Pokračování rozhlasového rozhovoru s autorem knihy o tajné organizaci Gladio, Danielem Ganserem. Přepis rozhovoru provedli Sarah Brand a Julian Charles.
JC: Tento antikomunistický impuls byl hlavním důvodem, proč se tato organizace změnila v něco mnohem zlověstnějšího, v některých případech se značnými vazbami na terorismus. Co to bylo za změnu? A proč proběhla?
DG: Ano, to je velmi obtížná část mého výzkumu. Musíte mít na paměti, že tato tajná síť nebyla objevena náhodou. Byla objevena italským soudcem, který v roce 1972 vyšetřoval teroristický útok v Peteano, malé vesnici v severní Itálii. Anonymní telefonát zavolal policii, aby prošetřila opuštěné auto v obci. Po otevření dveří vůz explodoval a zabil tři policisty. Hned poté někdo zatelefonoval a prohlásil, že za útokem stojí Rudé brigády (italské krajně levicová teroristická skupina). Později to bylo podpořeno vyjádřením policejního „odborníka“, který řekl vyšetřovatelům, že výbušnina byla zcela zřejmě jedna z těch, co používají Rudé brigády. Tento oficiální příběh dlouhou dobu platil, dokud se na útok znovu nepodíval soudce Felice Casson. Ten zjistil, že fakta byla zfalšována a manipulována. Bylo to moře lží. Následně zjistil, že útok nebyl proveden extrémní levicí, ale extrémní pravicí, a že ho provedl terorista jménem Vincente Vinciguerra, člen extrémně pravicové, neonacistické skupiny Ordine Nuovo v Itálii. Vinciguerra to otevřeně přiznal, když řekl: „Ano, je to pravda, ale já jsem chráněn sítí tajných služeb. Navíc je po celé Evropě tajná síť koordinovaná NATO.“ To je to, co řekl.
Nezapomeňte, že to bylo v roce 1980. Mnoho lidí v Itálii si myslelo: „Tenhle muž je šílený. Tajná armáda NATO je prostě nemožná! Ale ten italský soudce byl prostě odhodlán odhalit pravdu, a tak zatlačil na italského premiéra Guilia Andreottiho, aby mu umožnil přístup do archivu vojenské tajné služby. Je to zvláštní a přiznávám se, že to neumím vysvětlit, ale ten přístup získal. Představte si to! Předpokládejme, že bych já, historik, měl přístup do archivu CIA, MI6, Mossadu, nebo italské tajné služby. Netřeba říkat, že bych tam také objevil hodně odhalujících věcí!
Takže tento italský soudce získá přístup do archivu a tam – jen tam – najde dokumenty, které velmi jasně uvádí, že operace Gladio byla určena pro boj se dvěma nepřáteli. Za prvé, se sovětskou invazí (která nikdy nenastala). Za druhé, s domácím nepřítelem. Druhý plán vypadal takto: nejprve provést teroristický útok (většinou teroristické útoky šokují všechny a vystraší je) a pak z něho obvinit svého nepřítele. Během studené války by to byli komunisté, dnes jsou to muslimové. Váš nepřítel je tedy zcela zdiskreditován, i když to neudělal. Říkáme tomu falešná vlajka – strategie napětí. Soudce Felice Casson došel k poznání, že strategie napětí byla opravdu použita k šokování Itálie de velmi silného strachu z komunistického terorismu. Takže byl skutečně uměle vykonstruován. Dnes, když se to pokoušíme složit dohromady a NATO odmítá komentovat, stejně tak CIA a MI6; je to trochu složitější. Ale dnes víme, že tyto teroristické útoky byly provedeny a mnohé z nich byly provedeny strategií napětí falešné vlajky. Byli jsme obelháni.
JC: Takže v tomto případě máte extrémního pravičáka Vinciguerru, člena Ordine Nuovo, který provedl útok pod falešnou vlajkou; to je jedna strategie. Ale neexistovaly také další strategie infiltrovat teroristické skupiny a vést je ke spáchání teroristických činů?
