V okupované srbské provincii opět propuklo násilí

Robert Mikoláš, ČRo1-Radiožurnál, Kosovo

Před pěti roky 24. března zahájily státy Severoatlantické aliance bombardování miloševičovského Srbska, aby zastavily probíhající etnickou čistku v Kosovu. Mezinárodní protektorát srbsko-albánskou nenávist neumenšil.

Jak se máš, Roberte, cesta byla dobrá? ptala se Sněžena, dcera jednoho z kněží kostela sv. Sávy pokaždé, když jsem do Kosova přijel. S patnácti dalšími žila od konce bombardování v roce 1999 v jižní, albánské části Kosovské Mitrovice. Dvacet čtyři hodin denně je chránili vojáci KFOR. Poláci, Řekové, Francouzi. V obrněných transportérech je převáželi do severní, srbské části. Na nákupy, do práce, do školy. Francouzi také velí severnímu sektoru Kosova a hlavně stráží most přes řeku Ibar, rozdělující Kosovskou Mitrovici. Srb y u sv. Sávy se jim nakonec ochránit nepodařilo. Od předminulého týdne zbyly z jejich domů trosky, zničen byl chrám i sousední hřbitov. Vojáci u trosek hlídají dál a na otázku „co ještě?“ jen krčí rameny. Sněžena už mi kávu nikdy neudělá. Kněží od sv. Sávy byli přemístěni do kostelů severně od Kosovské Mitrovice, ostatní jsou v uprchlických táborech. Srbové proto považují severní část Kosova spolu s městem Gračanica nedaleko Prištiny, kde sídlí kosovský metropolita Artemije, za svou poslední baštu a chtějí ji bránit se zbraní v ruce. Jejich vesnice v noci hlídá domobrana, všude je zhasnuto, hospody jsou zavřené. „KFOR ani civilní správa v Kosovu UNMIK nás neochrání, musíme tedy sami. Bráníme rodiny, majetek. Nemůžeme nikam jít, nikdo od nás naše domy nekoupí, nic jiného nám tak nezbývá,“ vysvětluje zřízení domobrany Vitomir Jokič z Grabovace.

Domy zapalovala i policie
„Nejprve obklíčili školu, pak na ni začali házet kameny a nakonec se vrhli i na naše domy,“ popisuje okamžiky hrůzy Milica Todorovičová z Obiliče. Celou její rodinu zachránili příslušníci česko-slovenského kontingentu KFOR. Neměli ani čas vzít si věci na převlečení, a tak jsou odkázáni na humanitární pomoc. Její sousedka takové „štěstí“ neměla. Manžel ji chtěl bránit před útočícími Albánci. S pistolí v ruce. Byl zastřelen stejně jako její otec. „Nevím, co se mnou bude, zůstala jsem jen s dcerou,“ říká s pláčem. Sedíme v uprchlickém táboře narychlo zřízeném v tělocvičně základní školy v Gračanici. Na tři sta lidí tu posedává na provizorních lůžkách, někteří mají alespoň mobilní telefony a snaží se spojit s příbuznými, o nichž nic nevědí. V čem ale mají jasno, je, že je mezinárodní jednotky neochránily, že je v některých případech nechaly zcela na holičkách: „KFOR a hlavně Američané jsou vším vinni, nadržují Albáncům, vybudovali si tu svou základnu, kterou na Balkáně potřebovali, a náš osud už je nezajímá,“ tvrdí svorně. Pravda je, že v K osovu po pěti letech správa OSN zcela zklamala. Vojáci KFOR ostatně také. Pokud ani tentokrát nezačnou prosazovat právo, zatýkat a hlavně odsuzovat pachatele zločinů, situace se jim zcela vymkne z rukou. Mezi prvními musejí být nyní zatčeni kosovští policisté, kteří zapalovali srbské domy.
Náhoda, či akce?
Kosovský prezident Ibrahim Rugova při příležitosti pátého výročí začátku leteckých útoků na Jugoslávii vyzval svět, aby formálně uznal nezávislost Kosova. Jedním dechem popřál vše nejlepší vůdcům demokratického světa Georgi Bushovi, Jacquesu Chirakovi, Silviu Berlusconimu a papeži Janu Pavlu II. Politoval násilností posledních dní, ale ujistil, že demokratická společnost v Kosovu včetně dodržování práv menšin budou zachovány. Rugova však nemá faktickou moc, tu drží hlavně bývalí velitelé Kosovské osvobozenecké armády (UCK) Hashim Thaci, Agim Ceku či Ramush Haradinaj. Dnes jsou z nich politici, ovšem Interpol na ně vydal mezinárodní zatykač. Někteří byli nedávno zadrženi. Thaci ve Slovinsk u, v Maďarsku Ceku, který dokonce dva dny bez povšimnutí našich bezpečnostních složek pobýval v České republice. Na zásah UNMIK byli propuštěni… Kosovští Albánci obhajovali útoky proti Srbům tvrzením, že vše začali Srbové. Se psy prý zahnali albánské děti do řeky a tři z nich utonuly. Po celém Kosovu se záhy rozhořela největší vlna násilí od roku 1999. Po několika dnech však vyšlo najevo, že vše bylo vymyšleno. Přiznal to i albánský chlapec, který se v řece zachránil: „Byla to nehoda, nikdo nás nehonil,“ řekl.

Vítězství je naše
Vyšetřování také potvrdilo, že si celou „kauzu“ vymyslel jistý Albánec, který v minulosti přesvědčoval svět o tom, že jugoslávští vojáci pálili kosovské Albánce v pecích. Americká CIA sice nakonec tyto informace vyvrátila, v Kosovu na to ale nikdo nebral ohled. Ani tentokrát muž nebyl zatčen a odsouzen. Srbové k tomu jen trpce dodávají: „Když před rokem v Goraždovaci u P eče sk utečně zastřelil kosovský Albánec tři srbské děti, které se koupaly, byl sice zadržen, nakonec ale osvobozen. Kde je tedy spravedlnost?“ ptají se. Velmoci a mezinárodní společenství jsou stále přesvědčeny o tom, že multietnické Kosovo je možné. Důkazem toho je vesnice Janěvo na jihovýchodě Kosova. Vedle sebe tam žijí katoličtí Albánci, muslimští Romové, Chorvati, Gorani. Takový malý Babylon uprostřed provincie rozdělené nenávistí. O podobné budoucnosti je přesvědčen pravděpodobně nový srbský ministr zahraničí Vuk Draškovič: „Kosovo musí být kantonizováno. V místech, kde mají většinu Srbové, budou mít svou samosprávu a stejné to bude i v případě Albánců. K hlavním úkolům bude patřit zachování práv menšin,“ vysvětluje svůj plán. Správce Kosova Harri Holkeri to odmítá, Draškovič mu proto vzkazuje: „Pokud nechápete situaci, odejděte!“ Albánci včetně své politické reprezentace ale mají jasno. Kosovo je naše. A jen albánské. Potvrzují to slova studentek práv a pedagogiky na univerzitě v Prištině před čtyřmi lety. Tehdy mi budoucí právničky a učitelky řekly: „Musíme všechny Srby vyhnat či zabít. Vinni jsou všichni včetně dětí a starých lidí. Ženy jsou vinny tím, že porodily ty mladé.“ Z takových názorů mrazí po zádech. V Kosovu už je ale v těchto dnech teplo, jaro se probouzí a všude vlají albánské vlajky. Vstup do hlavního města Prištiny „stráží“ zbrusu nový hotel s názvem Victory. Nad názvem hotelu vysoko ční socha Svobody. Ovšem jak pro koho…

Časopis Týden 29.3.2004