Zero Hedge, Global Research
Nová oficiální zpráva vypracovaná norskou vládou ilustruje pokračující absurditu expanze NATO a jeho zahraničních dobrodružství v místech, která jsou velmi vzdálená severoatlantickému území, vyjádřenému jménem Severoatlantické aliance – v místech jako je Afghánistán, Libye, Ukrajina nebo Sýrie.
Nejvyšší norští představitelé nyní přiznali, že „měli velmi omezené povědomí“ o událostech, které se v Libyi odehrávaly během let 2010 a 2011 před vojenským zásahem NATO na podporu rebelů proti Kaddáfímu – válce, která vedla ke změně režimu a zkrachovalému státu, dodnes ovládanému soupeřícími vládami a vojenskými milicemi. Norsko se nadšeně připojilo k americkému, britskému a francouzskému bombardování země, zahájenému v březnu 2011, přestože dobře vědělo, že ani jeho armáda nemá ponětí o tom, co se tam dole na zemi odehrává.
Co muselo stačit osobám, které měly rozhodovat? Zvažte toto absurdní přiznání z oficiální zprávy: „V takových situacích se rozhodující činitelé často spoléhají na informace z médií a dalších zemí“, píše se ve zprávě.
Komisi, která zprávu vypracovala, předsedal bývalý ministr zahraničí Jan Petersen. Nakonec dospěla k závěru, že politici v Oslu vtáhli národ do americké bombardovací kampaně bez ohledu na to, co by mohlo následovat.
Zpráva komise uvádí, že neexistují žádné písemné zdroje, které by se snažily zhodnotit povahu konfliktu, ke kterému se Norsko chystalo připojit. Úředníci nedokázali „vyhodnotit typ konfliktu, kterého se Norsko účastnilo“, zjistila zpráva.
NATO operaci nazvalo americkým kódovým jménem „Odyssey Down“ a Norsko během prvních pěti měsíců intervence provedlo 596 vzdušných úderů a podle zprávy shodilo na libyjské cíle na 588 bomb. Norsko poskytlo šest stíhacích letounů F -16 a jeho piloti údajně provedli 10 procent ze všech koaličních útoků proti silám Kaddáfího.
Bývalý šéf norské Strany středu Liv Signe Navarsete o závěrečné zprávě řekl:
„Když se podíváte na to, co následovalo, s tím jak se Libye stala střediskem terorismu, tak to není rozhodnutí, na které je možné být hrdý.“
Válka byla evropské veřejnosti prodána jako „humanitární“ a zahrnovala senzační příběhy o zvěrstvech, z nichž mnohé byly později prokázány jako nepravdivé a vykreslovaly libyjského vůdce Muammara Kaddáfího jako iracionálního vražedného maniaka.
Jeden pozoruhodný příběh přímo podpořený ministerstvem zahraničí a americkou velvyslankyní v OSN Susan Riceovou byl o masovém znásilňování na Viagře, když prohlásila, že Kaddáfí údajně dodával svým jednotkám Viagru, aby tak rozpoutal sexuální terorismus proti civilnímu obyvatelstvu. Amnesty International a další vyšetřovatelé v oblasti lidských práv prokázali, že příběh je zcela nepravdivý.
Někteří norští politici nyní tvrdí, že byla země oklamána a dostala se do další operace vedené USA na změnu režimu, podobné jako bylo svržení Saddáma Husajna v roce 2003. Avšak vzhledem k tomu, že evropští vůdci měli tak jasně zřejmý příklad lží v tak nedávné historii, to vypadá spíše jako výmluva za účelem vyhnout se veřejné odpovědnosti.
Libye byla v západních médiích dlouho zapomenuta, ale vrací se do titulků, protože v nedávné době vypukla malá občanská válka v oblastech pod kontrolou vlády uznávané OSN (GNA) v Tripolisu. Od Kaddáfího svržení o zemi bojují tři (a někdy až čtyři) konkurenční vlády, zatímco ulice jsou ovládány islamistickými milicemi, včetně několika území teroristů ISIL.
Podle loňské zprávy CNN v zemi vznikly dokonce trhy s otroky pod širým nebem, neboť Libye zůstává převážně v bezpráví a kdysi stabilní národní infrastruktura a ekonomika se rozpadla.
Překlad Messin