Mezinárodní nespravedlnost: Odsouzení Radovana Karadžiče

globe-32299_960_720

Diana Johnstone, Counterpunch.org

 

Minulý čtvrtek se většina zpráv zabývala teroristickými útoky v Bruselu a prezidentským primárkám v USA. A tak byla věnována jen malá pozornost verdiktu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který shledal bosensko-srbského vůdce Radovana Karadžiče vinným ze všech možných trestných činů, které mohly přijít, včetně „genocidy“. Byla to tak trošku „nudná“ zpráva. Karadžič byl už odsouzen v médiích za všechny možné zločiny a nikdo si nedokázal představit, že by byl prohlášen za nevinného účelově zřízeným soudem v Haagu, v zásadě odsuzujícím srbskou stranu za občanské války v devadesátých letech, které roztrhaly bývalou nezávislou zemi Jugoslávie.

Ačkoliv je opatřen schvalujícím razítkem OSN, a to díky vlivu západních mocností, je ICTY v podstatě tribunálem NATO, se soudním řízením v angličtině podle judikatury vymyšlené za pochodu. Jeho mezinárodní soudci jsou schvalováni úředníky Washingtonu. V případě Karadžiče byl předsedou senátu Jihokorejec O-Gon Kwon, vybraný nikoliv za jeho znalosti multietnických detailů na Balkáně, ale spíše za jeho titul od Harward Law School. Další dva členy poroty tvořili jeden Brit a vysloužilý soudce z Trinidadu Tobago.

Jak je zvykem u ICTY, přípravné řízení se táhlo celá léta – sedm a půl roku, abych byla přesná. Hororové příběhy silně prošpikované klepy, popíráním a více či méně přehnané interpretace skončily, jak se říká „utopením ryby“. Řádný soud by obvinění omezil pouze na skutečnosti, které mohou být jasně prokázány, anebo odmítnuty. Jenomže tohle táhnoucí se řízení vzdoruje jakémukoliv ponětí o závažnosti. Nikdo, kdo by nevěnoval životní pozornost následujícímu řízení, nemůže říci, jaké skutečné důkazy podporují konečné rozhodnutí. Média zůstala daleko za maratonem a jen předvedla zprávu nevyhnutelného odsouzení padoucha verdiktem „vinen“. Úsudek zní trošku jako „oni něco řekli, on něco řekl, a my věříme jim, ne jemu.“

V Bosně a Hercegovině byla od dubna 1992  do prosince 1995 občanská válka. Války jsou strašné věci a občanské zvlášť. Pojďme souhlasit s Davidem Swansonem, že „válka je zločin.“ Ale tohle byla válka občanská, se třemi ozbrojenými stranami konfliktu, plus vnější vlivy. „Zločin“ nebyl jednostranný.

Muslimské falešné vlajky  

 

Nejúžasnější pasáž nesourodého verdiktu soudce O-Gon Kwona se skládá z následujícího:

„Pokud jde o argument obviněného, že se bosensko-muslimská strana schválně zaměřovala na vlastní civilisty, komora připouští, že bosensko-muslimská strana měla v úmyslu provokovat mezinárodní společenství, aby jednalo v jejím zájmu, a ve výsledku se v té době zaměřovala na pracovníky OSN ve městě, nebo otevřenou palbou na území pod svou kontrolou za účelem shození viny na bosenské Srby.“

To je zcela mimořádné. Soudci ICTY ve skutečnosti uznávají, že bosenští Muslimové byli zapleteni do operací „pod falešnou vlajkou“ a to nejenom proti zaměstnancům OSN, ale ve skutečnosti i „ostřelovali vlastní území“. Kromě toho to lze chápat jako „zahájení palby na civilisty pod jejich kontrolou.“ Důstojníci mírových jednotek OSN několik let tvrdili, že notoricky známý masakr v Sarajevu, známý jako „masakr na tržnici“, ze kterého byli obviňováni Srbové a byl použit k odsouzení Srbů ve Spojených národech, byl ve skutečnosti proveden muslimskou stranou za účelem získání mezinárodní podpory.

To je nesmírně proradné jednání. Muslimská strana měla, jak je uvedeno, „úmysl provokovat mezinárodní společenství, aby jednalo v jejím zájmu,“ a to se podařilo! ICTY je živým důkazem tohoto úspěchu: tribunál zřízený k trestání Srbů. Avšak nedošlo k žádnému odhalení a postavení před soud muslimských vůdců, odpovědných za jejich operace „pod falešnou vlajkou.“

Soudce to rychle odbyl: „Nicméně důkazy ukazují, že příležitosti, kdy k tomu došlo, blednou ve významu při srovnání s předloženými důkazy, týkající se (bosensko-srbské) palby na město.“ (Sarajevo)

Jak mohou tyto falešné útoky „blednout ve významu“, když právě zpochybňují rozsah bosensko-srbské palby na město?

