80. výročí ostudné tragédie Mnichovské dohody, aneb kdo přiblížil válku

globe-32299_960_720

Marcus  Papadopoulos, Global Research

 

Dr. Marcus Papadopoulos se ohlíží osmdesát let nazpět na britský a francouzský souhlas s osekáním Československa.

Nedávno bylo 80. výročí Mnichovské dohody, jedné z nejvíce ostudných a tragických kapitol v dějinách zahraničních politik Británie a Francie, která byla jedním z klíčových faktorů při vypuknutí druhé světové války, nejničivějšího konfliktu v historii lidstva, ve kterém došlo k holokaustu.

Tohle není kritika vlád Nevilla Chamberlaina a Edouarda Daladiera, že se chtěly vyhnout světové válce.

Traumata velké války byla v myslích britských a francouzských státníků zakořeněna a to by nemělo být přehlíženo ani bagatelizováno.

Ani výhoda zpětného pohledu by neměla překrývat náš úsudek při posuzování britského a francouzského trvání na tom, že jakákoliv změna stávajícího světového řádu by měla být zahájena skrze vyjednávání a nikoliv silou.

Tento článek zdůrazňuje následky pro Evropu, Británii a Francii, které se dohodly, že bude Československo postoupeno nacistickému Německu, aniž měly souhlas Prahy; jak Londýn a Paříž odmítly žádost Sovětského svazu o kolektivní bezpečnostní smlouvu, aby odradily Adolfa Hitlera od teritoriální agrese; jak Polsko, které podepsalo pakt o neútočení s Hitlerem, připojilo české území po dohodě v Mnichově; a jak nacisticko-sovětský pakt nezpůsobil válku v Evropě.

Po Hitlerových požadavcích na Sudety, které měly být předány Německu za lživého tvrzení o diskriminaci etnických Němců žijících v této oblasti českými úřady, se Británie a Francie rozhodly zahájit jednání s Hitlerem v takzvané „politice ústupků“.

Britský a francouzský premiér odcestovali do Mnichova v září 1938, aby se zúčastnili Mnichovské konference.

Přítomni byli Hitler, Chamberlain, Daladier a italský vůdce Benito Mussolini. V žádném okamžiku nebyl na jednání pozván český prezident Edvard Beneš – ohromující nepřítomnost ve světle toho, že byla konference zaměřena skutečnost, že měla být část Československa postoupena jiné zemi.

Britská ani francouzská vláda dokonce ani nereprezentovaly českou účast na konferenci v Mnichově. To, že Hitler nesnášel československý stát, nebyla žádná omluva. Londýn a Paříž měly jednat v souladu se základními principy Společnosti národů, pokud jde o státní suverenitu.

Ale pro Hitlera bylo sdělení jasné. Pokud byly Británie a Francie ochotny ignorovat českou svrchovanost, pravděpodobně by tak učinily i ohledně suverenity Polska.

Další nápadná nepřítomnost v Mnichově byla v případě SSSR.

I přesto, že byla Moskva velkou silou na evropském kontinentu a v roce 1935 s Prahou uzavřela smlouvu o vzájemné pomoci v případě, že bude jedna ze zemí napadena, byli Sověti z konference vynecháni, což způsobilo, že Kreml cítil vůči britským a francouzským záměrům stále větší a větší podezření.

Navíc selhání Chamberlaina a Daladiera trvat na sovětském zastoupení v Mnichově způsobilo, že se Hitler cítil ještě jistější, že Británie, Francie a Sovětský svaz mezi sebou nevytvoří proti-nacistickou alianci.  Posílil proto své odhodlání dosáhnout Německem ovládané Evropy.

Krátce po půlnoci 30. září 1938 podepsali Hitler, Chamberlain, Daladier a Mussolini Mnichovskou dohodu, v níž byly Sudety předány Německu. Britové a Francouzi darovali kus vzdáleného státního území, které především nebylo ani jejich, ani určené k darování. Po podpisu oznámil Chamberlain prezidentu Benešovi z Československa, že nesmí odporovat německé anexi Sudet, a že pokud se tak stane, bude Československo čelit Německu samo.

Mnichovská dohoda hrála klíčovou roli při vypuknutí druhé světové války. Roli, kterou britští a francouzští politici a novináři dodnes buď neznají, zlehčují nebo odmítají přijmout.

