Soudě podle váhajících zemí bránících jejímu případnému vstupu do EU jako jsou Velká Británie, Německo, Nizozemí a Česká republika, nejsou současné poměry v Albánii nijak růžové.

Současně se sousední Řecko, které v lednu 2014 převezme předsednictví na dalších 6 měsíců, jeví jako jeden z horlivých podporovatelů kauzy Tirana. Pod povrchem však vře napětí, které je ilustrováno skupinou událostí. Mezi ně patří řada obranných opatření a bezpečnostní obavy týkající se aktivit organizovaného zločinu.

V prosinci 2013 šéf politické albánské strany PDIU, která má jasnou linii své zahraniční politiky návrhy proti Řecku, navštívil Ankaru a byl osobním hostem viceprezidenta vládnoucí turecké strany AKP. Albánský tisk poznamenal, že návštěva připomněla intenzivní a dlouhodobou spolupráci mezi PDIU a tureckou AKP. Ještě zajímavější však bylo, že Turecko navrhlo a PDIU akceptovala přijímaní společných postojů ve vztazích mezi Albánií a Řeckem, které lze z diplomatického hlediska považovat ze „nepřátelské“ gesto vůči druhému.

Jako přídavek obdržely albánské ozbrojené síly od Turecka darem vojenská vozidla v hodnotě 3 miliony eur. Od počátku roku 2000 přijala albánská armáda významné množství darů, zatímco albánské speciální síly dostávají pravidelný výcvik od svých tureckých protějšků, které mají jako základní doktrínu boj proti řeckým vojenským cílům v případě vypuknutí konfliktu mezi oběma zeměmi. Ve skutečnosti jediným definitivním hodnocením, které bylo vytvořeno řeckými obrannými, bezpečnostními a energetickými mocenskými kruhy za jistou dobu je, že se albánské jednotky stávají „něčím jako satelity“ turecké armády. Tato domněnka nakonec vede aténské vedení k tomu, aby Albánii považovalo za nepřátelský stát ve všech praktických hlediscích, kromě přímého jmenování. Výše uvedené pokrývá velmi malou část celkové diskuse o řecko-albánských obranných vztazích, která nekončí vážným zapojením Turecka.

Navíc podle posledních celostátních průzkumů v Řecku a Albánii, které byly provedeny Albánským institutem mezinárodních vztahů za pomoci řecké nadace ELIAMEP, byly zjištěny zajímavé výsledky. 34 procent dotazovaných Řeků považovalo albánské přistěhovalce za „hrozbu“ a 15 procent se obává „albánského nacionalismu“. Kromě toho Albánii v EU nechce 32 procent Řeků.

18.5 procent dotazovaných Albánců se domnívá, že Řecko je „hlavní vnější hrozbou“, více než 17 procent za ni považuje Srbsko. Nevýrazné počty zmiňují bývalou jugoslávskou republiku Makedonii (FYROM), Černou Horu a Itálii. Tato data posilují obecnou domněnku, že mezi oběma státy vládne nedůvěra a pocit společenské opozice.

V polovině prosince 2013 a uprostřed všech výše uvedených kulminací provedly řecké ozbrojené síly vojenské cvičení v oblasti jezera Prespes, poblíž hranic s Albánií. Cvičení mělo kódové označení „Pyrpoltis 11/13“ a představovalo 24 hodinový rychlý přesun elitních sil s cílem teoreticky rozpustit a neutralizovat „nepravidelné síly“ přicházející z Albánie, které by spolupracovaly s „teroristickými buňkami“. Bylo použito několik jednotek řeckého komanda Alpine, spolu se čtyřmi transportními vrtulníky Chinook , dvěma vrtulníky Apache a různými speciálně konstruovanými vozidly pro horské války.

Oblast Prespes byla v posledních několika letech křižovatkou pro obchodníky s drogami z Albánie, zatímco řecký bezpečnostní aparát pevně věří, že skupiny patřící k veteránům kosovsko-albánské UCK roky „testují“ připravenost řeckých ozbrojených sil, zejména po začátku ekonomické krize v zemi v roce 2010. Informace doposud uniklé z důvěryhodných zdrojů v řeckých médiích a od místních zainteresovaných osob hovoří o „volných buňkách“ veteránských členů UCK v Řecku na územní ose mezi jezerem Prespes a horou Tymfistros v centrálním Řecku, spolu s několika desítkami členů na předměstí Atén. Existuje celkem 150 podezřelých osob, které se v tuto chvíli silně zabývají obchodem s drogami a pašováním zbraní.

