Přepis britského rozhlasového rozhovoru s doktorem Danielem Ganserem.
Tento týden je naším hostem švýcarský historik Dr. Daniel Ganser, autor klíčové knihy „Tajné armády NATO: Operace Gladio a terorizmus v západní Evropě“, který se s námi spojil k fascinujícímu (i zároveň zneklidňujícímu) rozhovoru na téma Operace Gladio.
Krátce po druhé světové válce byla pod záštitou NATO zorganizována celoevropská síť tajných armád, jejichž úkolem bylo poskytovat vojenský a zpravodajský odpor v případě obávané sovětské invaze. Vytvořené z hnutí odporu během válečných let, zůstalo mnoho těchto jednotek věrných svému původnímu mandátu. Ale na počátku roku 1960 – pod tlakem protikomunistického politikaření a flirtování s krajní pravicí – se některé z těchto skupin začaly postupně měnit do něčeho zlověstného, spojeného s extrémními pravičáky, kteří provádějí teroristické útoky pod falešnou vlajkou, obtěžování levicových stran a státní převraty.
Ale byla ta proměna prostě nepředvídatelným důsledkem neodpovědnosti a nestability sítě samotné? Nebo byla alespoň částečně projektována právě anglo-americkým establishmentem, který dal tomuto projektu v první řadě vzniknout? A do jaké míry tedy můžeme pohlížet na tyto činy teroru jako na projevy „strategie napětí“ prováděné státem proti svým vlastním občanům za účelem domácí kontroly i geopolitických zisků v zahraničí? (budeme také hovořit o operaci Northwoods, tzv. válce proti terorismu, útoku na dvojčata 9/11 i nedávném útoku Charlie Hebdo)
Přepis rozhovoru provedli Sarah Brand a Julian Charles.
Julian Charles: Ahoj všichni. Tady je Julian Charles. TheMindRenewed.com k vám přichází jako obvykle z hlubin krajiny Lancashire tady ve Velké Británii. Dnes je 27. ledna 2015 a jsem velmi poctěn, že mohu ve vysílání přivítat Dr. Daniela Gansera, který je autorem klíčové knihy Tajné armády NATO: Operace Gladio a terorizmus v západní Evropě. Dr. Ganser je švýcarský historik, specializující se na soudobé dějiny od roku 1945 a mezinárodní politiku, její výzkumná střediska, mírové studie, geostrategii, tajné války, zdroji války a hospodářskou politiku. Vyučuje na univerzitě St. Galen a univerzitě v Basileji. Je také zakladatelem a ředitelem švýcarského Institutu pro mír a výzkum v oblasti energie, který je také v Basileji. Dr. Gansere, děkuji, že jste se k nám připojil.
Daniele Ganser: Díky za pozvání.
JC: Je skvělé s vámi mluvit. Ve své úvodní poznámce jsem o vás dal velmi nejasnou/tajemnou informaci, takže mohl byste nám poskytnout plnější informaci o práci, kterou děláte?
DG: Ano informace, které jste poskytl, jsou správné. Je mi 42 let, mám dvě děti a žiji ve Švýcarsku. Zkoumám tajné války, zdroje válek, operace speciálních sil, tajných služeb a zajímám se o mírový výzkum a oblast lidských práv. Takže jsem aktivistický akademik, jeden z těch akademiků, kteří cítí, že není správné, že jsme lapeni v tomto světě násilí.
JC: Nyní budeme diskutovat konkrétní otázku Operace Gladio (jak se běžně říká), a budeme mluvit o vašem výzkumu, který vedl až ke knize Tajné armády NATO. Byla na začátku výzkumu vaše doktorandská studia?
