Článek z listopadu 2005 ve Washington Post líčí podivuhodné úspěchy Bosny jako příklad toho, jak „aktivní a trvalý mezinárodní zásah musí zachraňovat neúspěšný stát.“ Post ještě použil obvyklou formulaci „krvavá občanská válka, která zabila více než 200.000 lidí.“ Ovšem právě týden před tímto článkem média hlavního proudu konečně potvrdilaže celkové množství mrtvých bosenské války bylo více než o polovinu menší, než je uvedené číslo, a zcela určitě nebylo 250.000 a více, což bylo uváděno celé roky jako oficiální pravda. (další link na Reuters s novým číslem například zde)

Skutečná pravda je to, že přibližné množství lidí zabitých v bosenské válce bylo stanoveno až nyní. Podle dvou demografů (Ewa Tabeau a Jacub Bijak), které nepověřil nikdo jiný, než samotný haagský tribunál, je to 102.622. Jejich zpráva s tímto číslem byla dokončena už na podzim 2003, ale její zveřejnění bylo potlačeno ICTY.

Když zpráva nakonec spatřila světlo světa díky norským novinám v listopadu 2004, tak se média hlavního proudu urychleně pokusila zvrátit její dopad. Ten samý zpravodajReuters, který byl později nucen informovat anglicky mluvící svět o skutečném počtu mrtvých v Bosně, se tenkrát snažil ty samé zprávy od bosenského výzkumníka MirsadaTokacy a dvou demografů (Tabeau a Bijak) označovat za „pověsti na srbskýchweblozích.“

Sarajevský výzkumník a bosenský Muslim Mirsad Tokaca potom sliboval konečné číslo 150.000 (ačkoliv měl jen 80.000, či tak nějak potvrzených jmen) Dnes jich má 93.000. Kam zmizelo těch 60.000 lidí? Nikdy neexistovali. Stejně jako těch dalších 100.000 nikdy neexistovalo, kromě představivosti propagandistů.

Vyrábění mýtu

Není pochyb, že bosenská válka byla odporná. Počet obětí 100.000 je stále značný pro zemi, kde žije pouze 4,5 milionu lidí (podle sčítání lidu v roce 1991). Proč by potom měla přesná čísla vadit? Protože „hra s čísly“ byla naprostým základem toho, jak byla od samého začátku válka vnímána.

Téměř od začátku prohlašovala samo-prohlášená vláda v Sarajevu (řízená Muslimy), že konflikt byl srbskou agresivní válkou se záměrem genocidy. Smyslem těchto prohlášení bylo zajistit vojenskou intervenci ve prospěch sarajevského režimu, která by se podobala té, co vedla Američany vedená koalice ve prospěch kuvajtské monarchie v roce 1991. Přesně ty samé PR agentury, které byly zapojené do výroby příběhů o krutostech v Kuvajtu, byly zapleteny s bosenskou „vládou“, stejně jako s vládami ve Slovinsku, Chorvatsku a s kosovskými Albánci. Úřady v Záhřebu a Sarajevu, které byly vycvičeny jejich najatými zasvěcenci, zaplavily noviny a televize příběhy o znásilňování, vraždách, koncentračních táborech a genocidě.

Falešné zprávy o „táborech smrti“ v Bosně

Prvním v řetězci podvodů byl příběh o „koncentračních táborech“ ze srpna 1992, který vytvořil britský televizní štáb (ITN) při filmování uprchlického tábora na bosensko-srbském území zevnitř drátem oplocené kůlny na nářadí. Těžce editované a pozměněné video navodilo představy tábora smrti z éry nacistů. Britské noviny přinesly fotku doprovázenou titulky jako „Belsen 92.“ Když tenhle podvod odhalil malý marxistický časopis, ITN ho zažalovala. Verdikt soudu byl, že přestože záznam ITN nebyl zcela správný, tak to bylo (odhalení podvodu) pošpiňující a vyvolalo to dojem úmyslné zlé vůle. Jinými slovy, úmyslně inscenované fotografie a video nejsou lžemi, pokud je srdce zpravodajů na správném místě – vyvolání humanitární intervence.

Falešná zpráva o „koncentračním táboře“ byla použita k „prodání“ bosenského příběhu americkým židovským organizacím, které vydláždilo cestu k přirovnání Srbů k nacistům, a k vylíčení bosenské války jako „genocidní.“ Číslo „250.000“ potom dodalo prohlášením o genocidě patřičnou důvěryhodnost.

