Globalizace, tak jak ji dnes máme, může být definována jako ideologie považující za svého hlavního nepřítele suverénní národní stát, v podstatě proto, že hlavní funkcí státu je (nebo by mělo být) upřednostňování zájmů mnohých – tedy „lidu“ – před zájmy nemnohých. V souladu s tím se síly globalizace snaží podkopat rozmělnit a případně zničit fundamenty národního státu coby základní sociální instituce, aby ho nahradily novými nadnárodními celosvětovými sociálními, politickými, finančními a vojenskými správními strukturami. Takové struktury mají vazbu na politické cíle a ekonomické zájmy malého počtu vysoce koncentrovaných a velmi mocných skupin a organizací, které dnes určují a řídí globalizační proces velmi specifickým směrem.

Tyto mocenské skupiny zastávající vlastní zájmy uspěly v dosažení stavu bezprecedentního v celé lidské historii, stavu, který můžeme označit za privatizaci moci v globálním měřítku.

„Globalizace“ je v podstatě pokrytecký zmírňující výraz či eufemismus pro něco, co bývalí američtí prezidenti Woodrow Wilson, Franklin D. Roosevelt, Harry S. Truman a George H. W. Bush – v různých obdobích moderní historie – nazývali „Nový světový řád“.

Nový světový řád! Když tento termín 11.září 2001 neopatrně použil bývalý prezident George Bush starší, vládnoucí síly si značně pospíšily se snahou zajistit, aby se nedostal do běžného používání. Místo něj dosadily neutrální a zdánlivě neškodně znějící pojem „globalizace“, který nicméně skrývá jediný význam: prosazení US-UK-izraelského imperialismu ve všeobjímajícím celoplanetárnám měřítku. Tak to dnes přinejmenším vidí rostoucí počet lidí v Argentině a celém našem regionu.

Kdo jsou? Co chtějí?

Proces, který si zde popíšeme, není v žádném případě anonymní – a o to méně tajný – protože mocenské skupiny propagují a zřizují tento nový světový pořádek přímo před očima veřejnosti: t.j. nadnárodní korporace (např. Fortune Global 500, naníž připadá přes 80 procent americké ekonomické aktivity); globální finanční infrastruktury (zahrnující banky, investiční fondy, burzy a operátory komoditních burz); multimediální monopoly; přední univerzity Ivy League; mezinárodní multilaterální organizace (jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond, IADB/Meziamerická rozvojová banka, BIS/Banka pro mezinárodní vypořádání, OSN a WTO) a především klíčové vládní posty ve Spojených státech, Izraeli, Velké Británii a ostatních vyspělých průmyslových zemích. Řeč tedy určitě není o něčem, co by se dalo odbýt jako „konspirační teorie“.

Co zde můžeme pozorovat je vnitřní struktura a logika za způsobem, jakým je budována a řízena Moc. Co však není na první pohled patrné je skutečnost, že všichni hráči, kteří jsou součástí „soukolí světové moci“, mají jedno společné; jejich klíčoví manažeři úředníci, akademici, stratégové, akcionáři a ostatní podstatné figurky patří ke stejné vzájemně propletené síti mozkových trustů a lobystických organizací. Tato síť třímá kormidelní kolo světové moci na současném destruktivním kurzu.

Mezi těmito mozkovými trusty – které by měly být ve skutečnosti správně označovány jako plánovací centra světové politiky – mimo jiných mají vitální důležitost Council on Foreign Relations (CFR), Trilateral Commission (TC), Royal Institute of International Affairs (RIIA), Brookings Institution, RAND Corporation, American Enterprise Institute (AEI), American Israeli Political Action Committee (AIPAC) a Center for Strategic and International Studies (CSIS).

Historická perspektiva

Abychom viděli jak vznikla celá tato situace, a správně chápali běh současného světa, musíme se ohlédnout zpátky. V roce 1919 se malá skupina vlivných bankéřů, právníků, politiků a akademiků – účastníků Pařížské mírové konference řešící vztahy mezi vítěznými Spojenci a poraženými Centrálními mocnostmi po první světové válce – setkala v hotelu Parisian Majestic kde dospěli k transcendentní dohodě: rozhodli se vytvořit síť „mozkových trustů“- svým způsobem exkluzivních klubů nebo lóží – z nichž by vzešlo „nové uspořádání světa“, které by vhodným způsobem vycházelo vstříc imperiálním celosvětovým zájmům a cílům anglo-americké aliance.

V Londýně dostal tento mozkový trust jméno Royal Institute of International Affairs (RIIA), zatímco ve Spojených státech se měl stát známým jako Council on Foreign Relations (výbor pro zahraniční vztahy – CFR) se sídlem v New York City. Obě organizace vykazovaly nezaměnitelné znaky uplatňování sociální strategie postupného zavádění socialistického, čili formálně „demokratického“, ale ve skutečnosti stále autoritativnějšího politického zřízení jako prostředku masové kontroly populace. Tehdy byla propagována zednářskými organizacemi jako Fabian Society, financovanou Round Table Group, kterou založili, kontrolovali a financovali jihoafrický magnát Cecil Rhodes, mezinárodní finanční dynastie Rotschildů, různé v UK sídlící starobylé rytířské zednářské lóže a Britská Koruna.

CFR dostala počáteční podporu nejbohatších, nejmocnějších a nejvlivnějších rodin ve Spojených státech, jako Rockefeller, Mellon, Harriman, Morgan, Shiff, Kahn, Warburg, Loeb, a Carnegie (posledně zmínění tak učinili prostřednictvím nastrčené organizace založené 1910: Carnegie Endowment for International Peace).

Aby CFR mohl vykonávat a prosazovat svůj vliv mezi elitou, bylo jedním z prvních opatření vydávání vlastního periodika, které je dodnes jednou z hlavních světových hlásných trub v oblasti geopolitiky a politické vědy: Foreign Affairs. Mezi prvními řediteli CFR byli Allan Welsh Dulles, klíčová postava americké zpravodajské komunity (později zřídil tajnou špionážní síť CIA a NSA), novinář Walter Lippman, ředitel a zakladatel The New Republic, řada korporátních právníků J.P. Morgana, bankéři Otto H. Kahn a Paul Moritz Warburg (1), bohatý německý emigrant, který roku 1913 navrhl a prosazoval legislativu vedoucí k vytvoření Federal Reserve Bank – od základu soukromé centrální banky Spojených států, která od té doby kontroluje finanční strukturu Spojených států (a jejím prostřednictvím značnou část světa). Když roku 1945 skončila druhá světová válka, byla Federal Reserve Bank doplněna o Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, přičemž obě instituce vymysleli a navrhli plánovači CFR a představili ji už v roce 1944 na konferenci v Bretton Woods. (pokračování)

Messin, 4.2.2007, Překlad článku vyšel v časopisu WM Magazín 59/60, původní zdroj: www.eltraductorradial.com.ar.

Argentinský autor Adrian Salbuchi je výzkumníkem, autorem a moderátorem talk-show :El Traductor Radial“ v Buenos Aires a zakladatelem Hnutí za Druhou Argentinskou Republiku. Je mimo jiné autorem knihy „Ele Cerebo del Mundo: la cara oculta de la Globalización“ (Šedá eminence světa: skrytá tvář globalizace).