DG: Studoval jsem tady ve Švýcarsku a svou první knihu napsal před svým PhD. Každý student historie tady ve Švýcarsku – myslím, že je to stejné na celém světě – se musí snažit najít téma pro svou diplomovou práci. Tak jsem se podíval na téma kubánské raketové krize, CIA a útoku v zátoce Sviní, která probíhala v roce 1960, kdy se Američané pokusili svrhnout Fidela Castra. Bylo to skutečně fascinující, protože po celou dobu mého působení na švýcarských středních školách jsme se nenaučili nikdy nic o tajné válce. Naši učitelé historie téma nikdy nenadhodili. I když jsem studoval různé stupně, téma nikdy nepřišlo. Bylo to na konci mých studií, kdy jsem při psaní diplomové práce měl poprvé možnost nahlédnout do tajné války. Že existují tajné služby, že OSN a její Rady bezpečnosti OSN a vlády si lžou navzájem. Byl jsem zmatený. Bylo mi v té době 25 a pomyslel jsem si „to je zajímavé, chci vědět víc.“
JC: Je to zajímavé. Jsme vychováváni věřit našim vládám. Myslím si, že to je pochopitelné, ale zároveň s tím jde předpoklad, „no, neměli by nám lhát“.
DG: To je pravda. Zatímco jsem zkoumal CIA, operaci v zátoce Sviní a invazi na Kubu v dubnu 1961 zaměřené na svržení vlády Fidela Castra, četl jsem dokumenty RB OSN vztahující se k tomuto období a zjistil jsem, že jejich obsah je vlastně docela absurdní. Tyto oficiální předpisy odhalily rozhovor mezi kubánským zástupcem a zástupci pěti členských zemí RB OSN: Francie, Anglie, USA, Ruska a Číny. Zástupce Kuby jim řekne: „Kuba je napadena CIA, která se snaží svrhnout vládu“ na což reaguje americký velvyslanec: „to je všechno nesmysl! Je to zřejmě nepravdivá informace“. Pak kubánský představitel říká: „Ne, ne, právě teď jsme bombardováni, to není žádný výmysl“. Pak americký velvyslanec říká: „Ach ano, jste bombardováni, ale podle mých zdrojů pravděpodobně nespokojení piloti kubánského letectva bombardují vlastní zemi před jejím opuštěním na protest proti diktátorství Fidela Castra.“ Je to směšné, ale ve skutečnosti toto vše stojí v záznamech. Poté se k zábavě přidají velvyslanci Francie a Velké Británie a říkají: „pokud to říká náš kolega z USA, pak mu naprosto věříme. A Číňané s Rusy šílí: „Je to všechno nesmysl! “. Takže toto byl začátek mého zájmu o tajné války.
JC: A to vedlo k vašemu výzkumu samotného Gladia. Jak bylo snadné to odhalovat? Zjistil jste, že vlády byly přístupné odhalit své informace?
DG: Byl to opravdu můj zájem, který vedl mé kroky. Nejdříve jsem se snažil zjistit, zda je pravda, že NATO mělo tajné armády. Tak jsem šel zpátky do záznamů a podíval se na usnesení Evropského parlamentu z 22. listopadu 1990, které mám zde a kde se uvádí: „Parlament EU usilovně protestuje proti jistým zaměstnancům americké armády v SHAPE (Supreme Headquarters Allied Powers Europe) a v NATO, s právem zakládat v Evropě tajné zpravodajské a operační sítě.“ Podle toho jsem pochopil, že v Evropě existovala tajná síť, proti které Evropská unie protestovala, a NATO odmítlo odpovědět. Takže šlo o boj mezi dvěma velkými rybami. Evropskou unií na jedné straně a NATO na straně druhé.
Uvědomil jsem si, že to je velmi zajímavé a tak jsem se podíval hlouběji do detailů a zjistil, že italský premiér Gulio Andreotti potvrdil existenci tajné armády v Itálii. A bylo to velmi zábavné, protože francouzský prezident Francois Mitterand v té době řekl: „ne, neměli jsme tajnou armádu“. Potom Andreotii prohlásil: „Ale ano, určitě, v roce 1990 jsme měli schůzku a Francouzi byli její součástí.“ Takže Paříž byla skutečně v rozpacích, protože museli vzít zpět své popření a uznat, že měli tajnou armádu. Byl to skandál s vzájemně si odporujícími státy. Stačí říct, že jsem nakonec měl dost pevných údajů k absolutnímu a nepochybnému potvrzení, že NATO má tajné armády, tzv. Gladio v Itálii a zdržující se i v dalších zemích.
