Podle analýzy energetiky Spojených států disponuje Venezuela největšími ropnými zásobami z celého kartelu OPEC. Ohromná, dosud nevyužívaná ložiska se nacházejí v řece Orinoko. Zdejší surovina je poměrně těžko dostupná, a tudíž se tento zdroj ve statistikách obvykle neuváděl. Při současných se však již těžba vyplatí. Jeden z amerických novinářů proto obratem přispěchal s radou, jak by se měla washingtonská vláda ke skutečnosti postavit.

Cožpak jste to neslyšeli? Venezuela bude těžit ještě více ropy. Navíc dala v uplynulém týdnu jasně najevo, že se o toto bohatství nehodlá dělit. Jakoby ani nevěděla, kdo o ně projevil zájem. Vždyť Exxon Mobil je tou největší korporací na světě, která těží ropu!

To musíme čekat, až nějaká skupinka bláznivých Latinos unese letadlo a nabourá s ním rovnou do Disneylandu? Copak si neuvědomujete, že ten mocí posedlý prezident HugoChávez chystá vyhlásit válku Spojeným státům?

A nezkoušejte mi namluvit, že Venezuela ohrožuje ropnou společnost a ne Spojené státy. Exxon Mobil jsou Spojené státy. Jen se zeptejte Dicka Cheneyho. Pokud se vám ho tedy podaří zastihnout. Možná bude totiž zrovna na lovu.

Venezuela nyní představuje jasné a nezpochybnitelné nebezpečí pro USA. Pravé Američany hnětla ovšem již dost dlouho předtím. Nejprve na nás dělali tamní indiáni dlouhé nosy, to když si 13.dubna 2002 po pár dnech svobody opět dosadili Cháveze do prezidentského křesla. Léta dřiny hochů z CIA přišla vniveč. A ten patolízal Fidela Castrase ještě vzápětí vydal dolů do Argentiny, aby pomluvil našeho drahého George W.! Hloubku, do které je schopen ve svém rudém poblouznění klesnout, aby zabránil washingtonské vládě šířit svobodu a demokracii do celého světa, nicméně vyjevil až minulou zimu.

Co že to vloni udělal? Tak pro ty, kteří si to nepamatují: Hugo Chávez nabídl levnější dodávky topného paliva všem lidem na severovýchodě, kteří čelili dlouhé zimě a nemohli doplácet na rostoucí ceny ropy. Jen pomyslete! On, cizinec, využil vlastních prostředků, aby podlomil poctivé a vlasti oddané americké společnosti, které se pouze snažily zákonně využít svého nezcizitelného práva na zisk. Nejhorší okamžik této sprosté epizody nastal ve chvíli, když se určité proradné státy (třeba Massachusetts) rozhodlyChávezovu nabídku využít. No, ale co byste čekali od lidí, kteří si opakovaně zvolí do Senátu Teda Kennedyho?

Exxon Mobil, a to je mu nutno přičíst k dobru, přísahal ve Venezuele zůstat a dál pokračovat v započatém díle navzdory všem úkladům. Je mi jasné, že naše vláda, obzvláště pak ministerstva obrany a zahraničí, ode mne nepotřebuje žádné rady. Po tom skvostném díle, které předvedla v Iráku, jistě ví, co dělat. Ale kdyby náhodou… Myslím, že Chávezův akt agrese nabízí Spojeným státům možnost zabít dvě mouchy jednou ranou.

Irácká demokracie je v plném rozkvětu, tamní povstalci byli sraženi na kolena a takzvaná občanská válka se beztak zrodila pouze v nějaké zbabělé mysli – jakou lepší příležitost pro vyhlášení úspěšného konce americké mírotvorné mise na Blízkém východě si lze ještě představit? Než budou vyřízeny všechny ty formality v Kongresu, mohou se naši vojáci už připravovat na další preventivní úder proti potencionálnímu zkázonosnému nepříteli v blízkosti rodných břehů.

Všichni víme, že Condoleezza Riceová to ostatním vysvětlit dokáže. Ona je v tomto ohledu dosti přizpůsobivá. Vystačí si v zásadě pořád se stejnými slovy. Dlouho si ostatně pilovala jazyk v Iráku, než se nám tam konečně podařilo dostat a zbavit svět strachu zeSaddámových zbraní hromadného ničení. Pár měsíců po osvobození Bagdádu posloužily ministryni stejné výrazy v případě Severní Koreje a nyní nemluví jinak, když jde o Írán. Proč tedy neučinit největší hrozbu z Venezuely?

Smějte se, jestli chcete, avšak Chávez se válí v penězích. Jak dlouho si myslíte, že mu potrvá shromáždit invazní flotilu tankerů a napadnout New Orleans? Nebo se může klidně vylodit v Mexiku a poštvat své hordy skrze nechráněnou hranici, ještě než TomTancredo a Jim Sensenbrenner stihnout dostavět svůj plot.

Proto říkám: „Bojujme s ním hned, dokud můžeme, a na těch jeho zpropadených ropných ložiscích, než se s ním budeme muset bít na naší půdě. S latinsko-americkými protivníky druhé kategorie máme přece řadu zkušeností z pěkných malých válek. Vzpomínáte na Grenadu? A na Panamu?

Fakta a argumenty jsou myslím jasné. Zbývá jen zavelet: „Na Caracas!“

Autor je americký nezávislý novinář, který článek věnoval několika tiskovinám ve Spojených státech. U nás vyšel v Literárních novinách č.15/2006.