Celý svět byl svědkem, když v druhé polovině března 2004 vypukla v Kosovu krvavá etnická protisrbská čistka, kterou vyvolaly extrémní skupiny kosovských Albánců. Došlo k masovým útokům naproti zbytkům srbského obyvatelstva, které za to zaplatilo desítkami mrtvých, stovkami raněných a na 4000 osob muselo uprchnout, nebo bylo vyhnáno ze svých domovů. Jejich obydlí byla vyrabována, nebo zapálena a stejně tak tři desítky srbských pravoslavných chrámů a klášterů.

Při útocích nebyly ušetřeny ženy ani děti, někteří obyvatelé byli v poslední chvíli před smrtí či zraněním zachráněni vojáky KFOR, včetně příslušníků nasazeného česko-slovenského praporu. Místní policii pod kontrolou UNMIK nebylo vidět, naopak mnozí kosovsko-albánští policisté se zúčastnili protisrbského běsnění. Jak se ukázalo, tato akce byla předem připravována a koordinována, záminkou se stala nepravdivá zpráva, že Srbové prý zahnali skupinu dětí do řeky, kde se dvě z nich utopily.

Protisrbské pogromy po pěti letech mezinárodní správy

K etnické masové čistce v této srbské provincii pod mezinárodní správou pět let poté, co NATO pod americkým vedením a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN tři měsíce nelítostně bombardovalo srbsko-černohorskou Jugoslávii a zabilo přitom na 3000 civilistů, aby údajně zabránilo etnickým čistkám proti kosovským Albáncům. Po vojenskou silou vynucené politické dohodě s Bělehradem Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci číslo 1244, která stanovila, že Kosovo zůstává součástí Jugoslávie, ale přechází pod mezinárodní správu do doby, než bude dohodnut jeho konečný status.

Podle dohody s NATO měly být do Kosova vyslány i kontingenty vojáků a policie ze Srbska k ochraně srbských náboženských a kulturních památek, avšak mezinárodní správa tento závazek nikdy nesplnila. Naopak dala prakticky volnou ruku členům a přívržencům takzvané Kosovské osvobozenecké armády UCK, ačkoliv ji ještě krátce před bombardováním americké ministerstvo zahraničí ve zprávě velvyslance Gelbharta označovalo za „teroristickou protisrbskou skupinu, spojenou s narkomafií.

Vynucený masový exodus nealbánského obyvatelstva

Výsledkem této politiky byla masová čistka mezi nealbánským obyvatelstvem, z Kosova bylo pod tlakem albánských extremistů a při toleranci mezinárodních orgánů vyhnáno přes 200.000 Srbů, Černohorců, Romů, Goranů a Židů, přes jeden tisíc Srbů bylo zabito, nebo zmizelo beze stopy.

Tyto statisíce uprchlíků rozmnožily dosavadních více než půl milionu uprchlíků z jiných částí bývalé titovské Jugoslávie, žijících většinou v táborech v Srbsku. Tato situace však brzy přestala světovou veřejnost a sdělovací prostředky zajímat. Vše se soustřeďovalo na Kosovo, kam proudila pomoc, včetně od nás, a kde byly postupně vytvořeny vládní a administrativní orgány, prakticky obsazené jen kosovskými Albánci. Ochrana zbytků nealbánského obyvatelstva byla zatlačena až na druhé místo. Nelze se proto divit, že taková politika mezinárodních organizací nakonec mohla umožnit toto masové protisrbské násilí.

