Nevěřte tomu, co nám o Afghánistánu říkají NAŠE média a politici. Téměř všechny informace, které dostáváme asi o pět let trvající válce v Afghánistánu pochází od PR úředníků pro styk s veřejností z USA a NATO, nebo „vložených“ novinářů, kteří pouze papouškují materiály rozdané armádou. Položte si otázku, kdy naposledy jste četli zprávu od novináře pokrývajícího Taliban, nebo jiné afghánské síly odporu?

Tak tedy, oficiální růžový názor je rozhodně popřen nezaujatými pozorovateli.

Uznávaný evropský mozkový trust Senlis Council, který hájí zájmy Afghánistánu správně informoval, že hnutí Taliban „uchvacuje Afghánistán zpět“ a nyní kontroluje jižní polovinu státu.

To je ohromující odlišnost od tvrzení USA a jejich spojenců NATO, že stabilně vyhrávají válku v Afghánistánu. Nebo přesněji, opět vítězí, protože Bushova administrativa vyhlašovala totální vítězství v Afghánistánu už v roce 2001. Tehdy tato rubrika (LewRockwell.com) předpovídala, že vítězství bylo iluzí, a že válka by mohla pokračovat v dalších 4 až 5 letech.

Podle Senlis Council trpí jižní Afghánistán „humanitární krizí hladu a bídy… způsobenou „US-britskou vojenskou politikou.“

Shazujíc západní optimistické zprávy, shledali výzkumníci Senlis Council , že „americká politika v Afghánistánu opět vytvořila bezpečný přístav pro terorismus, který měla invaze v roce 2001 zničit.“ Tohle je bomba.

USA a NATO naléhají, že jakékoliv stažení jejich jednotek z Afghánistánu – nebo z Iráku – bude znamenat zaplnění tohoto prostoru extremisty. Tato tvrzení jsou nesmysl, jestliže polovina Afghánistánu a třetina Iráku už jsou z velké části pod kontrolou protizápadních sil odporu.

Kdyby nebylo všemocných amerických leteckých sil, americké a NATO jednotky by byly z Iráku a Afghánistánu rychle vyhnány. Pokud se iráckým a afghánským silám odporu podaří někdy získat efektivní přenosné protiletadlové zbraně, jako jsou americké raketyStinger, nebo ruské SA-18, může se Američany vedená okupace těchto zemí stát neudržitelnou. Sovětská okupace Afghánistánu během 80.let byla odsouzena k zániku, jakmile dostaly síly mudžáhidů americké protiletadlové rakety Stinger.

Minulý týden se kanadští a britští velitelé chlubili, že zničili síly Talibanu „obklopující“ okolí Panjwai a Zahri. Vítězně křičeli, že bylo zabito „odhadem 500 talibanců.“

Bombardovací údery a palba opravdu zabily mnoho Afghánců, ale většina mrtvých „podezřelých talibanských bojovníků“ se ukázala být, jako obyčejně, civilisty. NATO nebylo schopné ukázat mrtvé nepřátelské bojovníky, aby podpořilo své nesmyslné tvrzení.

Když po týdny trvajících leteckých úderech a palbě síly NATO vstoupily do Panjwai, údajně „obklíčený“ Taliban zmizel. Rozpačití kanadští a britští velitelé připustili „byli jsme překvapeni, nepřítel zmizel.“ Překvapeni?

Vzpomíná si někdo na bezvýsledné pátrání, ničící mise a nafouknuté počty mrtvých ve vietnamské válce? Nevědí velitelé NATO, že každý jejich pohyb je dopředu telegrafovántalibanským silám? Nevidí, co se nyní děje v Iráku?

Vydávají snad kanadští důstojníci tak bizarní prohlášení ve víře, že veteránští partyzániTalibanu jsou tak hloupí, aby seděli bez hnutí a byli zničeni americkým letectvem?

Teď Kanaďany vedené jednotky NATO jásají nad konečným obsazením Panjwai. „Taliban uprchl!“ pyšně oznámili. Nechápou snad, že povstalecké síly nebudou čekat na fixních pozicích? Obsazené území nemá v partyzánské válce žádný význam.

