Ioannis Michaletos
Posledních 15 let v Turecku a širším Středním východě bylo charakteristických mimo jiné vznikem islamistických vlád prostřednictvím demokratických voleb. Stejný případ byl Tayip Erdogan a jeho politická strana AKP v Turecku.
Proces byl průběžně a mlčky podporován různými mocenskými centry NATO, EU a USA, favorizujícími „umírněný islám“, a měl být napodoben ve zbytku sunnitsko-islámských států.
Dnes už to dlouho neplatí. Vedení strany AKP s Erdoganem jsou všeobecně vnímáni jako „neřízená střela“, která zasahuje životně důležité geopolitické zájmy, což způsobuje více škody nežli užitku.
Všechno to začalo kvůli zhmotnění těchto „neo-osmanských“ ambicí. Ve skutečnosti se tyto tendence začaly připravovat už na začátku osmdesátých let, během vlády Turguta Ozala, avšak jejich provedení bylo naplněno samotným Erdoganem. Především se do značné míry demontovaly sekulární základy státu praktickým vyhubením kemalistů, vysokoškolské inteligence, médií, intelektuálů, vojenského a soudního systému. Co se ukázalo jako fatální chyba, nebo velmi špatná kalkulace, bylo vměšování Ankary do Sýrie a důsledky tohoto zásahu, které nyní vedly ke geopolitickému zhroucení Turecka na Středním východě společně s povstáním jeho kurdského obyvatelstva.
Ve skutečnosti jsou Kurdové v Sýrii, stejně jako ti v Iráku, de facto nezávislí, a dominovému efektu a dopadu na vlastní značnou kurdskou menšinu v Turecku schází jen přijetí de jure.
Pro Erdogana je to noční můra, protože to delegitimizuje jeho status ochránce turecké republiky a nakonec to povede buďto k puči, nebo lidovému povstání hlavní menšiny v Turecku. Oboje bude pro něj i AKP těžkou pohromou.
Navíc obrovská a opakovaná mediální a diplomatická odhalení, týkající se zapojení jeho rodinných příslušníků do mezinárodního pašování, zapojení tureckých sil do dodávání džihádistů do Sýrie a Iráku, plus brutální represe a otevřená válka v kurdských městech vytváří odstředivou sílu v turecké společnosti.
Ztráta důvěry Erdogana u amerického vedení je spojena se souběžnou ztrátou důvěry EU, vzhledem k masivním imigračním vlnám, které byly vypuštěny z Turecka, a vyděračskou taktikou doposud používanou Ankarou. Toto ještě zvýrazňuje studená válka s Ruskem a malá důvěra ostatních mocností jako jsou Írán, Čína, či Izrael. V důsledku diplomatických a ekonomických ztrát je podpora v nedohlednu.
Erdoganova evidentní snaha zapojit NATO po sestřelení ruského letounu v listopadu 2015 selhala. V současnosti je NATO v Egejském moři pověřeno úkolem elektronické ostrahy turecké námořní přítomnosti v této oblasti. Ve stejné době vyzývají ministerstva zahraničí Austrálie a Izraele své občany k opuštění, či nenavštěvování Turecka. Americké ministerstvo obrany vyzývá rodinné příslušníky vojenského personálu umístěné v Turecku taktéž k evakuaci. Cestovní ruch občanů Západu se dnes v Turecku fakticky hroutí, společně s ruským embargem.
Důsledky plynoucí z výše uvedeného budou dále destabilizovat zemi, které je stále rozdělena na tři strany – Kurdy, islamisty a kemalisty. Až dosud toto rozdělení Erdoganovi pomáhalo zajistit domácí politiku systémem „rozděl a panuj“, jenže se jednalo taktický a krátkodobý tah. Hlava státu, která na strategické úrovni používá neshody takového stupně, riskuje, že budou hlavním zdrojem destabilizace celé společnosti, a tudíž se stane osobou, proti které se obrátí hněv, vzpoura a nepřátelství.
Pokud se Erdoganovi nepovede další eskalace syrské krize, bude to poslední vzepětí jeho vlády. Tu západní média i diplomatické kruhy stále častěji označují slovem „režim“, což je výraz, kladoucí důraz na nelegitimní vládu, jednu z těch, co by bylo nejlepší odstranit.
Překlad Messin
Zdroj: http://serbianna.com/analysis/archives/3247