Od nárazu unesených letadel do budov WTC a Pentagonu uplynulo pět let a hodně se od té doby změnilo. Předpokládaně rychlá kampaň pomsty, která měla vykořenit Usámu binLádina z jeskyní Afghánistánu selhala. Invaze do Iráku v roce 2003 přinesla americkým vojákům rychlé vítězství, ale pokračující povstalecká kampaň je od té doby špiní krví. Doma Američané čelí inflaci, tíživému dluhu, politickému ovzduší strachu a nenasytné „bezpečnostní“ byrokracii, která podřezává svobody zleva i zprava. Americké impérium, ohlášené před čtyřmi lety hřímajícím Georgem W. Bushem, vypadá každým dnem méně silné a méně udržitelné.

Jedno místo, kde mohly události z 11.září rezonovat, ale nestalo se tak, je Balkán. Po počátečním šoku přišla očekávání, že nově vyvstalá „válka proti terorismu“ by mohla způsobit přezkoumání balkánské politiky Billa Clintona, zvláště jeho podpory radikálním islamistům mezi bosenskými Muslimy a teroristické taktice kosovských Albánců. K tomuto procesu nedošlo. Muslimští nacionalisté úspěšně torpédují ústavu navrženou USA pro Bosnu a pravděpodobně budou úspěšní v následujících národních volbách, což ještě dále obnoví pohřbívání etnických vztahů v této zemi. Mezitím konstantní proud teroristických útoků kosovských Albánců – kulminující v březnu 2004 pogromem na Srby – nepřinesl odsouzení, ale uklidnění, když správa provincie UNMIK opouští svou politiku „standardů“ a okupanti NATO otevřeně deklarovali podporu pro albánský cíl nezávislosti. Washingtonu a Bruselu se přesto dostalo nemilého překvapení, když se činitelé v Bělehradě zalekli při akceptování plánovaného rozdělení Srbska.

Boris jede do Washingtonu

Odpor k oddělení okupovaného Kosova nepřišel jen od premiéra Koštunici, ale také od prezidenta Borise Tadiče, jehož ochota sloužit impériu se při mnoha předchozích příležitostech přiblížila směšné podlézavosti. Červencový úvodník Washington Post oba politiky odmítl jako „oddané jedovatému nacionalismu“ a vyjádřil naději, že si srbští lidé „vyberou lepší vůdce.“

Trpíc očividnou ztrátou paměti, označila média Tadičův příjezd do Washingtonu jako „kosovskou ofensivu.“ Zprávy uvádí, že Tadič měl během třídenní návštěvy přinést císaři zprávu z Bělehradu, že Srbsko nemůže přijmout ztrátu 15 procent svého území. Je pravda, že dodržel svůj úkol a poctivě řekl, že Srbsko je schopné Albáncům poskytnout nebývalou autonomii, ale nemůže strpět odtržení Kosova.

Přesto se Tadič zanedlouho vrátil ke své roli přehorlivého štěněte. Při svém projevu naHeritage Foundation 9.září sliboval loajalitu „transatlantickému společenství“ a prohlásil, že „eventuální domov Srbska a celé oblasti Balkánu je v Evropské unii,“ a že „jediná cesta k bezpečenému a trvalému řešení Kosova vede skrz Brusel.“ Tadič také vyjádřil naději, že „s americkou pomocí“ by se Srbsko mohlo „stát nezvratným příběhem úspěchu při budování demokracie.“

Po tom všem, co stalo v posledních pěti letech s USA – a v posledních přibližně sedmi letech se Srbskem – by se člověk mohl správně zeptat, jestli Tadič nežil někde v jeskyni. Není žádné „transatlantické společenství.“ EU není funkčním kontinentálnímhyperstátem. A neocons, kteří ovládají jak Heritage nadaci, tak Bushův režim, jsou na dně, nikoliv za zenitem jejich síly, a stále více a více Američanů si uvědomuje, že jejich nejvznešenější veličenstvo svým riskantním podnikem činí od onoho zářijového dne jejich zemi méně bezpečnou a méně svobodnou.

„Dokud existuje Srbsko“

Zatímco Tadič pěl ve Washingtonu chvalozpěvy na partnerství amerického impéria a Srbska, Vojislav Koštunica stanovil právní rámec, jakým si bude Srbsko bránit Kosovo. Když premiér v parlamentu prezentoval zprávu o předstíraných jednáních s Albánci organizovaných OSN ve Vídni několik minulých měsíců, tak řekl, že Srbsko by nikdy nesouhlasilo s nezávislostí pro Kosovo. Plný přepis projevu je dostupný online, ale přesto stojí zato citovat některé jeho části.

