Není to tak dávno, kdy se na Václavském náměstí Praze objevil vězeňský stan, který nám připomněl osud politických vězňů na Kubě. Přitom zazněla i zajímavá myšlenka, že bychom s protestem proti Castrovu režimu neměli jezdit na „ostrov svobody“ na dovolenou. Proč ale nikdo neprotestuje proti tomu, že mezi nejoblíbenější turistické destinace Čechů patří země, kde bývá na denním pořádku mučení, zavírání bez soudů nebo ukrývání válečných zločinců? Víme vůbec, kam jezdíme odpočívat?

Na dovolenou do zahraničí vyrazí letos více než čtyři miliony Čechů, z toho si podle odhadů agentury Mag Consulting letní termín, kdy se jezdí hlavně za sluncem, mořem a stínem palem, vybere na 2,7 milionu lidí. Kubu si za cíl své cesty dovolené zvolí – stejně jako loni – asi pět až sedm tisíc našinců.

Je samozřejmě otázka, do jaké míry tím hodlají vyjádřit svou podporu Castrovu režimu, nebo jestli jim jde spíš o proslavenou pláž Vandero či o popíjení Hemingwayovaoblíbeného daiquiri v originální atmosféře havanské staré čtvrti. Ať tak, či onak, sama výzva k turistickému bojkotu Kuby je sice legitimní, z hlediska počtu turistů však postrádá smysl. Tím spíš, že v rámci dodržování lidských práv lze mezi nejoblíbenějšími cíli českých turistů najít země, s nimiž se Kuba může v některých směrech srovnávat jen těžko. A nikomu to nevadí. Natož aby kvůli tomu stavěl na Václavském náměstí stany a sháněl do nich celebrity!

Válečného zločince nedáme (Chorvatsko)

Agentura Mag Consulting tvrdí, že hlavní destinací našich spoluobčanů bude letos stejně jako v uplynulých letech Chorvatsko. Mělo by se tam vydat na osm set tisíc Čechů.

Pro někoho, kdo si přeje vychutnat pobyt v cizím prostředí, je to počet děsivý – setkání s krajanem tam hrozí na každém kroku. Pro ochránce lidských práv, kteří žádají bojkot Kuby, by to ale mělo být ještě děsivější. Naši lidé jezdí k Jadranu utrácet peníze a podporovat tím hospodářství země, která patří v Evropě k nejkritizovanějším a nedávno kvůli tomu nedostala ani konečný souhlas se vstupem do Evropské unie.

Nad Chorvatskem se totiž dodnes vznáší duch profašistických ustašovců, jejichž řádění za druhé světové války ožilo během konfliktu na Balkáně v první polovině minulého desetiletí. Vypjatý nacionalismus dodnes Chorvatům brání vydat mezinárodnímu tribunálu do Haagu generála Anteho Gotovinu, obviněného z válečných zločinů. Na místo toho jsou po Záhřebu a po dalších městech rozesety zvláštní billboardy. Hlásají, žeGotovina, z jehož rozkazu byly povražděny tisíce civilistů, převážně srbských, je národní hrdina a každý správný Chorvat by měl být odvážný jako on.

Velmi pozoruhodně, přinejmenším z pohledu Evropy tohoto století, se chorvatské soudy staví i ke svým válečným zločincům „druhé“ kategorie. V loňském roce se s nimi konaly všeho všudy dva procesy. V Osijeku soud osvobodil muže, který byl obžalován z povraždění devatenácti Srbů, zatímco soud v Karlovaci se napotřetí pokusil odsoudit bývalého policistu, který vlastnoručně zabil třináct lidí.

Soudy přitom v celé zemi vynášejí rozsudky nad Srby obviněnými z válečných zločinů jako o závod. Přísloví o tom, že když dva dělají totéž, není to totéž, naplňuje chorvatská justice beze zbytku.

Není se proto čemu divit, že se z asi 350 tisíc etnických Srbů, vyhnaných za války z Chorvatska, vrátilo zpátky jen o něco málo víc než sto tisíc. Když však zjistili, že jejich domy a byty už obsadili Chorvaté a místní zákonu jsou tomu nakloněny, většina z nich musela odejít znovu – a nejspíš už navždy.