Všechny dostupné informace poukazují na to, že bývalí členové UCK, kteří se v současné době zabývají výhradně organizovaným zločinem na Balkáně, se čas od času pokoušejí ve značném rozsahu „testovat“ řecké hranice a vnitrostátní bezpečnostní systém. Avšak pokusy byly dosud mařeny. To vedlo k posunu strategie řeckých vojenských sil, které vytvořily strukturu samostatných vysoce pohotovostních komand, které budou podporovány letectvem a těžce ozbrojenými policejními složkami, zabývajících se výhradně touto záležitostí a spojujících své operační cíle s pohraniční policií, pokud se bude jednat o organizovaný zločin.

Městečko Lazarati, ležící relativně blízko hranic s Řeckem a Makedonií, je nejvýznamnější oblastí produkce hašiše v Evropě. 4.000 obyvatel Lazarati je plně zaměstnáno výrobou konopí, která sahá od 500 tun do 1.200 tun ročně v závislosti na úrodě. Odhaduje se, že oblast Lazarati „pumpuje“ do albánské ekonomiky 200-450 milionů eur, což dělá kolem 3 procent HDP celé země! Navíc, celkové příjmy z albánského organizovaného zločinu a jejich společníků v několika zemích ve velkoobchodním a maloobchodním prodeji drog dosahují obratu v hodnotě od 2 miliard do více než 4 miliard eur ročně.

Navzdory úsilí albánské policie, která zabavila na jejich území v roce 2013 více než 100 tun, a vyvíjenému tlaku, zejména řeckými a italskými orgány, je produkce v Lazarati nerušená. Celé město je po zuby ozbrojené, aby chránilo své bohatství, které produkuje na každou osobu v průměru 100.000 eur ročně, což je z něj dělá jeden z nejbohatších regionů Evropy, kromě několika komunit ve Švýcarsku, Monaku a Lichtenštejnsku.

Většina produkce drog z Lazarati se vyváží do Řecka, Itálie a do střední Evropy (přes Makedonii, Kosovo a severní balkánskou drogovou cestu). Kromě navyšování korupce v politickém a sociálním kontextu v Albánii je také hlavním bezpečnostním problémem pro celý region, protože finančně posiluje a podporuje místní kriminální syndikáty. Dále je výroba hašiše provázena masivním používáním chemických přípravků pro rychlý růst rostlin, což způsobuje dlouhodobé zdravotní riziko pro „spotřebitele“, kteří jsou z větší části občany EU.

Drogoví magnáti v Lazarati jsou přímo spojeni s obchodem s lehkými zbraněmi, zejména s kulomety a ručními granáty, které jsou prodávány v Řecku a Itálii, zatímco zůstává záhadou, jak probíhá praní tak významných finančních částek peněz v hotovosti v zemi s tak málo rozvinutými službami finančního sektoru. Tak můžeme bezpečně předpokládat, že praní špinavých peněz se odehrává mimo hranice Albánie, pravděpodobně v Černé Hoře, Istanbulu, Makedonii, na Ukrajině, v Moldávii, Kosovu a Bosně. V neposlední řadě je velké množství hotových peněz v desítkách milionů, možná ještě více, „zašité“ v městečku Lazarati, doslova ukryté v matracích a skladech používaných jako „bezpečné vklady“.

Celkově jsou řecko-albánské vztahy a probíhající přistoupení Tirany k EU filtrovány prizmatem bezpečnostních obav Atén, které mají tendenci časem vzrůstat. Na druhou stranu je albánská společnost stále více urbanizovaná a dostává se do souladu se zbytkem EU, vyžadujícím právní stát, který má být realizován v rámci jejího území, a vzdává se vzorového modelu „partyzánského chování“, který stále převládá u velké části společnosti v okrajových částech země.

Boj mezi těmito dvěma světy nakonec rozhodne o osudu pravděpodobného vstupu Albánie do EU. Závěrem lze bezpečně odhadnout, že v roce 2014 nedostane „zelenou“ do Bruselu žádná ze zemí západního Balkánu (Bosna, Černá Hora, Albánie, Srbsko a Makedonie) a obavy o bezpečnost hrají rozhodující roli, na rozdíl od ekonomických úvah a dvoustranných neshod.