Zdánlivě imunní vůči historii, či selskému rozumu, posílá Kanada o několik stovek více vojáků a hrstku zastaralých tanků do Afghánistánu. Polsko, které pošle vojáky kamkoliv na správné místo, přidává příští rok o 1.000 vojáků více.

Američtí, britští a kanadští politici říkají, že jsou překvapeni zesilujícím odporemTalibanu. Obviňovat můžou ale jen svou vlastní ignoranci.

Útočení na Paštúny, proslulé xenofobií, bojovnou náladou a láskou k nezávislosti je šílená mise. Paštúnové jsou v Afghánistánu etnická většina. Taliban je odnožípaštúnského lidu. Bez jejich zastoupení a spolupráce je dlouhodobá národní stabilita nemožná.

Co Západ nazývá „Talibanem“ je ve skutečnosti rostoucí koalicí veteránských bojovníkůTalibanu vedená Mullahem Dadullahem, dalších klanů domorodých paštúnskýchválečníků a nacionalistického hnutí odporu vedeného Jalladinem Hakkanim a bývalým premiérem Gulbadinem Hekmatyarem, kterého se opakovaně pokoušela zavraždit CIA.

Mnozí jsou bývalí mudžáhidé, kdysi Západem vítaní „bojovníci za svobodu“, a sověty tehdy označovaní za „teroristy.“ Ti představují národní odpor proti cizí okupaci. To, co USA a jejich spojenci z NATO dnes dělají, je ve skutečnosti záhadným zrcadlením surové sovětské okupace v 80.letech.

Podle zprávy antidrogové agentury OSN nyní Afghánistán dodává 92 procent světového heroinu. Jen za poslední rok výroba vzrostla o 40 procent. Kdo je za to zodpovědný? USA a NATO. Oni nyní vlastní narko-stát Afghánistán.

Hlavním cílem americké invaze do Afghánistánu bylo ovládnout hlavní ropnou trasu z centrální Asie. Ironicky, místo předpokládaného ropného zlatého dolu se nyní Spojené státy samy našly v hlubokém bahně afghánského drogového obchodu.

Washington a NATO nemůžou pokračovat v předstírání, že je to problém někoho jiného. Peníze z drog podporují afghánskou ekonomiku a drží místní válečníky loajální USA instalovanému režimu v Kábulu.

Sever Afghánistánu se stal sférou vlivu Ruska a jeho místních spojenců, uzbecko-tádžické Severní aliance, vedené notoricky známými válečnými zločinci a vůdci staré afghánské komunistické strany.

USA a jejich spojenci afghánskou válku nevyhrají. Budou šťastni, když neprohrají podobně ponižující cestou jako sověti v roce 1989.

V posledních týdnech téměř panické volání britského premiéra Tonyho Blaira po více silách NATO do Afghánistánu ukazuje, že západní okupační jednotky jsou v defensivě, bojují o udržení svých základen a obchází je strašidlo možné porážky. Stejně, jako ve skutečnosti každého cizího útočníka, který kdykoliv okupoval tuto zemi.

A poslední poznámka. Síly USA a NATO nebojují proti „teroristům“, jak prohlašují jejich vlády. Bojují proti afghánskému lidu. V 80.letech jsem viděl mudžáhidy příliš chudé, aby si zakoupili boty, ale nesoucí nasazené 110 librové minometné střely na svých zádech a lezoucí 6-8 hodin denně přes hory, přes sníh , aby mohli odstřelovat komunistickou základnu a potom se plahočit zase domů. To jsou lidé, proti kterým bojujeme. Kdokoliv zná Afghánce, tak ví, že nebudou poraženi, i kdyby museli vzdorovat celou generaci.

Eric Margolis je zahraničním redaktorem přispívajícím do Sun National Media Canada a autorem knihy War at the Top of the World.

Překlad Messin, 20.9. 2006 ZDROJ