Asi před dvěma týdny se pozornost světové veřejnosti obrátila k dramatické bitvě v Pákistánu. Pákistánskou armádou nám bylo sděleno, že obklíčila velké uskupení Al-Kaidy, včetně „významného cíle“ a možná samotného Aymana Zawahiriho /údajně druhý muž Al-Kaidy/. Pákistánci použili dělostřelectvo a letadla. Osud bojovníků Al-Kaidy byl zpečetěn.
Pak ovšem celá věc jaksi vyšuměla. Zaprvé, Zawahrí tam nebyl. Dále tam nebyl ani žádný další „významný cíl“. Pákistánská armáda pozvala místní kmenové vůdce, aby zprostředkovali zastavení palby – to není to, co byste měli dělat pokud jste vyhráli. Pákistánské jednotky se na jiných územích náčelníků dostaly pod palbu. Nakonec celá záležitost zmizela z pozornosti a ukončila se ne halasem, ale spíše kňučením.
Co se skutečně stalo? V tomto bodě, pokud to ví, tak to nesdělili. Ale to není důležitá otázka. Důležitá otázka je to, co se nestalo.
Co se nestalo je to, že nepravidelné síly – možná Al-Kaida, možná Taliban, zajisté místní domorodí bojovníci byli lapeni státní armádou a poraženi. To je velmi významný „ne-výsledek“. Normálně se „nepravidelné jednotky“ nemohou postavit státní armádě. Pokud jsou lokalizovány a obklíčeny, potom můžou jednotky státní armády použít jejich mnohem účinnější palebnou sílu a převahu, což vede k vítězství. Stačí pouze ostřelovat a bombardovat dokud se někdo brání. Podobnou taktiku požívali proti nepravidelný jednotkám Němci.
Zde byla použita palebná síla. Pákistánská armáda použila jak dělostřelectvo, tak i bojové helikoptéry. Ale nevyhrála. Pokud by vyhráli, můžete si být jistí, že Islamabád by vytruboval vítězství. Skutečnost, že bitva skončila bez výsledku znamená, že síly Pákistánu nevyhrály.
Co toto selhání znamená? Washington Post citoval vysloužilého pákistánského generála, který řekl: „tuto bitvu musí stát vyhrát, jinak důvěra v něj bude zničena“. Mám podezření, že generál měl pravdu. Skutečně, a já budu pokračovat. Myslím, že selhání státní armády v této bitvě znamená začátek konce současného pákistánského prezidenta – generála Mušarafa. Obranné vítězství domorodých válečníků jim dodá odvahu a pocit budoucího úspěchu. Ten způsobí revoltu i v řadách pákistánské armády. Mám podezření, že do roka uvidíme Mušarafovu hlavu nabodnutou na kůlu a davy Paštůnů prohlašující Usámu za jejich vůdce.
Od této chvíle se americká strategická selhání v Iráku a Afghánistánu mohou přeměnit ve strategickou pohromu. Jak jsem napsal už dříve v jiném článku – samotný Afghánistán a Irák neznamenají nic. Důležitá centra pro tuto válku jsou Pákistán, Saudská Arábie a Egypt. Co je důležité pro tyto země je to, jak válka v Iráku a Afghánistánu ovlivní tyto země a jejich pro-americké vlády.
Naši přátelé na Středním východě nás varovali, že vedlejší účinky těchto válek nebudou pozitivní. To se nyní ukázalo na tomto případu. Pákistánská armáda udělala něco neobvyklého a vyrazila na domorodá území vůdců. Byla k tomu dotlačena americkým náporem v sousedním Afghánistánu. Američtí generálové udělali v podstatě stejnou chybu jako Němci. Obětovali strategickou situaci aby přispěli jejich operačnímu plánu. Zjistíme, že stejně jako u Němců tato hrubá chyba bude stát vysokou cenu, kterou bude prohraná válka.
Zatím, domnělý první cíl této neúspěšné operace, Zawahirí z Al-Kaidy vydal mluvené prohlášení, které útočí na generála Mušarafa a odsuzuje ho, že posílá jeho „ubohou“ armádu proti domorodcům a vyzývá poníženou armádu Pákistánu ke vzpouře. Mám podezření, že „zlý skřítek“ bojovníků Islámu mu toto přání vyplní. Strategické vítězství Al-Kaidy ve Španělsku bude následované mnohem významnějším strategickým vítězstvím v Pákistánu, zatímco USA se spokojí s příležitostným bombardováním osiřelého Afghánistánu z výšky 20.000 stop.
Jsem snad jediný, kdo takto vidí situaci? Možná proto, že jsem také vojenským historikem..
/překlad messin 1.4.2004/