „Kdo potom mohl být tím nepřítelem?“ A svědek odpověděl: „Nemám ponětí. Mohl by to vědět pisatel tohoto dokumentu a možná příjemce.“

 

Karadžić přišel k soudu vyzbrojen také přepisem ze zasedání Předsednictva Bosny a Hercegoviny z 6. května 1992.

 

Alija Delimustafić (ministr vnitra BaH) říká: „Avdo Hebib nařídil začít válku, aby lidé zahájili palbu a obsadili kasárna. Poslal tento rozkaz všem ústředím bez mého vědomí. Vyhlásil válku. Řekl jsem mu, ať vydá prohlášení, aby dodržel patřičnou formu. Nikdy za mnou znovu nepřišel, nekomunikuje se mnou.“

 

Izetbegović se ptá: „Co udělal?“

 

Delimustafić říká: „Avdo Hebib vyhlásil armádě válku. Ve čtyřech bodech. Podepsal depeši. Zkopíroval ji a rozeslal všem ústředím v republice. Oficiálně. Podepsal to a řekl: zabíjet, krást, útočit na kasárna, bod 4.“

 

Stjepan Kljujić (člen předsednictva za bosenské Chorvaty) si uvědomuje, o čem se mluví a říká stenografům, kteří toto setkání zaznamenávali: „Ukončili jsme zaznamenávání. Tohle nezaznamenávejte.“ A potom říká Izetbegovićovi a Delimustafićovi: „Teď o tom, prosím, nemluvme. Dnešní večer nemůžeme vyřešit všechno.“

 

Po přečtení tohoto přepisu se Karadžić svědka zeptal: „Vidíte, v čem to všechno spočívá, jak tato válka ve skutečnosti začala, kdo tuto válku zapříčinil, vedl ji a vyhlásil? Uvědomujete si to z toho?“

 

Svědek odpověděl: „Pokud testujete moji znalost angličtiny, tak já si ten dokument mohu přečíst a myslím, že s úspěchem, ale nemohu komentovat jeho pozadí nebo přesnost toho, co tam stojí či jeho pravdivost.“

 

Protože svědek odmítl, že by o tomto dokumentu cokoli věděl, soud ho odmítl uznat za důkaz, ale je z něj jasné, že Hebibovy rozkazy Vlastenecké lize představují vyhlášení války proti JNA.

 

Zdroj: http://www.slobodan-milosevic.org/news/kt062110.htm, překlad Karel Hyka