Po zabrání Sudet se Hitler cítil odhodlaně a jistě, že jeho územní nároky na Polsko nevyvolají vojenskou reakci z Británie a Francie.

Sebevědomí německého vůdce se po Mnichovu dále zvýšilo, když německá absorpce zbytku Československa v březnu 1939 nevyvolala ani sebemenší reakci Londýna a Paříže vůči Berlínu.

Profesor Michael Jabara Carley z univerzity v Montrealu mi řekl:

„30. září 1938 je dnem, na který by Západ nejraději zapomenul. Pokud si Evropa opravdu přeje připomínat, jak začala druhá světová válka, navrhuji den, kdy se Chamberlain a Daladier setkali s Hitlerem a Mussolinim, aby zničili Československo.“

Po nástupu nacistů v lednu 1933 se vedení Sovětského svazu stále více obávalo řeči přicházející z Berlína, zejména pokud jde o nacistické prohlášení o zajištění lebensraumu v Rusku.

Do konce roku 1933 zahájil SSSR první kroky při hledání kolektivní bezpečnosti s Británií a Francií a také s menšími státy jako Československo a Polsko.

Moskevské hledání kolektivní bezpečnosti pokračovalo až do srpna 1939, kdy si Rusové uvědomili, že i přes jejich nekonečnou snahu by Britové a Francouzi nesouhlasili s kolektivní bezpečnostní smlouvou se Sovětským svazem.

Nyní se jedná o historii „co kdyby“, pokud jde o to, zda by byl Hitler odrazen od územní expanze, například ohledně Sudet, pokud by existovala kolektivní bezpečností aliance mezi Británií, Francií a SSSR.

Možná je to tak, že by nikdy nic neodradilo nacistického vůdce od války.  Je však pravděpodobné, že by Hitler za existence společné síly britské, francouzské a ruské armády mohl přinejmenším redukovat své plány pro Evropu.  Koneckonců, v Mein Kampfu zastával názor proti válce na dvou frontách.

Rád bych nyní rozptýlil dva mýty, které propagovali politici a novináři v Británii.

První se týká zobrazování Polska ve třicátých letech minulého století jako téměř andělské země. V britských kruzích se vykytuje jen velmi málo zmínek o tom, jak Polsko podepsalo smlouvu o neútočení s nacisty v roce 1934 a jak Polsko v důsledku Mnichovské dohody připojilo Záolží (naše část Těšínska, pozn. mess).

Bohužel, Československo rozdělili nejen nacisté, ale i Polsko.

Druhý mýtus se týká německo-sovětské smlouvy podepsané v srpnu 1939 mezi Berlínem a Moskvou.

Britští politici a novináři, jejichž znalost meziválečného období je víceméně omezena na Wikipedii dnes tvrdí, že smlouva mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem způsobila vypuknutí druhé světové války. Nic nemůže být dál od pravdy.

Skutečností je, že Moskva podepsala s Němci smlouvu o neútočení, protože její vedení věřilo, že jediným způsobem, jak zachovat bezpečnost SSSR poté, co se jeho hledání kolektivní bezpečnosti s Londýnem a Paříží nezdařilo, a aby si koupila čas na nevyhnutelný konflikt s Německem – i když Stalin nebyl o této nevyhnutelnosti přesvědčen – bylo podepsat dohodu s Berlínem.

Hitler souhlasil se smlouvou se Sovětským svazem, aby mu umožnila volnou ruku v boji proti Francii a Británii bez strachu ze Sovětů, kteří by ho napadli zezadu. Stručně řečeno, nacisticko-sovětská smlouva nebyla smlouvou o přátelství, ale smlouvou užitečnou/vyhovující.

Při 80. výročí Mnichovské dohody má Británie a Francie morální odpovědnost omluvit se lidem bývalého Československa, že ignorovaly svrchovanost a územní integritu jejich země a uznat obrovské následky pro Evropu a její obyvatele za ostudu a tragédii, kterou byl Mnichov.

A je nejvyšší čas, aby se britští a francouzští politici a novináři dozvěděli o tom, jak Sovětský svaz usiloval o kolektivní bezpečnost s Londýnem a Paříží, aby Hitlera odradil od agrese, protože pokud by byli Rusové úspěšní, je prostě možné, že by nejničivější válka v historii mohla být odvrácena.

Překlad Messin

 

Zdroj: https://www.globalresearch.ca/eighty-years-on-the-shame-and-tragedy-of-the-1938-munich-agreement/5655907

 

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich