22.dubna 1945 unikla skupinka přeživších vězňů z Jasenovace, hlavního tábora smrti s nacisty spojeneckého Chorvatska. O šedesát let později se jejich vzpomínky na příšernou minulost Jasenovace staly obětí politiky, propagandy a historickéhorevizionismu, zaujatější více jugoslávskými válkami v 90tých letech, než pravdou o „nezávislém Chorvatsku“ a jeho továrně na smrt.

První kapitola holocaustu

10.dubna 1941 – čtyři dny po tom, co nacistické Německo a jeho spojenci napadli Království Jugoslávie, chorvatští nacionalisté (Ustašovci), spojení s Hitlerem aMussolinim, založili „Nezávislý stát Chorvatsko“ (NDH). Tento stát zahrnoval většinu dnešní země toho jména, nynější Bosnu a Hercegovinu a část severního Srbska. Na tomto území žily přibližně 2 miliony Srbů a jeden z prvních cílů Ustašovců bylo to změnit – navždy.

Historik Srdja Trifkovic z Rockford Institute napsal v dubnu 2000:

„Nejnápadnějším rysem ustašovské ideologie a státu byla chorobná nenávist k Srbům. Pro nacisty byl Žid nezbytnou politickou, společenskou a psychologickou ideou (teorií). Pro chorvatské Ustašovce byl Srb něčím více: nedílnou součástí jejich nacionalistického šílenství (Croatness). Bez něho by se nemohli charakterizovat, natož něco podnikat.“

Rasové zákony zaměřené na Srby a Židy se objevily již 18.dubna 1941. V červenci toho roku bylo podle odhadů italských zdrojů už zabito přes 350.000 Srbů a Židů. Je důležité poznamenat, že úmyslné a organizované masové vraždění v NDH předběhlo holocaust o 6 až 8 měsíců. Známé setkání ve Wannsee, kde nacisté začali organizovat vraždění Židů, se přitom uskutečnilo až v lednu 1942.

„Chorvatsko v době války chybí v mnoha vědeckých diskuzích o holocaustu…Pokud pokládáme za začátek holocaustu první hromadné vraždy civilistů, pak je absence diskuze o prvních vraždách Srbů, Židů a Cikánů zvláště podivná…je to jako kniha, ze které byla vytržena první kapitola.“ (Lituchy, 1998)

Zapomenuté vzpomínkové ceremonie

Středem ustašovských genocidních aktivit byl Jasenovac, tábor pojmenovaný podle názvu stromů – Jasanů, které rostly podél řeky Sávy, poblíž dnešních hranic s Bosnou a Hercegovinou. Byl největším táborem smrti v NDH, a třetím největším táborem v nacisty okupované Evropě.

V dubnu 1945, když se NDH rozpadlo pod postupem komunistické Národní osvobozenecké armády (NOV) a jejích sovětských spojenců, se Ustašovci pokusili zavraždit poslední jasenovacké vězně a zničit důkazy. 760 žen ze sousedního táboraStara Gradiska bylo už zavražděno. Z více než 1000 přeživších mužů se jich 700 pokusilo o útěk. Jen 80ti z nich se to podařilo.

17.dubna se útěk připomněl vzpomínkovou ceremonií v místě Donja Granina, částijasenovackého komplexu, ležícím na území Bosny a Hercegoviny, přesněji v Republice Srbské, jenž je její součástí. Bylo to tak naplánováno speciálně kvůli přecházení hranic, bez ohledu na židovské spoluúčastníky. Ceremonie se účastnili prezident Republiky Srbské Dragan Cavic a prezident Srbska a Černé Hory Boris Tadic, spolu s asi 3000 dalších lidí.

Přesto se mainstreamová média Západu nezmínila o ceremonii ani slovem. Jak poukázalChris Deliso z Balkanalysis.com, jen ruský Itar-Tass, řecký Kathimerini a čínský Xinhuavyzvedli příběh. Stejně velké mlčení doprovázelo i vzpomínkovou slavnost v New Yorku, který byla organizována Výzkumným institutem pro Jasenovac (Jasenovac ResearchInstitute) a na které byl odhalen památník v Památníku holocaustu v Brooklynu. Bylo to, jakoby se první genocida II.světové války nikdy nestala.

