Srbské pravoslavné Vánoce podle juliánského kalendáře připadají na 7.ledna. V okupovaném Kosovu využila srbská komunita v Mitrovici k bohoslužbě ruiny kostela, který byl vyhozen a zničen Albánci, ačkoliv byl pod „ochranou“ KFOR. Zbývající dva tucty zůstalých Srbů v Prištině, které přežily pogrom z března 2004, byly nuceny podstoupit spíše foto-mediální návštěvu „premiéra Kosova“ Bairama Kosumiho, člena stejné UCK, která je zodpovědná za jejich utrpení.

O dva dny dříve v polo-okupované Bosně vpadli vojáci EUFOR do rodinného domuDragomira Abazovice, zabili jeho manželku a těžce zranili jeho 11letého syna.

Smrt zrána

Stejně jako je to se všemi zprávami přicházejícími s Balkánu, není možné říci, co se přesně stalo toho čtvrtečního rána ve vesnici Rogatica, která leží ve východní Bosně. Není pochyb o tom, že Dragomir Abazovic byl v roce 2001 obviněn z válečných zločinů, i když ne haagským tribunálem, ale bosensko-muslimským žalobcem. Je také jasné, že jednotka italských EUFOR vpadla do Abazovicova domova, a že všichni tři členové rodiny byli zraněni (s tím, že Rada Abazovicová, 47, zemřela druhý den). Co se stalo mimo to – a hlavně proč? – zůstává zahaleno tajemstvím.

Jak uvádí protesty bosensko-srbských a srbských úřadů, nájezd byl nepatřičný, a přílišné užití síly EUFOR způsobilo střelení nevinných obětí italskými vojáky. EUFOR na druhou stranu prohlašuje, že vojáci jednali v sebeobraně (!), když Abazovic „vystřelil první a střílel opakovaně.“

Manželka Rada (nazvaná jednoduše „žena“) a 11letý Dragoljub („chlapec“) údajně vystřelili několik zásobníků („several clips“) z automatické zbraně (AK-47s) na vojáky EUFOR, kteří zázrakem neutrpěli žádná zranění a následně je oba vyřídili jedním výstřelem:

„Byla znehybněna („immobilized“) vojákem EUFOR jediným výstřelem. Chlapec, který také střílel na EUFOR, byl také střelen a znehybněn.“

Slovo „znehybnit/zbavit pohybu“ („immobilize“) je očividně nejnovější imperiální výraz pro „zabít“, ačkoliv technicky vzato, střelení do hlavy ve skutečnosti opravdu směřuje keznehybnění někoho. V případě Rady Avazovicové poněkud nastálo – podlehla jejím zraněním ten samý den.

„Odvaha a odvaha“

EUFOR vydali své prohlášení jen kvůli protestům Banja Luky a Bělehradu, pobouření – pobouření!, že si někdo dovolil označit jejich jednotky za něco jiného než anděly:

„vojáci EUFOR vždycky jednali s odvahou, sebekázní a v sebeobraně (!) a s odvahou čelili velkému osobnímu nebezpečí.“

Zmínit se o odvaze pouze jednou, nebylo očividně považováno za dostačují.

Imperiální tisk spolkl sdělení bez otázek. „Žena válečného zločince stála při svém muži při přestřelce,“ nadepsala svůj příběh agentura Reuters, která nezbytně akceptovala příběh EUFOR bez otázek. Nicholas Wood v New York Times to představil jako naprostou pravdu. Podobný tón byl rychle vyzdvižen dalšími médii.

Možná byl Abazovic skutečně ozbrojen. Mnoho lidí v Bosně má stále zbraně, nedůvěřující předepsanému míru a svým sousedům jiné národnosti. Jenomže příběh EUFOR silně zapáchá. „Žena“ a „chlapec“ mohli být „znehybněni“ jedinou ranou jen v případě, že by měli mizerné krytí/slabou ochranu a pokud je to pravda, tak jak by mohli tedy mít čas vystřelit několik zásobníků munice z AK-47 na útočníky, a mezitím ani jeden netrefit vůbec nic?

Na příběhu EUFOR může být pravda, že Abazovic a jeho žena oba hloupě a špatně stříleli, v tom případě jejich sundání bylo malou, nebo žádnou „odvahou“.