DG: To je pravda. To je další plán. Jednoduše infiltrovat levicové skupiny, o kterých si myslíte, že nejsou dostatečně násilné a pak je postrčit udělat něco násilného, jako například někoho zabít. Tím vytvoříte takzvanou domácí pohotovost, které můžete využít tím, že řeknete: „Potřebujeme více peněz pro armádu a NATO, a více pravomocí pro tajné služby, abychom vám mohli zaručit svobodu a bezpečí. Máme důkazy, že tito komunisté jsou strašlivé zlo.“ V roce 2000 vyšetřoval italský senát (jedna část italského parlamentu) sérii teroristických útoků v Itálii a zveřejnil své závěry ve zprávě: Dovolte mi citovat tuhle jednu větu. Italský parlament píše:
„Tyto masakry, tyto bomby, tyto vojenské akce byly organizovány, nebo podporovány osobami uvnitř italských státních institucí a jak bylo nedávno dále objeveno, osobami spojenými se strukturami tajných služeb Spojených států.“
To je velmi odhalující citát. (A jen aby bylo jasno, teroristické útoky v Itálii – Straggia, jak se jim tam říká – jako byly Bologna, Piazza Fontana a Peteano, jsou nesporné a dobře známé skutečnosti z dob studené války.) Takže tady máme patnáct let staré přiznání italského senátu, že muži uvnitř italských státních institucí – například jednotky italského ministerstva obrany a vojenského zpravodajství (tajné služby) – byli spojeni s těmito útoky. Je velmi skličující si uvědomit, že vaše daně (už tak dost vysoké) jsou používány tak, že vlastní ministerstvo obrany vaší země a její tajné služby mohou zaútočit, zabít a zmrzačit své vlastní občany. Když o tom diskutuji s lidmi, reagují s nedůvěrou: Ale ne, to není možné!“ a já odpovídám: „Ne, to je možné; podívejte se na data.“ Mám pro vás další citaci, jestli mohu.
JC: Prosím ano.
DG: Vincente Vinciguerra, pachatel teroristického útoku z roku 1972 v Peteanu, který se později přiznal a byl shledán vinným z teroristických útoků v Evropě, to vysvětlil takto:
„Měl jste útočit na civilisty, lidi, ženy, děti, nevinné lidi, neznámé lidi daleko od politických her“.
Takže prostě zabít kohokoliv, řekněme v železniční stanici.
Důvod byl poměrně jednoduchý. Útoky měly přinutit italskou veřejnost, aby se obrátila na stát s požadavkem vyšší bezpečnosti. Je to politická logika, která se skrývá za všemi masakry a bombovými útoky, které zůstávají bez trestu, protože stát nemůže odsoudit sám sebe, nebo se prohlásit odpovědným za to, co se stalo.
Takže tady máme v podstatě teroristické rčení: „Byl jsem chráněn státem, protože stát chtěl teroristické útoky tak, aby mohl žádat více pravomocí, sledování a peněz.“ Po teroristickém útoku se bere jako samozřejmost mnoho věcí, které by byly jindy odmítnuty. Předpokládejme, že byste požádal lidi, aby zůstali doma po osmi hodinách slunného letního dne, kdy nic nenasvědčuje teroristické hrozbě. Lidé by pochopitelně protestovali, protože by raději strávili příjemný večer venku. Ale předpokládejme, že nastal teroristický útok a je veřejně nařízeno zůstat 8 hodin doma: každý vyhoví. Je to posun moci. Lidé nechápou, že terorismus může být v jistém směru použit jako nástroj řízení lidí.
JC: Na mysl se nevyhnutelně dostane otázka: Do jaké míry se skutečně jedná o organizaci NATO? Myslím tím, že už jste mluvil o těchto souvislostech a prohlášeních Vinciguerry, ale kolik z nich ¨lze řádně doložit?
DG: Jedna věc je spolehlivá. Víme jistě, že tyhle tajné armády byly koordinovány v rámci NATO, protože italští generálové, kteří tajné armády řídili, otevřeně přiznali, že NATO mělo dvě větve, které tajně koordinovaly tyto dvě sítě. Šlo o Allied Clandestine Commitee (Spojenecký tajný výbor) a Clandestine Planning Commitee (Tajný výbor pro plánování) jedná se o substruktury v rámci NATO. Lidé nechápou, že NATO není transparentní organizací, Myslí si, že stačí zavolat do NATO, zeptat se na Gladio a tiskový mluvčí jim poskytne informace. To není tento případ; NATO je vojenská organizace a střeží svá tajemství velmi dobře. Tady je další fakt. Dne 5. listopadu 1990 řekl mluvčí NATO zvídavému tisku:
„NATO nikdy neuvažovalo o partyzánské válce, nebo tajných operacích.“
Takže když v roce 1990 vypuknul ten skandál, NATO nejprve popíralo, že má jakékoliv spojení s operací Gladio. Nicméně následující den představitelé NATO připustili, že popření z předchozího dne nebylo pravdivé. Dodali však, že aliance nebude komentovat záležitosti vojenského tajemství. Takže NATO v podstatě popřelo existenci tajných jednotek, a poté, co mnoho zemí řeklo něco jiného, řekli: „Ach ano, ale nemůžeme to komentovat, je to přísně tajné. CIA a MI6 v podstatě udělaly to samé. Když jsme (to znamená naše síť výzkumníků, studujících tajné války) se zeptali NATO, CIA a MI6: „Jste spojeni s terorismem?“, odpověděli: „Ne, nemáme co dělat s terorismem. Pokud někdo v tajné síti byl s terorismem spojen, tak šlo o osobu, která mohla být nepoctivým agentem, možná s problémy s alkoholem, morálními, či sexuálními problémy.