Komentujíc průběh jednání řekl Koštunica:

„Naše argumenty jsou daleko kvalitnější/nadřazenější , protože jsou založeny na principech spravedlnosti, mezinárodním právu, demokratických hodnotách a evropských standardech… Je to síla našich argumentů, která je nejpravděpodobnějším důvodem, proč nebyl v jednáních dosažen vůbec žádný pokrok. Etničtí Albánci jednoduše nejeví zájem o vážná jednání a jsou si arogantně jistí, že jim bylo předem dáno něco, co jim nepatří..“

Odmítl vnucené řešení následujícími slovy:

„Jakékoliv vnucené řešení založené na použití síly a právním násilí by nebylo ničím jiným, než jasným a surovým zabráním našeho území… takové zabrání území se nikde nikdy nestalo a žádná země by to nikdy neakceptovala, nebo neumožnila, aby se tak stalo.“

A tohle byla jasná zpráva pro mezinárodní šťouraly:

„My, a nikoliv oni, žijeme v této oblasti… ti, o jejichž životy jde, znají skutečnou hodnotu dobrého a životaschopného řešení, narozdíl od nějakého předčasného, nervózního a vynuceného rozhodnutí.“

Avšak celá řeč se scvrkává na toto:

Kosovo vždycky bylo a vždycky zůstane součástí Srbska… tak dlouho, dokud existuje Srbsko, nebude existovat jiná odpověď.“

Koštunicův návrh obsažený v projevu – že srbskou suverenitu nad Kosovem výslovně uznává nová ústava, nyní v konečném stádiu návrhu – byl přijat zákonodárci v poměru 219 pro a 1 proti. (AP)

Albánci na toto reagovali s „opovržením a výsměchem,“ zdůrazňujíc, že oni drží provincii ve svém vlastnictví, a že oddělení je „nevyhnutelné“. Ale to jen potvrdilo Koštunicovotvrzení, že Priština o jednání nejeví zájem.

Bez alternativy

Problémem je, že na zájem o jednání nevypadají ani Washington, či Brusel. Mající vybudovány své politické a vojenské říše na předpokladu srbské viny za balkánské války, tvrdě tlačí na „dokončení práce“ jediným způsobem, jaký je shodný s jejich vlastní propagandou: rozdělit Srbsko a vytvořit centralizovanou, Muslimy ovládanou Bosnu a etnicky vyčištěné albánské Kosovo.

Ale s množstvím imperiálních ozbrojených sil svázaných na Středním východě, roztříštěným NATO a hluboce ustaranými režimy ve Washingtonu, Londýně, Paříži a Berlíně vypadá imperiální hrozba vnuceného řešení spíše pouze jako kolosální blufování. NATO nebylo v první řadě nikdy schopné vzít Kosovo silou a ukázalo se jako naprostoneschopné – nemluvě o neochotě – postavit se od té doby albánskému terorismu v provincii. Jak si někdo může představovat, že by byli schopni něco vnutit buď Srbům, či Albáncům?

Podobně, imperiální přítomnost v Bosně ztratila tolik důvěryhodnosti, že je těžko vidět, jak silně jedná, jestliže bosenští Srbové požadují referendum jako odpověď na rostoucí a nestydatou muslimskou nesnášenlivost. Hysterická média mohou křičet, že Srbové „vyhrožují novou válkou“ , ale je zřejmé, že pokud válka opravdu přichází, budou to Muslimové, kteří vystřelí první ránu. A co potom?

Americké impérium původně založilo svou nadvládu nad Balkánem a přerovnání regionu podle svého vkusu použitím kombinace lží, síly a zastrašování. Lži už přestaly fungovat. Síla se ukázala v pouštích Mezopotámie a horách Afghánistánu. A vypadá to, že už nefunguje ani zastrašování.

Tolik diplomatického a politického tlaku na Bělehrad je tu ve skutečnosti z jednoho důvodu. Impérium nemůže vnutit svou vůli bez srbského souhlasu. Pokud by mohlo, už by s tím bylo dávno hotové.

Pro impérium je to neradostná pozice, která je ovšem zcela jeho vlastní výroby.

Překlad Messin, 17.9. 2006 ZDROJ