Trhliny v pravdě

Ironiicky právě zpráva NATO-financovaného ISN uvádí, že Abazovic nebyl hledán ICTY, ale místním soudem muslimsko-chorvatské federace, a že EUFOR místní správu neinformoval a naopak tak učinil až po střelbě. To je v přímém rozporu s tvrzením EUFOR, že zavolali místní policii těsně předtím, než se dostali do palby.

Další otázky zůstávají otevřené. Proč vůbec byly vůbec použity útočné jednotky? Doposud byla okupační vojska zapojena jen do zatýkání jednotlivců hledaných haagským tribunálem. Nebyl Abazovic záležitostí místní policie?

Mnoho zpráv uvádí, že obvinění proti Abazovicovi je už z roku 2001 a naznačuje, že místní policie jej odmítala zatknout. Je docela dobře možné, že úřady Republiky Srbské možná ignorovaly zatykač vydaný jejím federálním protipólem (zvláště v takto politickém případu obvinění z „válečných zločinů“), ale toto by byl spor justiční, k řešení pro nověcentralizované policejní složky – tedy nikoliv něco, co měl řešit ranní nájezd EUFOR.

V neposlední řadě proč právě teď? Proč ráno před pravoslavným Štědrým dnem?

Příklad brutality

Média hlavního proudu nevznesla žádnou z těchto otázek. Pro ně je Abazovic jasně vinen – řekl to EUFOR! Dragomir tedy nebyl „obviněný z válečných zločinů“, byl to „obviněný válečný zločinec“ a jeho „manželka válečného zločince“ dostala co proto. Syn je zmiňován jen mimochodem, ačkoliv EUFOR v prohlášení podotknul, že on na ně také střílel. Veřejnost by možná mohla mít potíže s představou 11letého jako nelítostného zabijáka – ale navíc opět, byl to Srb. A o těch už bylo vytvořeno až dost propagandistických představ.

To neznamená, že by Dragomir, Rada, nebo Dragoljub byli čistí jako sníh. To je málokdo – pokud vůbec někdo takový existuje. V každém případě není žádný způsob jak to zjistit. Nikdo si ale nezaslouží být přepaden v jeho domově, ať už o dovolené, nebo ne, a být „znehybněn“ z rozmaru nějakého okupačního důstojníka, a následně být pošpiňován a pomlouván ve světovém tisku jako kriminálník, zatímco je bezbranný a v kómatu – nebo mrtev.

V dubnu 2004 vpadla další jednotka „mírotvůrců“ do domu pravoslavného otce JeremijiStarovlaha, a udeřila/pažbami zranila kněze i jeho ženu Viktorku a jejího synaAleksandra, při „hledání válečných zločinců“. Když SFOR následně čelil protestům srbské pravoslavné církve pro brutální zacházení s duchovenstvem, nabídl „vysvětlení“ pro zranění: „byla zaviněna (zranění) nárazem granátu použitého k vynucení vstupu do jejich domu“. Tisk přijel tuto zjevně falešnou omluvu, poslušně odmítl církevní protesty, a úplně incident pohřbil. Dodnes se rodině nedostalo ani omluvy, natož nějakého odškodnění.

Při několika jiných příležitostech byli bosenští Srbové podezřelí z válečných zločinů (nikoliv „obvinění váleční zločinci“!) a jejich příbuzní zabiti imperiálními údernými jednotkami („stormtroopers“) – vždy v „sebeobraně“ nebo „když se pokoušeli uniknout“, samozřejmě. Bosenští „ochránci míru“ dokonce vpadli do domu, ve kterém před několika hodinami zemřela matka Ratko Mladiče doufajíc, že využijí její smrti k dopadení bývalého válečného velitele bosenských Srbů. Imperiální tisk opakovaně kryje tato týrání tím, že představuje oběti „mírových dozorčích“ jako zločince s jejich předpokládanou vinou, ačkoliv nikdy neměli žádný soudní proces.

Tragédie podobné té v Rogatici a jejich mediální „pokrytí“ se pravděpodobně budou stávat znovu, a to tak dlouho, dokud budou ozbrojené síly pod NATO, EU, nebo pod velením někoho jiného pokračovat v rozšiřování „demokracie“ a „právních norem“ v Bosně a jinde způsoby, ze kterých který by ve svých vlastních zemích tak lehce nevyvázly.

Nebo vyvázly?

Messin, 16.1.2006 ZDROJ