Překrucování reality o NDH

Nicméně vzpomínkové ceremonii 23. dubna, kterou organizovala chorvatská vláda a účastnilo se jí na 2000 lidí, se dostalo širokého pokrytí. Všichni zmiňovali řeč chorvatského premiéra Ivo Sanadera o zlu fašismu a důležitosti nezapomenout, ale nikdo se ani slovem nezmínil o roli Sanaderova předchůdce Franja Tudjmana, kterývzkřísil symboly a hodnoty NDH (Nezávislý stát Chorvatsko), nebo o Tudjmanověpopírání holocaustu a zločinů Ustašovců.

Nijak nepřekvapuje, že v měsíci poznamenaném smrtí papeže a volbou dalšího, nikdo nezmínil roli katolické církve v ustašovském státě – a ano, stejně tak v genocidě – nebo, že Židé a Romové byli až druhořadým cílem po „východních schizmaticích“ (Pravoslaví). Zákaz vstupu do parků a veřejné dopravy v průběhu II.světové války byl zaznamenán ve velmi promyšleném pořadí: „Srbové, Židé, Cikáni, a psi“

Ale nejhorší část přišla, když všichni, od BBC po AP a Reuters mluvili o „nezávislých historicích“ nebo „většině odhadů“ , podle nichž je počet zavražděných v Jasenovaci do 100.000. Jakékoliv vyšší číslo je odmítnuto jako tvrzení „srbských nacionalistů“.

“Nezávislá čísla“

Od kdy jsou Centra Simona Wiesenthala a Yad Vashem „srbští nacionalisté“? Webová stránka Wiesenthalova centra mluví o „600.000“ zavražděných, zatímco Yad Vashemreferuje o „stovkách tisíc,“ což jasně ukazuje na více, než jedno sto tisíc. Ano, srbští badatelé citují až 750.000, ale jak poznamenal ve svých pamětech německý velvyslanec Dr. Hermanna Neubacher, sami Ustašovci se chvástali zabitím celkem 1 milionu Srbů a on myslel, že číslo 750.000 je více pravděpodobnější. Připusťme, že ne všichni byli zabiti v Jasenovaci.

Ale jak mohou prohlašovat tato čísla vyhotovená vědci, kteří se zabývají touto genocidou, za čísla „nacionalistů“, zatímco chorvatská a další revizionistická jsou popisována jako „nezávislá“? Nezávislá na čem? Na pravdě?

Není pochyb, že na území NDH se uskutečnila genocida, a také že Ustašovci měli jasnýgenocidní záměr.V roce 1941 se nacházely na území prohlášeném za NDH 2 miliony Srbů. V roce 1991 jich byl přibližně stejný počet na územích prohlášených za Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu. Jenomže celková populace Jugoslávie se z původních 15 miliónů v roce 1948 (po válce a genocidě) zvětšila na 23,5 milionů v roce 1991. Fakta mluví sama za sebe.

Politika genocidy

Odmítavý tón ve zprávách o Jasenovaci kontrastuje se zprávami o Srebrenici, kde je smrt několika tisíc muslimských mužů (tvrzení sahají od 7.000 do 10.000) označena za „genocidu“ úplně všemi – od tisku až po haagskou inkvizici. Jakýkoliv pokus o zpochybnit tento názor, který je založen na množství faktických problémů jak s obviněními, tak s důkazy, je označen za „popírání genocidy.“ Ale popírat skutečnou a zdokumentovanou genocidu v Chorvatsku nečiní žádný problém!

K porozumění tomuto paradoxu je nutné pochopit, že „genocida“ se stala politickýmpojmem. Masové vraždění Židů v područí Hitlerovy Říše bylo odůvodňováno Říší argumentem nutnosti, podobně jako argumenty o nutnosti „humanitárních zásahů“ (Bosna, Kosovo). Hromadné vraždění Srbů v područí Ustašovců a aktivním zapojením katolické církve nezapadá do pečlivě budovaného a živeného obrazu zlých Srbů zabijáků, a Chorvatů, „Bosňanů“ a Albánců jako jejich nevinných obětí. Politicky se nehodí, přímo to škodí.

Proto se letošní smuteční oslavy v Osvětimi – i když byly nutné – změnily na politické divadlo, zatímco srbské smuteční oslavy v Jasenovaci byly strčeny do paměťové díry. Také proto můžeme tento červenec očekávat mediální cirkus kolem 10. výročí „genocidy“ ve Srebrenici. A tak zatímco vládci 20. století spáchali masovou vraždu, tak politici 21. století vykřikují „genocida“ k vylíčení utrpení oficiálně určených obětí, zatímco skutečné genocidy spáchané na těch slušných – mimo náš dohled – zůstávají nepovšimnuty.

Messin, 3.5. 2005 ZDROJ