Fallúdža možná trochu připomíná Jižní Kalifornii. Leží na okraji západní irácké pouště v extrémně vyprahlé oblasti. Rozsáhlý zavlažovací systém ji však přeměnil na zemědělskou krajinu. Obyvatelé města Fallúdža jsou na tom o něco lépe, než ti Iráčané, kteří žijí v ubohých vesničkách v jejím okolí. Většinu obyvatel tvoří zemědělci. Ve městě jsou široké ulice a budovy mají barvu okolního písku. Do Fallúdži jsem se dostal v době takzvaného příměří. A tohle jsem tam viděl a slyšel.
Když začal americký útok na Fallúdžu, vybombardovali Američané nejprve elektrárnu. Teď ve městě získávají elektřinu prostřednictvím generátorů, které většinou fungují jen v důležitých místech. Ve městě momentálně pracují čtyři nemocnice. Jednu z nich jsem navštívil. Šlo vlastně jen o malé středisko záchranné služby. Další nemocnicí je bývalá autoopravna. V průběhu návštěvy nemocnice bylo všechno velmi hektické. Nestačili nám tedy moc překládat diskuse, které se na místě odehrávaly. Informace, které jsem získal, tedy většinou závisely na tom, co mi řekl Makki-Al Nazzal, což je místní obyvatel, který pracuje pro humanitární organizaci Intersos. Teď ho ale donutili k tomu, aby se stal ředitelem kliniky, protože všichni doktoři jsou moc zaměstnaní, aby to mohli zvládnout. Pracují prakticky nepřetržitě, jen s malými přestávkami na spánek.
Al Nazzal, který je jinak zdvořilým městským typem člověka, který hovoří plynně anglicky, byl v době naší návštěvy bez sebe vztekem nad tím, co Američané provádějí. Když jsem se ho zeptal, jestli souhlasí s tím, abych uváděl jeho plné jméno, odpověděl: „To je v pořádku. Všechno je teď v pořádku. Ať si ti bastardi dělají co chtějí.“ V průběhu „příměří“ přestalo rozsáhlé bombardování. Přestaly padat bomby, Američané jen čas od času vystřelili děla, a pokračovala jen palba odstřelovačů.
Al Nazzal nám řekl, že odstřelovači zasáhli vozy záchranné služby a zastřelili ženy a děti. Při popisu hrůz z obležené Fallúdži prohlásil: „Celých 47 let jsem byl hlupák. Věřil jsem evropské a americké civilizaci.“ Podobná prohlášení jsem slýchal už předtím, než jsem přijel do Fallúdži, a byl jsem k nim dost skeptický. Najít v Iráku skutečnou pravdu je velmi těžké. Tady jsem ale viděl hodně na vlastní oči. Třeba sanitku se dvěma přesnými a jasnými zásahy do čelního skla v místě řidiče, které směřovaly dolů v takovém úhlu, že bylo jasné, že byly zaměřeny na jeho hrudník. Odstřelovači jsou přitom usazeni na střechách a vycvičeni k tomu, aby mířili právě na tato místa obětí. V jiné sanitce byl opět ve skle před řidičem otvor po pouhé jedné kulce. Tohle nemohl být výsledek náhodně namířené střelby. Bylo jasné, že šlo o záměrné výstřely, které měly řidiče zabít.
Vozidla záchranné služby přitom po městě jezdí s rozsvícenými červenými, modrými, nebo zelenými majáky a houkajícími sirénami. V potemnělém městě bez elektřiny si je prostě nikdo nemůže splést s něčím jiným. Na jednu ze sanitek, ve které se po městě vypravili moji společníci a sázeli přitom na to, že jsou bílí a odstřelovači je proto nechají posbírat raněné, stříleli i v době naší návštěvy.
Během asi čtyř hodin, které jsem na klinice strávil, tam přinesli asi tucet raněných. Byla mezi nimi i 18letá mladá žena, kterou postřelili do hlavy. Když ji přinesli, byla v bezvědomí a měla pěnu u úst. Doktoři ji nedávali šanci, že přežije noc. Dalším pravděpodobně smrtelným zraněním byl případ malého hocha, který měl těžké vnitřní krvácení. Viděl jsem také muže, který měl rozsáhlé popáleniny horní poloviny těla a sedřená stehna. Zranění mohla způsobit i kazetová bomba, ale v šílenství, které panovalo v místnosti plné plačících příbuzných, kteří křičeli „Allahu Akbar“ /Bůh je veliký/ a nadávali na Američany, se to nedalo ověřit.