JC: Domnívám se, že mohou také schovat za tuto techniku: existuje „korektní“ NATO a „skryté“ NATO, ale protože se NATO zmiňuje pouze o „korektním“ NATO, znamená to, že s tím nemá vůbec nic společného; není důvod to komentovat.
DG: To je ono; to je dobrý způsob jak na to. „Korektní“ NATO nemá nic společného s terorismem a „skryté“ NATO by s terorismem spojeno být mohlo. To je šílené. Dnes NATO tvrdí, že bojuje proti terorismu, ale při pohledu na jeho historii od roku 1949 musím jako historik říci, že to není zcela jasné. Vypadá to, že samotné NATO bylo spojené s terorismem a nechtějí o tom mluvit. Takže zůstává otázka: Je NATO dodnes spojeno s teroristickými činy? Máme dokumenty, které to prokazují? Jaká jsou fakta? Protože existuje další příběh, o který se chci s vámi podělit. Jedná se francouzský teroristický útok. Máme na to ještě čas?
JC: Chtěl jsem se vás na toto zeptat na konci, ale řekněte nám to prosím nyní.
DG: V roce 1985 došlo k teroristickému útoku, který spáchali Francouzi. Francie tehdy prováděla jaderné pokusy v Pacifiku a organizace Greenpeace protestovala plavbou své lodi Rainbow Warrior. Loď plula přímo do oblasti, kde francouzské ministerstvo obrany plánovalo odpálit své jaderné zbraně.
Nepotěšena tímto vzdorem, se Paříž rozhodla k odvetné akci a poslala skupinu agentů francouzské vojenské tajné služby DGSE ze skupiny pro tajné operace, aby loď kotvící na Novém Zélandu vyhodili do povětří. Jeden z členů Greenpeace při útoku zemřel. Jakmile se příběh provalil, admirál Pierre Lacoste, tehdejší ředitel DGSE, byl nucen odstoupit, protože to byl on, kdo dohlížel na tuto teroristickou operaci, kterou člověk mohl nazvat teroristickou, i když ne ve smyslu, jaký normálně myslíme.
Lacoste pak prohlásil, že v době, kdy NATO provozovalo síť tajných armád během 60. a 70. let, byly teroristické akce proti tehdejšímu prezidentu De Gaullovi a jeho mírovému plánu provedeny skupinami, které zahrnovaly, cituji „omezený počet lidí z tajné sítě NATO“. To velmi delikátní prohlášení, protože znamená, že se část vojenské nebo tajné služby v dané zemi může obrátit proti vlastní vládě. Záměrem De Gaulla bylo poskytnout Alžírsku nezávislost, proti které byla francouzská armáda s odůvodněním, že by to mohlo být vnímáno jako ponížení, a to zejména vzhledem k její porážce ve Vietnamu a okupaci Francie během druhé světové války. A tak se obrátila proti De Gaullovi s terorismem. Takže problém nebyl vymezen pouze na Itálii. Je fascinující si pomyslet, že i v rámci Francie existovaly nebezpečné elementy spiknutí s cílem svrhnout vládu.
JC: Ano, vyhození do povětří Rainbow Warrioru připomíná operaci Northwoods. Tato přeměna Gladia (výrazem Gladio myslím zkratku pro celou tuto síť) se zdá se zhruba shodovala se jmenováním nového velitele NATO generála Lymana Lemnitzera v roce 1963. Lemnitzer sloužil jako předseda spojeného sboru náčelníků štábů v době, kdy byla prezidentu Kennedymu předložena operace Northwoods, kterou naštěstí odmítnul. Domníváte se, že operace Northwoods by nám mohla něco říci o přeměně Gladia?