JC: Dovedu si představit, že bylo hodně obtížné prodrat se všemi prohlášeními a tvrzeními, popíráním a propagandou, a rozhodnout, co z toho je pravda. Každopádně vás chci požádat o vysvětlení, co je Gladio. Mám podezření, že mnoho lidí bude vědět, co to je, ale budou existovat i lidé, co o něm nikdy neslyšeli. Takže mohl byste nám poskytnout nějakou představu, co v podstatě Gladio bylo?
DG: Ano, Gladio je výraz pro krátký dvousečný meč, zbraň používanou gladiátory ve starém Římě. Během studené války měla italská vojenská tajná služba (Servizio informazione Sicurezza Militare) pobočku s názvem Gladio, přísně utajenou část italské vojenské rozvědky. Ta se připravovala k boji za dvě věci. A tady se to všechno stává trošku delikátní. První věcí byla případná sovětská invaze do Evropy – proto mluvíme o Itálii, Francii, Německu, Dánsku, Norsku, Švýcarsku, atd. – tato tajná síť vojáků by bojovala jako partyzánská armáda za nepřátelskými liniemi, za pomoci výbušnin, zbraní, střeliva, komunikace, sledování a tak dále. Například o sestřeleném pilotovi NATO řekněme třeba nad Sověty okupovanou Francií by tajná síť informovala neokupované země, pravděpodobně Velkou Británii, nebo USA. To bylo samozřejmě v souladu s touto myšlenkou odporu. To byla jedna větev.
JC: Bylo to vlastně inspirováno hnutím odporu za druhé světové války?
DG: Ano, velmi. Ve skutečnosti mi pár lidí z Norska řeklo: „nechceme být označováni za gladiátory, či tajné vojáky, protože nás to určitým způsobem spojuje s teroristickými činy, které se pokoušely destabilizovat evropské demokracie. Ve skutečnosti jsme dělali pravý opak. Během druhé světové války jsme byli okupováni Němci a po roce 1945 bylo naším cílem připravit se na novou válku se Sovětským svazem, která by vyžadovala nejen pravidelnou armádu pod velením ministerstva obrany dané země, ale i tajnou armádu, která by pokračovala v odporu i po kapitulaci pravidelné armády. Takže jsme byli bojovníci odporu, dělající čestnou práci. „ Skutečně, domnívám se, že tajné armády NATO zahrnovaly lidi, kteří nebyli v žádném případě extremisty, ale těmi, co chtěli bránit svou zemi proti okupaci.
JC: Rozhodně. Kolik zemí mělo tyto tajné armády?
DG: Mnoho zemí. Skandál vybuchlý v Itálii byl zpočátku považován za další italský bordel, protože v Itálii jsou pořád nějaké skandály! Ale pak to pokračovalo: belgický ministr obrany byl totiž zrovna v Itálii a z novin zjistil, že Belgie rovněž měla tajnou armádu. Samozřejmě, že jako ministr obrany byl zděšen. Takže si po svém návratu do Belgie zavolal předsedu Sboru náčelníků štábu – nejvyššího činitele belgické armády – a zeptal se ho, zda je pravda, co se dočetl. A předseda řekl: „ano, je to pravda“. Na což ministr obrany odvětil: „to je divné, jsem ministrem obrany, a přesto o tom nic nevím“. Odpovědí předsedy bylo: „jsme vojenští důstojníci, kteří věnují celé naše životy vojenské službě, vy jste pouze dočasným ministrem obrany, nominovaným socialisty. Vlády přicházejí a odcházejí, a nebudeme každému ministrovi říkat o našich tajných operacích.“
Následně provedl belgický parlament vyšetřování a zjistil, že má pod patronátem své tajné služby tajnou armádu. Ale tato sktruktura nebyla omezena pouze na Itálii a Belgii: tajné armády existovaly také ve Švýcarsku, Německu. Nizozemsku, Dánsku, Norsku, Španělsku, Portugalsku, Řecku, Turecku a také v neutrálních zemích jako jsou Finsko, Rakousko, nebo Švédsko. Takže by se v podstatě dalo říci, že celá západní Evropa byla pokryta sítí tajných armád NATO, jejichž úkolem bylo stát se operativní v případě sovětské invaze. Samozřejmě víme, že tato sovětská invaze nikdy nenastala, ale v době zřízení těchto sítí, na konci 40. a začátku 50. let si lidé tak jistí nebyli.