Kulka pro navrátilce (Turecko)

Svéráznou kapitolu představuje i další čekatel na členství v Evropské unii, a dokonce už dlouholetý člen NATO, Turecko. Na jeho pláže vyhlášené běloskvoucím pískem se každoročně vydávají desítky tisíc našich turistů, ale ve zprávách Amnesty International a dalších organizací bojujících za ochranu lidských práv byste nějakou romantiku hledali marně.

„Mučení je v Turecku dále na denním pořádku,“ říká loňská výroční zpráva americké organizace Human Rights Watch. Vláda sice oficiálně takový přístup zakázala, policie a armáda, jejíž vojáci v odlehlých oblastech suplijí službu policistů, mučí však zadržené dál. Snaží se to pak zastřít, nepouštějí k zatčeným právníky, znemožňují jim styk s rodinou a falšují lékařské zprávy, které by jinak mučení prokázaly.

Jen za prvních šest měsíců loňského roku se v Turecku podařilo zaznamenat 692 případů mučení a brutálního zacházení. K nejpoužívanějším praktikám patří bití, elektrické šoky, několikadenní spoutání, sexuální násilí a věšení za ruce.

Třem představitelům Tureckého sdružení pro lidská práva se přitom vyhrožuje nejtvrdším řešením. Krajně pravicová Brigáda turecké odplaty je obvinila, že jsou „agenty Evropy a USA“ a slíbila jim bolestivou smrt. Bude zajímavé sledovat, jak celá kauza dopadne. Lecčemu ale napovídá fakt, že vláda v uplynulých letech nezabránila „brigádám odplaty“ ve vraždách třinácti předních obhájců lidských práv…

I v Turecku je palčivý problém uprchlíků, převážně Kurdů, které armáda s nasazením tanků a dělostřelectva vyhnala z jejich domovů. Po desetiletí, které od jejich nuceného odchodu uplynulo, jich nyní bez domova žije asi 378 tisíc. Ze zprávy Human RightsWatch vyplývá, že se vláda „snaží celý problém bagatelizovat a před zástupci EU své úspěchy při řešení tohoto problému výrazně nadsazuje“.

Oficiálně se tvrdí, že dobrá třetina všech kurdských vyhnanců se dnes už vrátila domů, nicméně mezinárodní organizace říkají, že je jich mnohem méně. „A co hůř, v jihovýchodním Turecku se běžně stává, že vládní polovojenské gardy, které tam operují, navrátilce v jejich vesnici prostě zastřelí,“ konstatuje výkonná ředitelka Human RightsWatch pro Evropu a střední Asii Rachel Denberová.

Historickou ironií tak zůstává, že zatímco Kurdové jsou podle vší logiky jeden jediný národ, naší části zeměkoule leží na srdci jen osud těch v Iráku. V Turecku však podporujeme vládu a ta pro změnu nepodporuje Kurdy. A my s ní. Že by opravdu existovali dobří a zlí Kurdové a dělítko vedlo jen podle hranic vytyčených kdysi mocnou Británií?

Samotka pro zájemce (Egypt, Tunisko)

Na sto dvacet tisíc Čechů vyrazí letos také do Egypta. Při prohlídkách majestátních pyramid nebo koupání u Rudého moře je asi vůbec nenapadne, že jsou v zemi, kde mučení patří k „normálním vyšetřovacím praktikám“. Těmito slovy popsala realitu egyptská vládní komise pro lidská práva s tím, že tu v letech 2003 a 2004 zemřelo při policejních výsleších nejméně dvacet lidí na následky mučení.

Častými terči policejní zvůle nebývají přitom jen militantní islamisté. Převážnou většinu obětí tvoří běžní zločinci, muži podezřelí z homosexuálního styku a v poslední době stále častěji děti z ulice. Právě na ně pořádá policie doslova zátahy a zatýká je po stovkách. Po několika dnech nezákonného pobytu na policejní stanici, spojeného s bitím, hladem a pohlavním zneužíváním, putují pak soudu, kde čelí obvinění z „náklonnosti ke zločinu“.