DG: Ano. Je to velmi důležitý a zajímavý bod. Každý, kdo není obeznámen s operací Northwoods, měl by si ji najít na internetu a seznámit se s ní, jinak prostě nemůže pochopit tajnou válku. To vede zpátky na začátek našeho rozhovoru, kde jsme hovořili o válce mezi Washingtonem a Havanou.
Jak jsme už dříve řekli, CIA chtěla v roce 1961 svrhnout Fidela Castra takzvanou invazí v Zátoce sviní.
Když se to nepodařilo, obrátil se Kennedy na Pentagon s žádostí o lepší plán zbavit se Castra.
Generálové Pentagonu poté zasedli ke stolu a načrtli plán. Nyní, více než o padesát let později máme tento originální dokument. Tehdy to bylo přísně tajné, ale nyní ho máme k dispozici. Lyman Lemnitzer byl v té době předsedou sboru náčelníků štábů.
(Pro ty, co nejsou obeznámeni s vojenskou hierarchií, předseda spojeného sboru náčelníků štábů je nejvýše postavený důstojník v celé armádě, jako byl šéfem Pentagonu, amerického ministerstva obrany. Nad ním je ministr obrany, ale to není důstojník, je to civilista a nad ním je viceprezident a prezident. To je velení)
Podíváte-li se na nápady, se kterými přišel Lemnitzer, pak je jasné (i přes pochyby některých lidí), že vojenští důstojníci občas uvažovali o manipulaci terorismu k dosažení svých cílů. Tento dokument je datován 13. března 1962, a generálové naznačují:
„Vzpomínáte na Maine“, incident mohl být zaranžován několika způsoby: mohli bychom vyhodit do vzduchu americkou loď v zálivu Gantánamo a obvinit z toho Kubu.
Guantánamo je americká základna, kde jsou dnes zadržováni podezřelí islámští teroristé, o jejichž mučení se vedou debaty. Ale v té době tam měli lodě Američané a říkali: „Mohli bychom vyhodit sami do vzduchu americkou loď a pak říci, že to udělal Fidel.“ Tento druh deviantního myšlení je falešná vlajka, strategie napětí a teroru. Tady je další z jejich myšlenek:
Mohli bychom vytvořit násilnou kubánskou teroristickou kampaň v oblasti Miami, ostatních městech Floridy a dokonce i ve Washingtonu… exploze několik plastových bomb na pečlivě vybraných místech, zatčení kubánských agentů a vypuštění připravených dokumentů, které prokazují kubánské zapojení, by bylo užitečné pro vykreslení představy nezodpovědné vlády.
Dovolte mi vysvětlit důsledky. To dokazuje, že generálové Pentagonu plánovali provést teroristické útoky na Floridě, ve Washingtonu a v Miami, a pak z nich obvinit Fidela Castra. (Není jasné, zda by při útocích zemřeli lidé, ale naznačuje to události). Poté doporučili zatčení takzvaných kubánských agentů, nebo kohokoliv jiného s tvrzením „ty si to udělal“, po čemž následuje vypuštění padělaných dokumentů, připravených a nastražených v předstihu, aby podpořily jejich tvrzení.
JC: A nebyl tam jiný návrh sestřelit letadlo s cestujícími a pak hrát na soucit lidí tím, že řeknou: „Oh, bylo to plné mladých lidí, letících za dobrovolnou prací, nebo tak něco?“
DG: Ano, to je samozřejmě pravda; to je na další stránce stejného dokumentu. Je to vlastně návrh letícího bezpilotního dronu – bezejmenného letadla – které nad Kubou vyhodí do povětří pomocí dálkového ovládání. Nikdo by nezemřel, ale mohli by tvrdit, že to bylo civilní letadlo plné mladých Američanek letících do Peru pomoci chudým s podvýživou, a že bylo sestřeleno Fidelem Castrem. To by byl velmi emotivní příběh. To je nepostradatelná součást teroru falešné vlajky: šokovat veřejnost do té míry, že se stane emocionálně neschopná zpochybňování oficiálního příběhu. Koneckonců, kdo by potom řekl: Byl to asi dron, vyhozen Pentagonem do povětří na dálku.“?
JC: To byla samozřejmě „konspirační teorie“.
DG: Ano, přesně. Konspirační teorie. A historici jako já budou nazýváni „konspiračními pomatenci.“
JC: To je pravda, ale když se objeví skutečný dokument, je to trochu těžší říci.
DG: Je to velmi obtížné; ale je to padesát let a koho bude zajímat, jestli měli pomatenci pravdu nebo ne.
(pokračování)
Překlad Messin