K některým ze směšných tvrzení Bushovy vlády patří prohlášení o tom, že odporu se účastní jen malé skupiny mudžahedínů – extremistů, které většina obyvatel Fallúdži zavrhuje. Žádné tvrzení se nemůže víc vzdalovat pravdě. Samozřejmě, mezi mudžahedíny nepatří ženy, starci a velmi malé děti. I když jsem viděl 11leté chlapce s kalašnikovem v ruce. Mudžahedíni dokonce netvoří ani většinu mužů ve věku, kdy jsou schopni držet zbraň. Patří však do místní komunity a ta je plně podporuje. Řadu zraněných do nemocnice dopravovali mudžahedíni a pak stáli okolo a otevřeně se vybavovali s doktory a dalšími přítomnými. Probírali spolu logistické otázky. Ani jednou jsem neviděl, že by nějaký mudžahedín místním lidem hrozil svým neodmyslitelným kalašnikovem.
Jeden z mudžahedínů, které jsem zahlédl, měl na sobě speciální ochrannou vestu, kterou nosí irácká policie. Když jsem se pak vyptával lidí, kteří jej znali, zjistil jsem, že skutečně jedná o příslušníka policejních jednotek. Jeden z našich tlumočníků mi řekl: „Tohle jsou prostí lidé.“ Nechtěl bych tu poznámku nějak rozebírat, ale je na ní kus pravdy. Žijí zde silně nábožensky založení zemědělci, pro které jsou charakteristické klanové vztahy. Jsou poněkud úzkoprsí a moc nedůvěřují cizincům. My jsme ale byli v bezpečí, protože nás doprovázeli jejich přátelé a protože jsme jim přišli pomoci. Jinak se ale místní moc neliší například od afghánských Paštunů – jsou to dobří přátelé, ale strašní nepřátelé.
Současní iráčtí mudžahedínové jsou podobní lidé, jako bývali ti, kteří házeli kamením během první palestinské intifády. Používá se pro ně rovněž termín šabab, což značí „mladí“. S jedním mladíkem, který se jmenoval Ali, jsem o nich hovořil, když jsme ho spolu s dalšími raněnými převáželi do Bagdádu. Tvrdil, že nepatří k mudžahedínům, ale když jsem se ho ptal, co si o nich myslí, udělal gesto s palcem vzhůru. Jakýkoliv mladík, který ještě dnes nepatří k mudžahedínům, si zítra může ovinout okolo tváře aqal a vzít do ruky kalašnikov. A po zkušenosti z Fallúdži to mnozí udělají.
Al-Nazzal mi řekl, že obyvatelé Fallúdži odmítli bojovat s Američany, když jim to Saddám Husajn nařídil. A skutečně, loňské boje v této oblasti nebyly nijak mimořádně silné. Al-Nazzal pak pokračoval: „Kdyby nám Saddám nařídil abychom pracovali, řekli bychom, že chceme tři dny volno. Američané nás však označili za Saddámovi stoupence. Kdyby to byla pravda, musel by po jeho zatčení odpor pohasnout. Ale i teď, když naopak zesílil, o nás stále tvrdí, že jsme jeho stoupenci.“
K tomu, aby Američané získali podporu lidí z Fallúdži, by nesměli být ve svých činech tak brutální. Kmenová společenství, ke kterým tito lidé patří, byla podváděna různými okupanty celé staletí. Teď ale jejich trpělivost došla. Pro Američany Fallúdža stále ještě znamená zohavená a ztýraná těla čtyř cizinců. Pro Iráčany ale Fallúdža znamená surový kolektivní trest za tento zločin, při kterém jich bylo zabito přes 600. Přitom se odhaduje, že mezi zabitými bylo na 200 žen a 100 dětí. Ženy však k mudžahedínům nepatří, jedná se tedy o civilisty, což ostatně byla i řada ze zabitých mužů.
PLukovník amerických zvláštních sil ve vietnamské válce prohlásil o městě Ben Tre: „tohle město musíme zničit, abychom je zachránili. Shrnul tak v jedné větě celou válku. To samé platí nyní o Iráku – Fallúdža nemůže bát „zachráněna“ před mudžahedíny, dokud ji úplně nezničí.
/autor publikuje své reportáže z Iráku na www.empirenotes.org, článek vyšel v Literárních novinách 19.4.2004/