V zemi. Kde platí od roku 1981 výjimečný stav, v jehož rámci má policie takřka neomezené pravomoci, je zcela běžné, že lidé mohou být léta vězněni bez soudu. Podle odhadů Egyptské organizace pro lidská práva je takových vězňů patnáct tisíc a mezi nimi i pětašedesát právníků, kteří se pokoušeli pomoci svým nezákonně vězněným mandantům.

Zatím poslední zástup lidí dodala policie do vazby letos v únoru. Krátce po pumovém útoku na hotel v Tabě, kde zahynulo na třicet osob, identifikovala devět podezřelých, ale pozatýkala jich a do vězení uvrhla na 2400! O jejich dnešním či budoucím osudu není ve většině případů nic známo…

Situace v taktéž severoafrickém Tunisku, kam se letos podle odhadů vydá asi 70 tisíc Čechů, oproti Egyptu přece jen alespoň v něčem připomíná Kubu. Zatím poslední politický proces se tam totiž zabýval svobodou projevu. Právník Muhammad Abou si v článku na internetu dovolil kritizovat režim prezidenta bin Alího. Byl odsouzen na osmnáct měsíců za text, který srovnával podmínky v tuniských věznicích se smutně proslulou americkou káznicí Abú Ghrajb v Bagdádu. Podle soudí tím „urážel právní systém“ a „podněcoval k nepokojům“. Týž soud mu téhož dne ještě další dva roky za starší článek, v němž při návštěvě izraelského premiéra Šarona v Tunisku poukázal na to, že jak Šaronova rodina, tak rodina tuniského prezidenta jsou zapleteny v korupčních skandálech.

K dobru je však tuniské vládě nutno přičíst slib z letošního dubna, kdy se zavázala, že ve svých nechvalně proslulých věznicích zruší ještě nechvalněji proslulé samovazby. Některé z nich trvaly údajně i roky. Určitou vadou na kráse je ale podivuhodná formulace, že samotky budou zrušeny, pokud si je ovšem nebude dotyčný vězeň sám přát…

Kdy skončí pokrytectví?

Výčet zemí, kam často a rádi jezdíme, a přesto bychom tam podle některých názorů jezdit spíše neměli, by mohl pokračovat. Vešly by se do něj i tak kouzelné a exotické destinace, jako například Indonésie, Thajsko, Maroko nebo Sýrie. A pokud bychom byli důslední, asi bychom se měli začít vyhýbat i některým západním státům. Vždyť čelí v poslední době kritice, že vydávají podezřelé z nejrůznějších trestných činů včetně terorismu do jejich domovských zemí, ačkoliv dobře vědí, že jim tam nebude zaručeno právo na spravedlivý proces, o nějaké ochraně před mučením ani nemluvě.

Mezi tyto státy, které se dostaly na seznam obhájců lidských práv, patří USA, Velká Británie, Kanada, Švédsko, Rakousko, Německo nebo například Nizozemsko. „Vlády těchto zemí si jasně uvědomují, že oficiální ujištění, že deportované osoby nebudou mučeny, nic neznamená,“ říká Kenneth Roth, výkonný ředitel Human Rights Watch. „V době boje proti terorismu je takové porušování lidských práv vůbec nezajímá.“ Deportovaní přitom míří do zemí, jako jsou Sýrie, Egypt, Uzbekistán, Jemen, Maroko, Tunisko, Alžírsko, Turecko nebo Rusko. „Ať už jsou to islámští teroristé, Kurdové, neboČečenci, čeká je po deportaci neobyčejná brutalita,“ dodává Roth.

Nabízí se několik otázek, co jsou možná mnohem zajímavější než ideologicky pokřivené odpovědi, které by na ně mohl člověk dostat. Rozbijeme někdy na Václavském náměstí stan kvůli tisícům nezákonně vězněných Egypťanů? Je necelá stovka vězněných disidentů na komunistické Kubě horší, než tisíce v žalářích spřáteleného Turecka? Proč o lidských právech mluvíme, když je v některých případech ani nehodláme prosazovat? A zvítězí někdy skutečný zájem o lidská práva nad pokrytectvím a účelovostí?

Messin, 26.5. 2005 Zdroj: “ článek „Naše oblíbené diktatury“Mladý svět, č.21/2005, autor Tereza Spencerová