USA v Iráku vytvořily svůj největší zastupitelský úřad na světě. V čele úřadu, který je umístěn v takzvané zelené zóně za betonovými bariérami, pod ochranou tanků Abrams a vrtulníků Apache stojí muž, jehož minulost rozhodně stojí za pozornost. Je to John Negroponte. Do funkce nastoupil 23. června 2004 a prakticky vystřídal odcházejícího amerického správce Iráku Paula Bremera. Negroponte je sice „pouze“ velvyslancem, ale v okupovaném Iráku s loutkovou vládou prakticky rozhoduje o všech důležitých věcech v zemi.
Americký zástupce při OSN
John Negroponte před rokem a půl v OSN přesvědčoval členy Rady bezpečnosti s pomocí satelitních snímků, aby se připojili k útoku na Irák. V sále Valného shromáždění OSN v New Yorku se po jeho vystoupení ujal slova irácký velvyslanec a vysvětloval, že jeho země žádné zbraně hromadného ničení nemá. Negroponte demonstrativně vstal a opustil sál. „Už jsem toho slyšel dost,“ utrousil rozčileně. Negroponteho loajálnost jako amerického zástupce při OSN přinesla později výsledek a post velvyslance v Iráku.
Temná minulost
Post velvyslance v Bagdádu však nebyl jeho prvním. V minulosti působil jako velvyslanec už na Filipínách, kde měl úzký vztah s diktátorem Ferdinandem Marcosem, a v Mexiku byl za bojů vlády proti rolnickým povstalcům. Největší kritiku si ale vysloužil už v osmdesátých letech minulého století, kdy z titulu velvyslance USA kryl eskadry smrti v Hondurasu.
Zastřená realita
„Stěžejním cílem naší politiky bylo napomáhat rozvoji Hondurasu, podporovat ho na cestě ke skutečně demokratickým institucím a pomoci mu ubránit nezávislost,“ prohlásil o svém tehdejším pobytu v zemi Negroponte, ale jiní to vidí odlišně.
Larry Birns z americké Rady pro záležitosti západní polokoule tvrdí, že tyto fráze jen zastírají realitu: „Negroponte dává na odiv svou kariéru prostého diplomata, který se vypracoval od píky. Ale ve skutečnosti byl výkonným důstojníkem tehdejší Reaganovy politiky, která měla ve Střední Americe jediný cíl – podporu nikaragujských contras v boji proti vládním levicovým sandinovcům.“
Honduras sousedí na jihu s Nikaraguou, která s nikým jiným delší hranice nemá. Do Hondurasu přijeli američtí vojenští poradci, aby cvičili místní armádu, a v rámci tohoto projektu vznikl i nechvalně proslulý Batallion 3-16. Podle svědků se k němu termín „vojenská jednotka“ příliš nehodil, všichni spíš mluvili o eskadře smrti. „Její příslušníci k nám v noci vtrhli do domu a odvlekli mě do mučírny,“ vzpomíná honduraský, tehdy opoziční novinář Oscar Reyes v rozhovoru pro BBC. „Mučili nás tři, nebo čtyři dny, teprve potom nás dali zavřít.“ Reyes měl přitom štěstí v neštěstí – stovky jeho spoluobčanů byly tenkrát za času diktátora generála Alvareze popraveny nebo zmizely beze stopy. „Mnoho zločinů se dnes již podařilo objasnit,“ říká Reyes, „ale dodnes nevíme nic o osudu 184 lidí, které tehdy unesla eskadra.“
Nic nevidím, nic neslyším
O ničem z toho ale John Negroponte své Washingtonské ústředí neinformoval. V pravidelných relacích hlásil něco jiného, ale přitom se právě z takových sdělení skládá v USA každoroční zpráva o dodržování lidských práv ve světě. Negroponte vysvětlil Americe, že v Hondurasu „existují dostatečné záruky, které brání nelegálnímu zatýkání, mučení a nelidskému zacházení a že domovní svoboda je zaručena ústavou“.
Když organizace na obhájců lidských práv Americas Watch žádala o vysvětlení, velvyslanectví pod Negropontovým vedením mlčelo. „Ambasáda zprávy o vraždách a týrání lidí pokaždé popřela,“ říká člen Americas Watch Juan Mendez. „Je to ale sporné. I nám se totiž – aniž jsme měli možnosti americké vlády – podařilo bez jakýchkoliv pochyb prokázat, že Batallion 3-16 byl vojenský oddíl vycvičený americkými instruktory. Dokonce jsme identifikovali i několik důstojníků“.
Toto tvrzení nepodpořil jen Negropontův předchůdce ve funkci Jack Binns, ale v roce 1995 svým vlastním šetřením i list Baltimore Sun. Podle něj vydával Batallionu přímé rozkazy Negropontův přítel, generál Augusto Alvarez, a to na základě zpravodajských údajů CIA. Vězni byli obvykle „drženi nazí“ líčily noviny z Baltimoru, „a když už nebyli vyšetřovatelům k užitku, popravili je a zahrabali v neoznačených hrobech.“ Mezi popravenými bylo i několik misionářů a jeptišek, kteří se snažili pomáhat místním rolníkům. Zastupitelský úřad v USA o mnohém věděl, ale sdělit nehodlal ani slovo. Podle listu nebyla pak asi náhoda, že Negroponta z postu velvyslance odvolali ve chvíli, kdy skupina důstojníků armády jeho chráněnce Alvareze svrhla.
V roce 2001 se pak na honduraské letecké základně El Aguacante našly zbytky více než 185 těl. Letiště sloužilo contras jako základna k útokům na Nikaraguu a v osmdesátých letech dohlížel na jeho výstavbu osobně John Negroponte.
Mimo zákon
Redaktorům Baltimore Sun se podařilo prokázat, že Negroponte o svém působení v Hondurasu lže. V květnu 1982 se dvě salvadorské jeptišky vydaly pátrat do Hondurasu po osudu svých třiceti sester ve víře. Zmizely beze stopy. Negroponte prohlásil, že mu o tomto případu není nic známo, ale jeho předchůdce Jack Binns listu potvrdil, že všechny tyto jeptišky zadržela v Hondurasu tajná policie. Honduraští tajní je nejprve mučili a pak ještě zaživa vyhodili z vrtulníků.
Negroponte popírá i pravost dokumentů, podle nichž osobně počátkem roku 1984 zprostředkoval dvěma americkým obchodníkům se zbraněmi kontakt s honduraskými armádními špičkami. Obchod se zbraněmi, které vzdor zákazu amerického Kongresu končily v rukou nikaragujských protivládních oddílů, se provalil až za 9 měsíců. Další dokumenty pak dokazují, že Negroponte spolu s tehdejším viceprezidentem Georgem Bushem vypracoval plán, jak prostřednictvím honduraské vlády dodávat contras nejen zbraně, ale i peníze.
„Tolerovali zlo a mlčeli o něm,“ prohlásil v rozhovoru pro Baltimore Sun bývalý člen honduraského parlamentu Eferain Diaz. „Záleželo jim víc na tom, aby jim Honduras poskytoval území k boji se sandinovci, než aby se starali o to, že jsou v zemi mučeni a zabíjeni nevinní lidé.“
„Případ je uzavřen“
„Negroponte je muž, který na jedné straně zavíral oči před porušováním lidských práv v Hondurasu, a na druhé straně v OSN s oblibou kritizuje tutéž praxi na Kubě nebo v Severní Koreji“, řekl ke jmenování Johna Negroponta velvyslancem v Iráku Larry Birns. „Bude to zvláštní situace.“
Nemýlil se. Už 14. července 2004 přinesl australský deník Sydney Morning Herald s odvoláním na dva očité svědky zvláštní zprávu. Na jedné z bagdádských policejních základen držel prý irácký premiér a letitý agent CIA Ijád Aláví v ruce pistoli a šestici podezřelých z protivládních aktivit osobně popravil ranou do týla.
Popravě údajně přihlíželo na třicet lidí, mezi nimiž i několik amerických vojáků, sloužících jako Alávího tělesná stráž. Na přímý dotaz ohledně premiéra popravčího John Negroponte prohlásil, že o ničem neví, a vyzval tisk, aby celou záležitost co nejrychleji uzavřel. „Kdybychom se měli vyjadřovat ke každé kauze a fámě, nedělali bychom nic jiného,“ napsalo ve své odpovědi velvyslanectví. „Co se týče nás, je případ uzavřen“.
Messin, 15.9.2004, Zdroj: článek „Mr.Negroponte aneb muž na svém místě“ Mladý svět 37/2004, autor T.Spencerová + Internet