Andy Worthington, Antiwar.com
Před sedmi lety se objevily v tisku první fotky zadržených osob v oranžových kombinézách, dopravených do spěšně vybudované věznice v zátoce Guantánamo na Kubě. Fotky klečících, spoutaných, oslepených a sluchátky ohlušených mužů způsobily všeobecný poprask. Ministr obrany Donald Rumsfeld reagoval výrokem, že zveřejnění fotografií bylo „pravděpodobně něšťastné“.
Jak to často bývá s Rumsfeldovými výroky, šlo těžko poznat, co tím myslel. Zdálo se , že připouští, že noviny jako britský pravicový deník Daily Mail, který vyzdobily své titulní strany slovem „mučení“ udělaly správnou věc, ale ve skutečnosti tím mínil, že uvolnění fotografií bylo nešťastné, protože vedlo ke kritice vládní protiteroristické politiky.
Rumsfeld pokračoval ve vysvětlování, že nemá žádné pochybnosti o významnosti vězňů dopravených na Guantánamo, i když zacházení s nimi bylo bezprecedentní. Byli v podstatě částí nebývalého experimentu vazby a výslechu. Nebylo s nimi zacházeno ani jako s válečnými zajatci, ani jako s podezřelými zločinci, nýbrž jako s „nepřátelskými bojovníky“, kteří mohli být vězněni bez obvinění a soudu. Navíc byli připraveni i o ochranu plynoucí z Ženevských konvencí, což umožnilo použití různých mučících technik, jak konstatovala minulý měsíc zpráva výboru Senátu USA.
Jenomže nic z toho Rumsfeldovi nevadilo. „Ti lidé jsou angažovaní teroristé“, řekl v 22.ledna 2002 na tiskové konferenci, na které mluvil o zveřejněných fotografiích. „Držíme je mimo ulice, mimo letecké linky, mimo jaderné elektrárny a mimo přístavy“. O pět dní později při své návštěvě na Guantánamu vězně nazval „nejnebezpečnějšími a nejlépe vycvičenými zabijáky na povrchu země.“
Sedm let po otevření Guantánama by mělo být víc než jasné, že ani Rumsfeld, ani viceprezident Dick Cheney, či prezident Bush, nebo jakýkoli z obhájců Guantánama, kteří se oddávali hysterické rétorice, neměli ponětí o čem hovoří.
Vláda udělala všechno co bylo v jejích silách, aby zabránila komukoli mimo armádu a zpravodajské služby zkoumat příběhy mužů (nebo dokonce i jen znát jejich totožnost), což by mohlo ukázat, jestli je něco pravdy na jejích tvrzeních. Jak se ale po dlouhých letech vynořily detaily, ukázalo se, že přinejmenším 86 procent vězňů nebylo zajato na bitevních polích Afghánistánu, jak tvrdila vláda, ale bylo zadrženo americkými spojenci v Afghánistánu – a také v Pákistánu – v době, kdy byly rozšířeny štědré platby 5.000 dolarů za osobu.
Navíc se také ukázalo, že armáda není schopná uspořádat vojenské tribunály (známé jako kvalifikované „competent“ tribunály) podle článku 5 třetí Ženevské konvence, které provozovala ve všech konfliktech od doby Vietnamu za účelem oddělení vojáků od civilistů zachycených ve válce. Dále se ukázalo, že vysocí představitelé armády a tajných služeb, kteří dohlíželi na seznamy vězňů ze základen v Kuvajtu, za přispění Pentagonu nařídili, že každý Arab přijatý do americké vazby bude poslán na Guantánamo.
Není divu, že tolik těchto mužů nebylo použitelných pro „žalovatelné“ informace pro jejich vyšetřovatele na Guantánamu a byli vystrašení. Pročež se v tomto novodobém hororovém vzkříšení honu na čarodejnice ze 17.století objevily techniky mučení. Muži, kteří prohlašovali, že neví nic o Al-Kaidě či Usáma Bin Ládinovi, nebyli bráni jako nevinní lidé zajatí omylem, nebo pěšáci zverbovaní k pomoci boji Talibanu ve vnitřní občanské válce mezi muslimy, která začala dávno před útoky z 11.září 2001 a která neměla co dělat s Usámou Bin Ládinem a jeho malou tajnou teroristickou sítí, ale byli bráni jako členové Al-Kaidy, vycvičení k tomu, aby se bránili výslechu.
Výsledky tohoto mučení jsou jasně vidět v objemném čísle nepodložených – a často si protiřečících a nelogických – obvinění, se kterými přichází vláda jako s údajnými důkazy proti vězňům. Ale jak ukázaly nedávné zprávy Weekly Standard a Brookings Institution, ti co dříve brali vládní tvrzení jako nominální hodnotu, přestali už tento druh rétoriky tryskající z Rumsfelda podporovat. To samé platí i o ignorování komentátorů, jejichž názory byly značně méně ostré.
To zahrnuje úředníky tajné služby, kteří v srpnu 2002 vysvětlili, že úřady na Guantánamu nechytily „žádnou velkou rybu“, že vězni nejsou „špičkovými chlapy/esy“, kteří by mohli vědět dost o Al-Kaidě, aby to pomohlo protiteroristickým úředníkům rozplést její tajemství, a že někteří „doslova ani nevědí, že země je kulatá“. Major generál Michael E. Dunlavey, operační velitel vězení v roce 2002, si zase stěžoval, že na Guantánamo je posíláno příliš mnoho „Mickey Mouse“ vězňů.
Při sedmém výročí Guantánama stojí před Barackem Obamou výzva, když se připravuje splnit svůj slib uzavřít věznici, rozmotat tuto síť falešných doznání, oddělit nevinné muže a pěšáky Talibanu od ryzích teroristů, vyřadit ostudný systém procesů před vojenskými komisemi, který byl založen Dickem Cheneym a jeho právním poradcem (a nynějším náčelníkem štábu) Davidem Addingtonem, a převést tyto podezřelé z napojení na Al-Kaidu do pevninských USA, kde budou čelit obviněním u federálních soudů.
V případě čehokoliv menšího zůstane americká morálka poskvrněná. Navíc to nesmí být vystaveno zbytečným zpožděním. Část vězňů z Jemenu nyní začala na Guantánamu držet hladovku. Byli oprávněně popuzeni propuštěním Bin Ládinova řidiče Salima Hamdana, který byl v listopadu poslán do vlasti, kde si minulý měsíc odsloužil mírný rozsudek, který dostal od vojenské komise minulé léto, zatímco oni, kteří nebyli nikdy obviněni z ničeho, zůstávají uvězneni s žádnou možností se dozvědět, jestli budou někdy propuštěni.
Jak Associated Press oznámila propuštění Hamdana a jeho setkání s rodinou, musí být jistě nesporné, že hladovkáři mají oprávněný důvod, a že sedm let bez spravedlnosti je příliš dlouho.
Překlad Messin, 14.1.2009