Nálepka „Společný kriminální podnik“

 

Hlavním soudním trikem ICTY je z justice USA deportovaný koncept „společného kriminálního podniku“ (JCE), původně používaný jako prostředek k obviňování gangsterů. Trik je v tom, že opačnou stranu identifikujete jako JCE, díky čemuž je možné kohokoliv z druhé strany obžalovat z JCE. Společný kriminální podnik zakládá společnou vinu. Všimněte si, že v Jugoslávii nikdy neexistoval žádný zákon o společném kriminálním podniku, takže je jeho použití čistě retroaktivní.

Bosna a Hercegovina byl stát (nazývaný „republika“) v rámci Jugoslávie, založený na společném vládnutí třech oficiálních národů: Muslimů, Srbů a Chorvatů. Jakákoliv zásadní rozhodnutí musela mít souhlas všech tří. Poté, co se Slovinsko a Chorvatsko odtrhly od Jugoslávie, Muslimové a Chorvaté z Bosny hlasovali pro vystoupení z Jugoslávie, ale bosenští Srbové byli proti a tvrdili, že hlasování je v rozporu s ústavou. Evropská unie navrhla kompromis, který by umožnil všem třem národům samosprávu na svém vlastním území. Nicméně muslimský vůdce Alija Izetbegovič byl povzbuzen Spojenými státy kompromisní řešení porušit. Domníval se totiž, že by Muslimové jako největší skupina mohli ovládnout celé území Bosny. V dubnu 1992 tedy vypukla válka.

Když se nyní zeptáte bosenských Srbů, jaké byly jejich válečné cíle, odpoví vám, že chtěli zachovat nezávislost srbského území v rámci Bosny, spíše než se stát menšinou ve státě, kde vládne muslimská většina. Psychiatr Radovan Karadžič byl zvolen prezidentem bosensko-srbského území, „Republika Srpska.“ Jenže podle ICTY bylo záměrem srbské mini-republiky „trvale odstranit bosenské Muslimy a bosenské Chorvaty ze Srby nárokovaného území… v rámci jejich trestných činů, popisovaných jako „ústřední společný kriminální podnik“, vedoucí k několika druhotným „společným kriminálním podnikům.“ Jistě, k takovémuto vyhošťování došlo, ale bylo spíše míněno k zajištění bezpečnosti bosensko-srbského státu, než za účelem dosažení společného cíle. Problémem není, že se takové zločiny nestaly – staly – ale že byly součástí „všezahrnující občanské války“ se zločiny spáchanými silami všech tří stran.

Pokud by se něco dalo kvalifikovat jako „společný kriminální podnik“, pak jsou to spíše tajné plány a provádění operací pod falešnou vlajkou. Nezdá se, že by to ICTY zajímalo. Muslimové zůstávají dobrými hochy, i když někteří z muslimských bojovníků byli naprosto krutí zahraniční islamisté s vazbami na Usámu Bin Ládina.

Jedním z druhotných „společných kriminálních podniků“ v Karadžičově rozsudku byl přirozeně masakr vězňů z bosenských jednotek po zabrání města Srebrenica. Je to základ pro odsouzení za „genocidu.“ Karadžičovo odsouzení v podstatě stojí na dvou dalších procesech ICTY: aktuálně probíhajícím procesu ICTY s bosensko-srbským generálem Mladičem, který vedl zabrání Srebrenice, a dvanáct let starém rozsudku nad bosensko-srbským generálem Radislavem Krstičem.

Karadžičův rozsudek do značné míry shrnuje případ proti generálu Mladičovi, takže nenechává nikoho na pochybách, kterým směrem je proces veden. Karadžič byl politickým, nikoliv vojenským vůdcem, který vytrvale prohlašuje, že ani nenařídil, ani neschválil masakry a opravdu o nich nic nevěděl. Mnoho dobře informovaných západních a muslimských svědků svědčilo o tom, že srbské obsazení bylo následkem neočekávaného zjištění, že je město nechráněné. To ale velmi zpochybňuje tvrzení, že šlo o dobře naplánovaný zločin. Závěr, že si byl Karadžič vědom toho, co se děje, je odvozen z telefonních rozhovorů. Zdá se nepravděpodobné, že by v závěrečné fázi války bosensko-srbský politický vůdce svůj cíl ohrozil tím, že své vojáky požádal o masakr vězňů. Můžeme tedy jen spekulovat, jak mohli „členové poroty“ dospět ke svému názoru. Neustálá zaujatost ICTY (odmítnul vyšetřovat bombardování civilních cílů v Srbsku v roce 1999 a osvobodil notoricky známé vrahy Srbů z Bosny i kosovsko-albánské zabijáky) drasticky snižuje jeho věrohodnost.

Co přesně se stalo v okolí Srebrenice v roce 1995, zůstává předmětem sporů. Ale hlavní spor se netýká počtu obětí, nebo kdo je zodpovědný. Hlavní zbývající polemika je o tom, zda Srebrenicu skutečně kvalifikovat jako „genocidu“. Toto tvrzení vychází z právního základu pouze jednoho rozsudku ICTY z roku 2004 v kauze Krstič, následně opakované (ale nikdy nevyšetřené) u Mezinárodního soudního dvora.

„Plodné důsledky“

Tento rozsudek byl velmi podivný. Závěr o „genocidě“ závisel výhradně na „expertním“ názoru sociologa. Tohle bylo opět zopakováno v případě Karadžič. ICTY zopakoval své dřívější rozhodnutí, že „zabíjení jasně demonstrovalo úmysl zabít každého tělesně zdatného bosenského Muslima ze Srebrenice mužského pohlaví. Zabití každého zdatného muže ze skupiny vede k vážnému závěru, že to mohlo vést k zániku celé skupiny, komora shledala, že jediný rozumný závěr je, že členové bosensko-srbských sil tuto operaci připravili za účelem zničit bosenské Muslimy ve Srebrenici jako takové.“

Jinými slovy, i když byly ušetřeny ženy a děti, Srebrenica byla jedinečná genocida, vzhledem k „vážným plodným důsledkům“ nedostatku mužů. ICTY došel k závěru, že „členové srebrenického společného kriminálního podniku… měli v úmyslu zabít všechny tělesně zdatné bosensko-muslimské muže, což se za daných okolností rovná úmyslu zničit bosenské Muslimy ve Srebrenici.“ Tudíž genocida v jednom malém městě.

Tento rozsudek je široce přijímán, aniž by byl kriticky zkoumán. Vzhledem k tomu, že války již tradičně zahrnují úmyslné zabíjení mužů na straně nepřátel, s touto definicí se „genocida“ blíží synonymu pro válku.

Ve skutečnosti nebyli zmasakrováni všichni muži ze Srebrenice; někteří živí jako svědci obviňují bosensko-muslimské vedení z nalákání Srbů do morální pasti. Navíc zde bylo mnoho muslimských vojáků umístěných ve Srebrenici, kteří nebyli rodáky z města, tudíž jejich tragický osud neměl s budoucím zničením města nic společného.

Nevadí. ICTY udělal svou práci. Karadžič byl ve věku 70 let odsouzen k 40 letům vězení. A ke zvýraznění toho kroku byl verdikt oznámen na sedmnácté výročí zahájení bombardování NATO toho, co zbylo z Jugoslávie, s cílem oddělit Kosovo od Srbska. Jako připomenutí, že u Srbů nestačí jen prohrát válku, musí být také kriminalizováni.

Verdikt je politický a jeho dopady jsou politické. Především to pomáhá zeslabit vyhlídky na budoucí mír a usmíření na Balkáně. Srbové ochotně přiznávají, že byly spáchány válečné zločiny, když bosensko-srbské síly zabily vězně ve Srebrenici. Pokud by se Muslimové postavili čelem ke skutečnosti, že se zločinů dopouštěli také muži bojující na jejich straně, mohl by to být základ pro odsouzení minulosti a hledání lepší budoucnosti dvou národů. Je to tak, že jsou Muslimové povzbuzováni vidět se jako ryzí oběti, zatímco Srbové cítí rozhořčení z neustálého používání dvojího metru. Muslimské skupiny neustále zdůrazňují, že žádný verdikt vůbec nemůže zmírnit jejich utrpení – což je postoj, který ve skutečnosti přiživuje mezinárodní protizápadní nálady mezi muslimy, i když je bezprostředním důsledkem zachování jugoslávských nástupnických států jako vzájemně nepřátelských satelitů NATO.

Druhým politickým důsledkem je připomenout světu, že pokud se dostanete do boje se Spojenými státy a NATO, nejen prohrajete, ale bude s vámi zacházeno jako s obyčejným zločincem. Spojenými státy vedený válečný stroj NATO je vždy nevinný, jeho protivníci jsou vinni vždycky. Římské impérium odvádělo poražené vůdce do otroctví. Impérium Spojených států je posílá do vězení.

Překlad Messin

 

 

Zdroj: http://www.counterpunch.org/2016/03/30/international-injustice-the-conviction-of-radovan-karadzic/

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich