Loni v létě politici a kamery vyrazili do Srebrenice, aby tam nekonečně mluvili o „genocidě“.  Nejenom, že to je nevhodný popis tragických událostí z roku 1995, ale jeho zneužití má za následek mnohem více „humanitárních“ úmrtí po celém světě.

Nicméně dodnes ani účelový soud založený OSN ke stíhání zločinů v bývalé Jugoslávii (ICTY), ani nikdo jiný, nestanovil počet skutečně zabitých lidí ve Srebrenici a okolí, ani okolnosti za jakých vlastně tito lidé zemřeli. Existuje spousta odhadů, domněnek a závěrů, nicméně fakta zůstávají vzácná. To však nezabránilo příběhu o „8.000 zabitých muslimských mužích a chlapcích“ aby byl povýšen do stavu nesporného mýtu, který západní média a politici použili k ospravedlnění „humanitární války“ – zabití řádově většího množství muslimských civilistů, než jsou i ty nadsazené odhady ze Srebrenice.

Červenec 1995: Co se vlastně stalo?

 

Když v celé Bosně a Hercegovině po jejím předčasném uznání ze strany Západu vypukla občanská válka, dostala se Srebrenica, město známé svými stříbrnými doly, v roce 1992 pod kontrolu bosenských Muslimů. Okolní území byla ovládána bosenskými Srby, kteří ji tak odřízli. Od roku 1993 bylo město údajně demilitarizované a hlídané holandským praporem OSN. I když ve Srebrenici zůstalo více než 5.000 ozbrojených mužů, kteří pokračovali v útocích na nedaleké srbské vesnice.

V červenci 1995 zahájili bosenští Srbové útok v úmyslu zastavit nájezdy. Dne 11. července do města vstoupila malá srbská jednotka a zjistila, že je neobsazené. Muslimští vojáci uprchli směrem na severozápad, přes minová pole a překvapeni srbskými pozicemi. Většina městských civilistů zůstala na základně OSN v Potočari. Dostali jídlo, vodu a volbu zůstat, anebo být evakuováni na území držené bosenskými Muslimy. Žádný voják neviděl žádné známky násilného činu.

Několik tisíc přeživších útěk později vyprávělo trýznivé příběhy o přestřelkách za běhu, dělostřeleckých útocích, nášlapných minách, vyčerpání z horka, hladu a žízni. Až teprve o měsíc později, poté co senzacechtivý americký novinář dorazil do oblasti a tvrdil, že naleznul masové hroby, byla Srebrenica pasována na „genocidu“.

Nicméně přesný počet popravených obětí je ještě zapotřebí ověřit, protože ani ICTY, ani žádná jiná instituce neurčila přesná čísla. Poprava vězňů je válečným zločinem, a dokonce ani bosenští Srbové ji nepopírají. Ale důrazně oponují popisu události jako genocidy.

Soudní fakt

 

Jedinou osobou, která byla odsouzena za skutečné zabití někoho, je Dražen Erdemovič. Chorvat sloužící v žoldácké jednotce, který bojoval za bosenské Srby. Po zatčení v Srbsku v roce 1996 byl předán ICTY, který ho téhož roku shledal mentálně postiženým a nevhodným pro soud. Erdemovič poté přijal výhodnou dohodu o přiznání viny za získání nového života a identity na Západě jako chráněný svědek. V roce 1998 dostal pět let odnětí svobody za účast „na smrti stovek bosensko-muslimských mužských civilistů, jejichž přesný počet nebyl zjištěn.“

Další svědek s dohodou o přiznání viny, Momir Nikolič, byl místní činitel, nikoliv člen vojenského velení.  Chycen při křivé přísaze se přiznal k tomu, že se snažil zavděčit státnímu zástupci  – přesto jsou tvrzení jeho a Erdemoviče ponechána v platnosti a použita k usvědčení tuctů srbských činitelů.  K tomuto účelu ICTY vykouzlil něco, co nazývá „společný zločinný podnik,“ všezahrnující obvinění, nevyžadující žádné úmyslné akce, či dokonce vědomost o provinění.

Genocida je definována konvencí OSN z roku 1948 jako čin „spáchaný s úmyslem úplně nebo částečně zničit nějakou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou.“ Zatím ICTY nikdy nenašel žádný důkaz o takovém úmyslu. Místo toho byl záměr vyvozen na základě získaných těl, jejichž konečný počet byl sám o sobě odvozen zpětně z údajného genocidního záměru. Pokud to zní jako logika kruhu, je to proto, že se právě o ní jedná.

Předseda ICTY, americký soudce Theodor Meron cituje jako relevantní důkaz zvěsti tvrdící, že bosensko-srbští představitelé se „na začátku devadesátých let“ rozhodli, že třetinu Muslimů zabijí, třetinu převedou na pravoslavnou víru a zbytek nechají být.