Toto číslo je absurdní už na první pohled. Zpočátku mělo představovat pouze bosensko-muslimské mrtvé (většina médií bohužel zaměňovala „Muslimy“ a „Bosňany“, a pokračuje v tom dodnes). Toto zůstalo neměnné od roku 1993, i když následující dva roky byly těžké boje. Toto číslo nemá naprosto žádný reálný základ v dokumentech, nebo statistikách. Jinými slovy, číslo 250.000 je naprosto libovolné a vymyšlené/fiktivní. Přesto bylo neustále používáno až do současnosti. Teprve minulý rok začala používat číslo 200.000 – ačkoli i toto číslo je navýšené o 100 procent oproti skutečným číslům, které demonstrovali Tabeau a Bijak a s nechutí potvrdil Tokaca.

Srebrenický triumf

V tomto bodě vytáhli zastánci „Bosňanů“ a imperiálních intervencí v oblasti kartuSrebrenica. Po příbězích o táborech, masovém znásilňování a genocidě, kdy se otupilo i to malé vnímání obecenstva na Západě, se média chytila Srebrenice, jako jistého důkazu o „genocidě“ v akci.

A opět, množství mrtvých ze Srebrenice (obvykle kolem 7.000) má stejně libovolnou hodnotu jako počet 250.000. Případ, kdy jedna ze soupeřících stran nebere zajatce, nebo sumárně popraví ty, které vzala, je jistě ohavný a nepochybně neslučitelný s Ženevskými konvencemi. Nepředstavuje však zločin proti lidskosti, mnohem méně genocidu. Přesto, pokud někdo poukáže na tento důležitý rozdíl je pranýřován jako „popírač holokaustu“.

Řeč skutečných čísel

Skutečný význam zprávy dvojice Tabeau-Bijak je nejen ve snížení podvrženého „odhadu“ zabitých co do velikosti, ale také v tom, že její existence napadá pečlivě vypracovaný výmysl vystavěný na propagandistických číslech. Zatímco například Tokaca tvrdí, že muslimské oběti zahrnují 70 procent z celkového počtu zabitých, skutečná čísla ukazují, že nemá pravdu. Muslimští a chorvatští civilisté vzatí dohromady činí 69.5 procent – ale ti byli produktem tří konfliktů: Muslimů a Chorvatů proti Srbům, Muslimů a Chorvatů proti sobě navzájem, a dále Muslimů proti jiným Muslimům v severozápadní Bosně. Dokonce i bez téhle úvahy, když se to srovnáme s výsledky sčítání lidu v roce 1991, se stává zřejmým, že civilní úmrtí ve válce byla zhruba přiměřená/úměrná napříč etnickým rozdělením.

Na vojenské straně jsou muslimské ztráty nepoměrně větší (28.000, celkem 56 procent) – ale opět, toto lze vysvětlit skutečností, že sarajevský režim bojoval proti všem, a často obětoval svoje jednotky v marných útocích na opevněné obránce.

Z těchto faktů vyplývá obraz bosenské války jako vnitřní konflikt, krvavý a surový, ale stěží jako vnější agrese, nebo genocida.

Dědictví lží

Zfalšované fotografie „táborů smrti“, příběhy o znásilňovacích táborech, „genocida“ veSrebrenici, a fiktivní počet obětí 250.000 – to všechno sloužilo propagandě, která byla navržena k podnícení západní vojenské intervence v Bosně. Tuto propagandu společně vytvářel režim v Sarajevu, PR firmy, speciální zájmové skupiny na Západě a tvůrci imperiální politiky ve Washingtonu a jinde, kteří viděli v Bosně příležitost obnovitamerický vliv v Evropě bezprostředně po ukončení studené války.

Tří-frakční občanská válka přes svou existenci nenabídla žádnou možnost využití jednoduché hry na city a jasného boje dobra se zlem, který by se hodil pro „laskavého hegemona“ a jeho mediální obecenstvo. Jejich zapojení požadovalo tragédii, oběť a viníka, Jedině tak mohlo impérium zahrát ve scénáři roli spravedlivého rytíře v zářivé zbroji. Za tímto účelem byl vyroben z kousků fakt příběh o „genocidě v Bosně“ (a později v Kosovu), který souvisel se skutečností jen velmi mlhavě.

Jak tyto lži přijala západní veřejnost, nám demonstruje fakt, že dokonce i Washington Post dnes může použít tohle číslo, o kterém jeho editoři vědí, že je falešné, aniž by se někdo o to staral. U Bosny se předpokládá, že příběh o úspěšném úsilí o vytvoření nového státu bude cestou, jak zakrýt ubohý neúspěch okupace Iráku a poskytnout krycí příběh pro „vytrvání až do konce.“ Tenhle způsob propagandy získává lidi ke každodennímu zabíjení v píscích Mezopotámie. A tak zatímco je každý mrtvý a zraněný Američan pečlivě počítán, tak desítky tisíc Iráčanů „osvobozených“ z tohoto světa impériem si nezaslouží ani zmínku. Za to můžou poděkovat také těmto domnělým Bosňanům, kteří pomohli vytvořit ze začátku 21.století éru „humanitárního zásahu.“

Překlad Messin, 19.1.2006 ZDROJ