Proč Ukrajina potřebuje Rusko víc, než kdy jindy

globe-32299_960_720

Prof. Nicolai N. Petro, The Guardian

Ukrajinský prezident Petro Porošenko v lednu pogratuloval zemi, že přežila svou první zimu bez nákupu ruského plynu. Místo toho nakoupili plyn evropský, který jak Porošenko hrdě zdůraznil, byl dražší o 30 procent.

To shrnuje hlavní problém, kterému čelí ukrajinská ekonomika. Není to korupce, závažný problém, se kterým lze v krátkodobém horizontu udělat jen velmi málo, ale ideologicky řízená volba přerušit veškeré styky s Ruskem – zemí, která je historicky jejich hlavním obchodním partnerem a hlavním investorem.

Před necelým rokem klesla životní úroveň na Ukrajině na polovinu, hodnota měny se propadla o více než dvě třetiny a inflace prudce vzrostla o 43 procent. Přesto, i když se ekonomika zhroutila, trvá vláda na hospodářské politice, kterou nelze nazvat jinak než sebevražednou.

Roztrháním smluv s Ruskem v roce 2014 ztratil ukrajinský letecký a obranný průmysl 80 procent svých příjmů. Dřívější pýcha Kyjeva, továrna na letadla Antonov je v konkurzu a výrobce raketových motorů Južmaš nyní pracuje pouze jeden den v týdnu.

Zpřetrháním bankovních vztahů s Moskvou sám Kyjev popřel své vlastní investice a životně důležité spojení – platby posílané zpátky domů zarobitčany – migrujícími ukrajinskými pracovníky. Až sedm milionů Ukrajinců si hledá práci v Rusku a zpátky domů jen v roce 2014 poslali na 9 miliard dolarů – trojnásobek celkového příjmu Ukrajiny ze zahraničních investic za loňský rok.

Lehkomyslné vládní půjčky problém zhoršily. Vláda mohla loni v říjnu odepsat 20 procent svých dluhů v eurobondech, což jí umožnilo vyjednat další půjčku od MMF, očekávanou v prosinci, ale stále ještě nedoručenou.

Jenže drakonické podmínky za toto malé pivo jsou často přehlíženy. Ukrajina bude tento dluh splácet až do roku 2041, s budoucími generacemi západních věřitelů, stejně jako polovinou růstu hrubého domácího produktu země, který by měl pokaždé dosáhnout 4 procenta ročně.

Je to společná nit, která spojuje iracionální ekonomické chování vlády, za pochopitelné touhy udělat naschvál Vladimiru Putinovi. Bohužel za to zaplatí průměrný ukrajinský občan.

Je také nepochybné, že Porošenko s tímto postupem souhlasí. Při svém prvním projevu v roce 2016 oznámil nové priority pro ukrajinskou ekonomiku.  Vláda má v úmyslu ukončit dotace na výrobu a průmysl, a místo toho podporovat investice do informačních technologií a zemědělství.

Není ale vůbec jasné, kdo bude tuto produkci prodávat, protože kvůli podpisu dohody o volném obchodu s EU ztratila Ukrajina svůj přednostní přístup na svůj největší trh, Rusko.

Mezitím pravidla EU omezují vývoz Ukrajiny do Evropy, který v roce 2015 poklesnul o 23 procent, navzdory preferenčnímu režimu, platícímu po většinu loňského roku. Například pouze 72 ukrajinským společnostem je povolen vývoz potravin živočišného původu do EU: 39 licencí je na med. I když to může znít jako hodně medu, Ukrajina svou roční kvótu na med vyčerpala už v prvních šesti týdnech roku 2016. Podobný příběh platí i pro ostatní komodity.

Stejně tak není jasné, jak Porošenko plánuje učinit ukrajinské zemědělství globálně konkurenceschopné, když jeho vlastní ministr zemědělství poukazuje na skutečnost, že čtyři z pěti státních zemědělských podniků jsou v úpadku. Také není jasné, kdo zaplatí za zemědělské stroje, z nichž se 80 procent dováží.

Taková politika vedla ke stálé erozi vládní popularity, kdy 70 procent Ukrajinců říká, že se jejich země vydala špatnou cestou a 85 procent uvedlo, že nevěří premiérovi. Porošenkova popularita je nyní nižší, než u jeho předchůdce Viktora Janukovyče v předvečer vzpoury na Majdanu, která ho vyhnala.

Ale zatímco jen méně než 2 procenta obyvatel označuje zemi za stabilní, nová vzpoura se na spadnutí nezdá. Zatím byl režim schopen dávat vysvětlení, která odváděla pozornost od jeho vlastní role v hospodářském zániku Ukrajiny.

Prvním z nich byla ruská anexe Krymu a povstání na východě, které jsou obvykle zmiňovány jako důvod poklesu HDP. I když je pravdou, že oboje způsobilo značné hospodářské škody, horší byly ty způsobené vlastní politikou vlády, která navzdory trvání na tom, že rusofonní východní regiony jsou součástí Ukrajiny, tyto odřízla od hospodářských vazeb a trestala tak jejich obyvatele za to, že jsou s Ruskem.

Dalším oblíbeným argumentem současné vlády je tvrzení, že Ukrajina prostě nemá jinou možnost než reagovat na ruskou agresi uvalením dalších sankcí. Půvab tohoto argumentu je v tom, že i když nemusí mít ekonomický smysl, dává spoustu politického smyslu těm, co jsou nyní o moci.

Zničení průmyslové základny Ukrajiny, která byla těžce soustředěná na východě, přesouvá váhu ekonomické a politické moci do západních oblastí, trvale přehlížejících hlasy politické opozice. Výhody jsou jasné. Podpora pocitu věčné krize umožňuje současné vládě argumentovat, proč by měla zůstat u moci, aby mohla vidět výsledky své politiky. Jenom není jisté, zda taková strategie přinese své plody, než se zhroutí ekonomika země.

To není politika, kterou Západ může podpořit. Bez ohledu na politické sympatie by žádná západní vláda neměla tolerovat záměrné ožebračení obyvatelstva za účelem politického zisku. Riziko, že se Ukrajina stane zkrachovaným státem a přidá další miliony k narůstající uprchlické krizi v Evropě, je prostě příliš vysoké.

Nejlepším způsobem, jak se vyhnout takovémuto výsledku, je uvědomit si, že hospodářské přežití Ukrajiny není závislé na západní výpomoci, ale na obnovení tamějších ruských investic. Západní politici by měli trvat na tom, že ekonomická racionalita má přednost před ekonomickým nacionalismem a vytvářet pro to podmínky.

Dokud se tak nestane, je těžké si představit někoho, kdo investuje do budoucnosti Ukrajiny, včetně jejích vlastních lidí.

Překlad Messin

 

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/why-ukraine-needs-russia-more-than-ever/5514883

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich