V Haagu se už začíná rozbíhat obhajoba Miloševiče. Prvním svědkem, kterého mohl Miloševič sám vyslýchat, byl 16.11.2004 profesor společenských věd Mihajlo Markovič. Hovořilo se především o memorandu Srbské akademie věd z roku 1986. Množství anti-srbských propagandistů použilo útržky z tohoto memoranda a pokusilo se ho našroubovat do obvinění proti Miloševičovi. Memorandum také podle nich mělo oživit myšlenku „velkého Srbska“.

Markovič tyto manipulace vyvrátil, když citoval jeho části, kde je výslovně uvedeno, že všechny národy v Jugoslávii musí mít stejná práva. Memorandum bylo založeno na vysoce demokratických a lidsko-právních zásadách. V souvislosti s Kosovem memorandum zmiňovalo tíživou situaci ne-albánské populace Kosova a poznamenávalo, že v osmdesátých letech (stejně jako dnes), nebyla práva ne-albánské populace Kosova respektována. Memorandum označilo národnostní diskriminaci nepřijatelnou kdekoliv na území Jugoslávie. Markovič zboural názor, že secesionistické snahy Albánců jsou důsledkem politiky Slobodana Miloševiče. Markovič poukázal na skutečnost, že už v roce 1968 se Albánci pokusili o povstání a Tito byl nucen poslat do Kosova tanky. Poukázal na to, že v minulosti bylo už více secesionistických výbuchů – například na začátku a vprostřed 80tých let, což bylo dávno před Miloševičem.

Markovič zdůraznil, že vždy při povstáních byla ne-albánská populace Kosova vystavena zvýšenému tlaku a násilí, což vedlo dávno předtím, než přišel Miloševič k moci v exodu desítek tisíc ne-Albánců z Kosova. Zdůraznil, že toto vyhánění lze především označit jako „etnické čistky“.

Kromě Kosova hovořil také o secesionistických snahách Chorvatů a Slovinců. Připomněl, že tyto snahy začaly také dávno před příchodem Miloševiče na scénu. Svědčil, že Slovinsko se zabývalo odtržením už v polovině 80tých let. Mluvil o konferenci v Ljubljani v roce 1985, kterou osobně navštívil a kde slovinská inteligence a politici říkali, že „Jugoslávie je mrtvá“ a že Slovinsko považovalo zemi už jen za „tranzitní stanici“.

Ohledně Chorvatska hovořil Markovič, že secesionisté o sobě dali vědět už v roce 1971 při „masovém národním hnutí“. Mluvil také o chorvatském sjezdu strany HDZS v roce 1990, na který přijelo 100 bývalých ustašovců. Markovič zboural představu, že Jugoslávie se zhroutila, protože byla ovládána Srby. Ve skutečnosti, jak svědek poznamenal – opak byl pravdou. Srbové, kteří tvořili nejpočetnější národností skupinu v Jugoslávii, měli v zemi menší zastoupení. V čase rozpadu Jugoslávie v časných 90tých letech byl premiérem Chorvat, ministrem obrany byl poloviční Chorvat, minstr zahraničí Chorvat a prezidentem Jugoslávie také Chorvat. V nejvyšších složkách armády bylo 16 Chorvatů a pouze 2 Srbové. V Jugoslávii rozhodně nebyla žádná srbská nadvláda, která by měla vést k rozpadu státu. Profesor Markovič vysvětlil původ propagandy o srbské nadvládě. Ta pramenila už z pokusů Sovětského Svazu destabilizovat a převzít Jugoslávii. Říkal, že SSSR měl v plánu zabrat Jugoslávii a připojit jí k sobě. Sovětský plán chtěl obrátit ostatní národy v Jugoslávii proti Srbům (největšímu národu v Jugoslávii) tím, že rozšíří názor, že Srbové neoprávněně vládnou zemi. Plán počítal právě se secesionistickými skupinami, které by měli vznikat s úmyslem uniknout falešné srbské nadvládě. Sověti doufali, že si podrobí největší část jugoslávské populace (Srby) tím, že proti nim poštvou ostatní národy. Potom by byla jednota Jugoslávie zničena, Srbové podrobeni a SSSR by mohl přijít a převzít zemi.

Sovětům nebylo souzeno spatřit výsledek svých plánů, ale Američané a Němci udělali to, co se SSSR nepovedlo. Povedlo se jim zlikvidovat Jugoslávii přesně podle metody načrtnuté v SSSR.

Profesor Markovič dále hovořil o obvinění, podle kterého Miloševič zrušil v roce 1989 Kosovu samosprávu. Poukázal, že změny ústavy, které byly přijaty převzaly předešlou samosprávu a byly odsouhlaseny kosovským shromážděním a všemi republikami Jugoslávie. 180 zástupců ze 190 bylo přítomno, 10 hlasovalo proti, 4 se zdrželi a 166 jich přijalo změny ústavy.

Profesor Markovič byl přímým svědkem slavného projevu Miloševiče v Kosovu v roce 1989. Mnoho anti-srbských propagandistů, včetně pana Nice (žalobce), se pokoušelo lhát o obsahu této řeči. Markovičovo svědectví ale tyto lži zbořilo. Markovič svědčil, že nešlo o žádnou nacionalistickou řeč a že neprodukovala žádnou etnickou nenávist. Ve skutečnosti byla opakem – volala po bratrství a jednotě národů Jugoslávie. Aby ukázal, jak byla povaha projevu snášenlivá, četl Miloševič úryvky z originálního dokumentu. Profesor Markovič je komentoval. Miloševič také poskytnul tribunálu kompletní anglický překlad projevu a videokazetu jako důkaz.

Dále s hovořilo o socialistické straně Srbska a o jejích 50.000 ne-srbských členech. Markovič citoval stranické dokumenty, které ukazují, že vedení toužilo po politickém řešení kosovské krize a vždy trvalo na rovnosti práv všech obyvatel Kosova i přes problémy s albánským terorismem.

Dále řekl, že Miloševič byl daleko od nějaké myšlenky „velkého Srbska“. Dovolil straně SPS expanzi do jiných krajů, než Srbska. Nehledě na skutečnost, že Izetbegovičova SDA (Bosensko-muslimská strana demokratické akce) mohla mít větev v Srbsku (oblast Sandžak). Markovič označil obvinění proti Miloševičovi jako nepravdivé a nelogické. Profesor poznamenal, že Miloševič nebyl diktátorem a že etnický obraz Srbska zůstává dnes stejný jako byl v 70tých letech, čímž se jiné bývalé jugoslávské republiky pochlubit nemůžou.

Vystoupení Markoviče v Haagu bylo pro Miloševiče úspěšné a tak rozsáhlé svědectví v jednom dni ukazuje, že Miloševič je jediný schopný si dobře vést svou obhajobu. Pan Kay by nebyl nikdy schopen dělat tak dobrou práci. Ještě více ohromující je, jak Miloševič zvládnul vyvolat všechny tyto důkazy i přes častá přerušení obou soudců i žalobce Niceho.

Druhý den (17.11.2004) pokračoval s výslechem Markoviče osobně žalobce Nice. Žalobce byl však pozoruhodně nepřipraven. Nice totiž neměl žádné plné texty dokumentů, na které se odvolával. Nebyl schopen zdiskreditovat ani jedno Markovičovo svědectví. Výslech byl tak nedokonalý, že si Nice dokonce vysloužil neobvyklé napomenutí od soudce Bonamyho, že plýtvá časem. Ve skutečnosti Niceho nepřipravenost odhalila ještě více detailů ve prospěch Miloševiče. Markovič řekl, že Miloševič zrušil některé zákony, které se týkaly tzv. „slovních zločinů“ a propustil vězně vězněné komunisty.

Nice si uvědomoval, že výslech se naprosto hroutí a tak se snažil přenést pozornost k jinému tématu a ptal se svědka na tanky, které měly bát poslány do Kosova v roce 1989 aby zastrašily zástupce kosovského shromáždění při hlasování o změnách ústavy. Markovič vyvrátil svědectví předchozích svědků a řekl, že tam nebyly žádné tanky. I přes skutečnost, že kompletní texty memoranda z roku 1986 i projev Miloševiče z roku 1989 má soud k dispozici se snažil Nice překrucovat a měnit citace z obou dokumentů. Například citoval článek ze slovinských novin, které informovaly o projevu negativně. Nice zacházel s názorem novin na projev, jako by byl lepším ukazatelem než sám originální přepis projevu. Markovič na otázky odpovídal v klidu a důstojně. Prostě jen jednoduše citoval z originálu a tím byly pokusy Niceho zatemnit pravdu poraženy.

Nice nevyprovokoval Markoviče ani nesmyslným prohlášením, že Srbové „provokovali“ Albánce tím, že slavili 600 let od výročí bitvy na Kosově Poli, jako by neměli mít právo slavit výročí této významné události v jejich historii.

Výslech, který vedl Nice, byl tak neúčinný, že Miloševič ani jednou neměl potřebu položit doplňující otázku.

Ale abychom byli spravedliví. Profesor Markovič byl především mnohem chytřejší než žalobce Nice. Tento fakt se opakovaně během křížového výslechu ukázal. Nice se opakovaně pokoušel svědka zmást klamnými otázkami, ale vždy prohrál. Za druhé, svědek Markovič říkal prostou a jednoduchou pravdu, kdežto Nice musel zápasit s udržením břemene lží. Nešlo o žádný zápas – Nice prostě neměl šanci.

 

překlad Messin, 23.11.2004 ZDROJ: www.slobodan-milosevic.org