Jediný problém s tímto tvrzení je fakt, že s ním ve skutečnosti přišel Mile Budak, představitel oficiálního spojence nacistického Německa během druhé světové války – Chorvatska. Budak představil plán v roce 1941, když mluvil o Srbech, žijících na územích dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.

V roce 2007 Mezinárodní soudní dvůr zamítl všechna obvinění z genocidy v bosensko-muslimské žalobě proti Srbsku:

„..Byly stanoveny přesvědčivé důkazy, že během konfliktu v celé Bosně a Hercegovině nastalo masivní zabíjení. Soud však není přesvědčen o tom, že tyto vraždy byly doprovázeny konkrétním záměrem ze strany pachatelů, kterým by bylo zničit úplně, nebo částečně skupinu bosenských Muslimů.“

 

Kapka v „moří lží“

 

Trvání na genocidě ve Srebrenici sahá až do roku 1999, kdy NATO napadlo Srbsko za účelem podpory povstání kosovských Albánců. Srbská vláda byla obviněna z genocidy během tvrzení o 100.000 albánských obětech, které jak se později ukázalo, bylo vymyšlené – stejně jako tvrzení o 300.000 mrtvých v Bosně, později upraveno dolů na 96.000.

Kosovská válka byla poté zařazena do takzvané údajné humanitární intervence s doktrínou „odpovědnosti chránit“. Ta obvykle zahrnuje bombardováním NATO, které společně s místními spojeneckými silami svrhne vládu a zatáhne zemi do chaosu.

V roce 2002 napsala Samantha Power knihu „Problém z pekla: Spojené státy a věk genocidy“, kde argumentuje, že po celém světě probíhají genocidy a že USA mají povinnost zasáhnout, aby je zastavily. Jejím klíčovým argumentem byla Srebrenica. K takovémuto „vyzbrojení lidských práv“, jak to nazval jeden komentátor, opravdu došlo. Obama po svém zvolení Powerovou jmenoval do Národní bezpečnostní rady a později americkou velvyslankyní v OSN.

Ti, co volali v roce 2011 po zásahu NATO v Libyi, tvrdili, že vláda plukovníka Kaddáfího připravuje „další Srebrenice“ v rebely drženém Benghází. Následující rok se Saúdská Arábie snažila zasáhnout do syrské občanské války přirovnáváním povstalci drženého Homsu ke „Srebrenici.“ Syrské odmítnutí bylo prohlášeno za „ostudné“ a za součást „moře lží“ o jejich zemi. A když v roce 2014 na troskách Iráku a Sýrie vznikl Islámský stát, naříkal vyslanec OSN Staffan de Mistura nad těžkou situací v Kurdy obleženém městě Kobani s výkřiky „vzpomínáte na Srebrenici?“.

 

Politika genocidy

 

V roce 1993 se bývalý vysoký představitel PR firmy chlubil francouzským novinářům, že se jeho společnosti „mistrovsky podařilo“ manipulovat židovské organizace, aby podpořily Chorvaty a bosenské Muslimy. „Jakmile židovské organizace vstoupily do hry na straně (muslimských) Bosňáků, mohli jsme dát okamžitě v mysli veřejnosti rovnítko mezi Srby a nacisty,“ řekl James Harff z Ruder Finn.

Propaganda o bosenské válce se nejvíce spoléhala na obvinění ze srbské agrese a genocidy. Všechno z toho bylo již v současnosti odhaleno jako lži. Pouze Srebrenica zůstává kvůli svému povýšení na krycí omluvu pro západní „humanitární“ války po celém světě.

V důsledku „ochrany“ Libyjců, Syřanů, Jemenců, Iráčanů a Afghánců, dosáhnul Západ takového množství obětí, které už dávno zastínilo i ta nejhorší přehánění z bosenské války. Ti evidentně skutečně mrtví, zavraždění ve jménu „zabránění genocidě“ vykouzlené horečnou fantazií manažerů vnímání a propagandistů, zůstávají nespočítaní a bez oficiálního oplakávání.

Nakonec, každý zabitý demokraticky řízenými raketami se okamžitě kouzelně promění v teroristu, povstalce, nebo nějaký jiný druh „nepřátelského bojovníka“, zatímco války ve kterých zemřeli, jsou nezávadné „kinetické vojenské akce“.

Srebrenické divadlo k 20. výročí „genocidy“ nemělo nic společného s bosenskými mrtvými, spravedlností, či usmířením. Vše k čemu slouží, je pouze pokračování v poskytování omluvy pro „nepostradatelný národ“ ke zničení životů ve jménu jejich záchrany.

Překlad Messin

Zdroj: http://original.antiwar.com/malic/2015/07/14/how-srebrenica-tragedy-became-excuse-for-atrocities-around-the-world/