JC: A vy říkáte, že někteří politici a někteří ministři dostali informace o existenci těchto utajených armád a mnozí zase nikoliv. Jak o tom bylo rozhodováno?
DG: Domnívám se, že NATO, Washington a Londýn se obávali, že poskytnutí citlivých informací socialistickým/komunistickým vládám – řekněme minstru vnitra, či obrany, nebo dokonce předsedovi vlády – by mohly vést k úniku těchto informací do Moskvy. NATO nepovažovalo všechny evropské vlády a mediální organizace za důvěryhodné pro držení takovýchto tajemství. Víte, přísně vzato nemůžete mít v demokracii tajnou armádu. Můžete mít policii, bezpečnostní služby a armádu, ale všechny musí být odpovědni Parlamentu. Je nemyslitelné, aby parlamenty nevěděly o celé síti tajných armád, a přesto v této kauze tomu tak bylo, takže došlo k selhání demokratické kontroly.
Díval jsem se na situaci tady ve Švýcarsku. Údajným důvodem zanechání poslanců v nevědomosti, byl pocit, že nedokážou udržet tajemství. To je bezpochyby pravda, jenomže zadržování informací vládou může být problematické. Ve Švýcarsku to byla Untergruppe Nachrichtendienst und Abwehr, (Swiss Military Defence), která velmi úzce spolupracovala s britskou tajnou službou MI6 a společně trénovali tyto tajné sítě. Někteří členové exekutivy o tom věděli, ale široká veřejnost o tom nikdy neslyšela a tak předpokládám, že stejně tak ani mnozí z našich posluchačů.
Když jsem dělal svůj doktorát, pracoval jsem chvíli v Londýně a mluvil s profesory politologie na London School of Economic. Tihle hoši byli kvalifikovaní v mezinárodní politice, psali knihy a věděli o tom hodně, ale když jsem se jich zeptal: „Víte něco o tajných armádách NATO?“, odpovídali neurčitě: „No počkejte chvilku. Ano něco bylo, ale co to bylo přesně?“. Představte si, že byste se takto zeptal na válku ve Vietnamu a oni řekli: „Počkejte chvilku, válka ve Vietnamu. Nikdy jsem o tom neslyšel. Co to bylo?“. Hovoříme zde tedy o úrovni informační propasti.
JC: To je neuvěřitelné, že? Zmínil jste MI6. Je pravda, že tyto tajné armády byly hned od začátku anglo-americkým výtvorem?
DG: Ano.
JC: Je pravda, že to bylo organizováno britským Special Operations Executive a ruku v ruce s Úřadem strategických služeb (Office of Strategic Services ) -předchůdcem CIA?
DG: To je pravda, protože během druhé světové války (1939-1945) operoval Special Operations Executive (SOE) za nepřátelskou linií, snažíc se bojovat proti Němcům nekonvenčním způsobem války, zatímco Úřad strategických služeb (dále jen OSS, americká pobočka) do značné míry dělala totéž. Například v Itálii spolupracovali s komunisty, protože chtěli, aby byli silnější a porazili tehdejšího diktátora Mussoliniho. Ale jak válka skončila, OSS si uvědomil, že pokud budou nadále podporovat italský komunistický odpor, po válce by komunisté skončili u moci a to nechtěli už vůbec.
A tak museli udělat dvě věci. Za prvé, SOE a OSS zastavili vyzbrojování a spolupráci s touto sítí odporu. Za druhé CIA zmanipulovala v roce 1948 italské volby. (To byla úplně první věc, kterou CIA udělala. Dnes hovoříme o mučení CIA a dalších záležitostech, ale lidé zapomínají na minulost.) Jejich úkolem bylo zajistit, aby žádní komunisté nezískali v italském parlamentu dominantní postavení, jinak by se Itálie nemohla stát v roce 1949 členem NATO. Takže nejprve byly volby, které byly následně ovlivněny, zmanipulovány. A fungovalo to! V roce 1949 byla Itálie přivedena do NATO, ale CIA a MI6 zajistily, aby pomocí této sítě tajných vojáků udržovali tajnou kontrolu nad všemi zeměmi NATO.
Překlad Messin
(pokračování)