Zpravodaj televize BBC a deníku The Guardian ve Venezuele – Greg Palast píše o tom, proč si Venezuela zvolila „černosško-indiánského prezidenta, o ropě i Dicku Cheneym)

O Venezuele toho bylo již tolik nažvaněno a nalháno, že bych měl možná porušit některé z pravidel americké žurnalistiky a napsat trochu pravdy. Začněme třeba tímto faktem: 77 procent zemědělské půdy ve Venezuele vlastní 3 procenta obyvatel, takzvaní hacelandos.

Jednoho z těchto velkostatkářů jsem potkal v Caracasu na protichávezovském protestním pochodu. Podivnější demonstraci jsem v životě neviděl: opálení blondýni v botách s vysokým podpadkem, ověšení taškami světových značek, pištěli „Chávez je diktátor!“ Plantážník prohlásil něco o Chávezově „socialismu“ a pak plavně skočil do svého jaguára. Tento týden mi Chávez osobně předal kopii svého „socialistického“ manifestu, který tak rozčílil muže v jaguáru. Byl to nový zákon, jejž přijal venezuelský Kongres, a jenž předával půdu do rukou bezzemků. Chávezův zákon takto rozdělil jen opuštěná a nevyužívaná pole, která patřila k velkým haciendám. Takovou pozemkovou reformu v šedesátých letech ve Venezuele prosazoval mimochodem levicový radikál John. F Kennedy. Tehdejší venezuelský diktátor sice souhlasil a předáním půdy, ale zapomněl dát rolníkům majetková práva.

Chávez ale nezapomněl, protože mu to ti chudí připomněli. Jak přívětivý prezident poukázal ve své reflexi, mimo svůj úřad je jen „negro e indio“ „černý“ muž „indiánského“ původu, který je tmavý jak ořech koly, stejně jako ti bezzemci a ti, kteří v zemi až dodnes neměli naději. Poprvé v historii Venezuely zvolila 80procentní většina černošského a indiánského původu muže, který má tmavší pleť, než onen muž v jaguáru. Tak proč je tedy, když má za sebou tak velkou většinu voličů, dvoje úspěšné volby a nyní celostátní vítězství téměř v poměru dvě ku jedné, Hugo Chávez v tak špatných vztazích s Bílým domem, který prosazuje demokracii? Možná, že jde o ropu. O hodně ropy. Chávez sedí na zásobách, jejichž rozsah může konkurovat Iráku. Bílý dům ani tak nerozčílilo jeho prezidentování ve Venezuele, jako spíš jeho předsedání Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). V době, kdy řídil sekretariát OPEC, Chávez uzavřel dohodu s nejvyšším lídrem tehdejší doby Billem Clintonem ohledně cen ropy. Šlo o tzv. Zlatovlásčin plán. Ceny ropy neměly být ani příliš nízké, ani příliš vysoké, měly se držet tak mezi 20 až 30 dolary za barel. Dick Cheney ale neměl rád ani Clintona, ani Cháveze, ani jejich bandu. Pro něj je svoboda ropného průmyslu (a Saudské Arábie) stanovovat ceny ropy tak posvátná, jako je pro Americkou unii občanských svobod posvátná svoboda projevu. Tuto informaci jsem mimochodem získal od tří nejvýznamnějších lobbistů v olejářském průmyslu. Proč by se měl Chávez starat o názory nějakého Dicka? Protože, jak říká jeden hlas z olejářských kruhů, není to požírač preclíků z Bílého domu, ale viceprezident, který ze svého bunkru řídí „energetickou politiku Spojených států“. A co viceprezidenta opravdu rozčílilo, nebyla cena ropy, ale ti, kdo se přiživují na současném prudkém vzestupu jejích cen. Chávez přiměl svůj Kongres, aby přijal jiný zákon o ropě, tzv. Zákon o hydrokarbonátech, který změnil podíl na koláči zisků. Do současné doby je to tak, že ropní magnáti, jako například Phillips Conoco, získávají 84 procent z prodeje venezuelské ropy, zatímco stát dostává jen 16 procent. Chávez chtěl zdvojnásobit odvody do rozpočtu na 30 procent. Z dobrých důvodů. Hladovějící rolníci – bezzemci po dlouhá desetiletí proudili do Caracasu a dalších měst a přičinili se o vznik milionových ghet z papírových krabic, protkaných otevřenými kanály. Chávez přislíbil, že s tím bude něco dělat. A udělal. „Chávez jim dal chléb a cihly,“ řekla mi jedna venezuelská televizní reportérka. Blonďatá hlasatelka televizních zpráv uprostřed natáčení vyřkla slova „py y ladrillos“ s takovým opovržením, že bylo jasné, že se sama cihly nikdy nedotkla a nestála frontu na chleba.

Ale aby mohl Chávez poskytnout tmavému lidu, stojícímu ve frontách poskytnout chleba a cihly, potřebuje mít peníze. Se 16ti procentní částí z ropného koláče to nezvládne. Venezuelský prezident tedy požaduje 30 a Velkým olejářům nechává pouhých 70 procent. Tím se najednou z někdejšího caracaského spojence Billa Clintona stává nepřítelem pana Cheneyho, a tudíž pana Bushe. Proto začala Bushova a Cheneyho kampaň s cílem zkusit na venezuelské voliče „floridský“ trik. Vůbec nevadilo, že Chávez dvakrát vyhrál volby. Tím, že získá většinu hlasů, se podle mluvčího Bílého domu Chávezova vláda ještě nestane „legitimní“. Hmmm.

S fízly ministerstva pro vnitřní bezpečnost byly uzavřeny dohody, že mají ukrást oficiální venezuelské voličské seznamy. Peníze od amerických daňových poplatníků přitekly diskrétně přes „Endowment for Democracy“ k Chávezovým odpůrcům, kteří dnes požadují nové volby. Zpravodajské i komentářové stránky amerického tisku, počínaje listem San Francisco Chronicle až po New York Times, obsadila skvělá kampaň s historkami o Chávezově údajné neoblíbenosti a „diktátorských“ způsobech. Ale některé skutečnosti se v kampani propagandistického inkoustu nedají utopit. Zatímco George Bush může dosadit iráckou vládu a nazvat ji pak „suverénní“, vládu ve Venezuele opravdu dosadili Venezuelané. A je také fakt, že většina lidí žijících ve slumech neřídí jaguáry, ani si nedává barvit vlasy v Miami. Většina se podívá do zrcadla a vidí někoho „negro e indio,“ stejně tmavého, jako je jejich prezident Hugo.

Podle oficiálních údajů CIA o Venezuele vlastní polovina farmářů v zemi jen pouhé 1 procento půdy. To jsou ti šťastnější, protože daleko víc rolníků nemá nic. Tak tomu bylo, dokud se moci neujal jejich Chávez. I za Chávezeale přerozdělení půdy zůstává spíše zatím nenaplněným slibem. Teď ale lidé bez půdy a bez domova hlasovali pro svou naději, s vědomím, že jejich člověk nemusí proti ozbrojené ose místních oligarchů a Dicka Cheneyho uspět. Jsou ale přesvědčeni o tom, že jim tu podporu nezapomene. A to je fakt.

Autor je zpravodajem BBC a deníku The Guardian ve Venezuele. Článek byl publikován 16.8. 2004 na www.gregpalast.com.

/Přeložený článek vyšel v týdeníku Literární noviny 23.8.2004/

30.8.2004 Messin