Proč k tomu došlo? Na tuto otázku nám odpověděl člověk nadmíru povolaný, bývalý československý ministr zahraničí a dlouholetý zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii Jiří Dienstbier. Ten mnohokrát Kosovo navštívil a jednal s představiteli mezinárodní správy. Ve svém stanovisku, zveřejněném v Českém rozhlasu uvedl:

„Krvavé srážky v Kosovu jsou důsledkem debaklu OSN, NATO, Evropské unie a OBSE, protože pět let předstírali úspěch při plnění rezoluce OSN 1244, ale ve skutečnosti situace zůstala stejná. Před pěti lety Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci, která určila, že Kosovo zůstává součástí Jugoslávie a že tam bude mezinárodní správa, která bude pracovat pro autonomii, pro vytváření demokratického, multietnického společenství. Místo toho se nedělo téměř nic a skutečnou moc mají představitelé bývalé Kosovské osvobozenecké armády UCK, kterým nikdo nechce čelit. Podobně se nic neděje k naplnění rozhodnutí o návratu uprchlíků a respektování jejich vlastnických práv.“

„Zdá se naopak, že realita je právě opačná. Mezinárodní orgány, OSN, NATO i Evropská unie sice nyní násilí odsoudily a poslaly tam další kontingenty vojáků, avšak ke skutečným zásahům proti kosovsko albánským extremistům nedochází. Naopak kosovský prezident Rugova a další činitelé požadují co nejrychlejší udělení plné nezávislosti albánskému Kosovu. Připomíná to situaci, kterou jsem sám zažil v Kosovu krátce před bombardováním NATO. Jugoslávská armáda a policie byly podle dohody s OBSE v kasárnách, ale na hlavní silnici z Niše do Prištiny stály u Podujeva obrněné vozy Kosovské osvobozenecké armády UCK /kdopak je tam asi tehdy dodal ?/ a další hlídky této organizace. Na moje dotazy v hlavním stanu OBSE na tuto situaci jsem slyšel pouze vytáčky. “

Je to ostatně pochopitelné, UCK byla již tehdy považována vedením NATO za organizaci spojeneckou v nadcházejícím boji proti Miloševičově Jugoslávii. A v čele OBSE v Prištině byl americký diplomat /W.Walker – viz Račak/, který v minulosti řídil ve Střední Americe ozbrojené útoky pravicových contras proti tamním levicovým vládním silám. Nikdo dnes navíc neví, co všechno Kosovské osvobozenecké armádě UCK naslibovali agenti CIA a Bundesnachrichtendienstu, když jí pomáhali v boji proti Bělehradu.

Vojenská základna a ropovod v Kosovu

A tak dík této dvojaké politice a mocenským zájmům zůstává Kosovo otevřenou politickou ranou na Balkáně. Je ovšem třeba vidět tento vývoj i v širších politických souvislostech. Díky faktickému odtržení Kosova od Srbska, mohly si USA zřídit na jeho území jednu ze svých největších základen v této části světa, Camp Bondsteel. A nelze také přejít skutečnost. že americké vojenské základny v mnoha částech světa sledují ropovody a ropné zdroje.

Nyní je už v proudu realizace obrovského ropovodu z kaspických a středoasijských ropných polí, vytěžovaných americkými společnostmi, který má vést pod Černým mořem do Bulharska /kde se také připravuje zřízení americké základny/ a odtud přes Kosovo na albánské pobřeží. Což jistě vysvětluje mnohé.

Americké ropné společnosti a Washington proto potřebují klid a bezpečnost v této části Balkánu, ale dosavadní politika v Kosovu jim ho nezajistila. Praktickým řešením proto nemůže bát kosovsko-albánská nadvláda a masová čistka všech Srbů i jiných etnik z této provincie.

Podle Jiřího Dienstbiera a řady jiných politiků je jedinou realistickou cestou obnovení etnické důvěry v Kosovu vytvořením etnických kantonů podle vzoru Švýcarska, či Bosny, při zachování multietnické jednoty země, jak to stanoví rezoluce OSN.

Podporou ústupků před etnickým radikalismem kosovských Albánců se však klidu nedosáhne. Nelze zapomínat, že nynější otevřená a neléčená rána v Kosovu by mohla být velice nebezpečná nejen pro vývoj v této provincii, ale pro celý Balkán.

/článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Trend politiky, vědy, kultury, společnosti/