Zoufalý tlak – Impérium zkouší zastrašit Srbsko

(Nebojsa Malic – Antiwar.com)

Minulý týden se zástupci kontaktní skupiny v New Yorku setkali s hlavním vyjednavačem OSN ohledně Kosova a souhlasili s tím, že rozhovory ohledně statusu okupované srbské provincie byly zastaveny. Skupina – samozvaná komise těch, kterým se už před stoletím říkalo velmoci – pověřila Martti Ahtisaariho narýsovat návrh pro řešení statusu provincie. Politický a mediální konsensus ve Washingtonu, Paříži, Londýně a Římě je takový, aby se Kosovo stalo samostatným státem, řízeným jeho etnickým albánským obyvatelstvem, s nějakou formou cizí přítomnosti. Moskva je nicméně proti, stejně jako Bělehrad.

Ahtisaari – poslíček NATO během agrese v roce 1999, po které se stal členem silně pro-albánské intervenční a zásah podněcující International Crisis Group – pokračoval ve svých neobhajitelných prohlášeních o srbské kolektivní vině tvrzením, že Bělehrad byl „zvláště neústupný/tvrdohlavý“ ohledně vzdání se 15 procent svého území. AgenturaReuters, která toto prohlášení brala jako evangelium, dodatečně informovala:

„Kontaktní skupina řekla, že rozhodnutí by mohlo padnout letos, vědoma si rostoucí albánské netrpělivosti a rizika nového násilí. Jakoby pro potvrzení tohoto, zničil během noci výbuch vůz kosovského ministra vnitra.“

Nárůst teroristických útoků albánských militantů v okupované provincii se podle očekávání setkal se zdí mlčení OSN a okupantů NATO. Poslední kosovský místokrál – Němec Joachim Ruecker – v postatě pohrozil nemnoha zůstávajícím Srbům, když řekl, že UNMIK by „rezolutně předešel srbským záměrům odtrhnout severní část“ provincie. Územní integrita Kosova, řekl Ruecker, je posvátná – míníc tím, že ta srbská nikoli.

Tento týden navštívil Bělehrad americký vyslanec s mnoha hrozbami, požadavky a opětným napomínáním ohledně spolupráce s haagskou inkvizicí a dopadení generála Mladiče. Média hlavního proudu mezitím znovu objevila srbofóbní hysterii 90.let, obviňujíc Bělehrad z „manipulace bosenskými Srby“ a „oživování politiky z Miloševičovyéry.“ Všechen použitelný hněv proti Bělehradu je nyní uplatňován se záměrem donutit Srbsko souhlasit s něčím, co by nemohl přijmout žádný národ mající sebeúctu. Chovánísrbských vůdců od doby puče, který v říjnu 2000 vedl k sesazení Miloševiče, přesvědčil úředníky ve Washingtonu a hlavních městech Evropy, že Srbsko už žádnou sebeúctu nemá. Nyní ke své zlosti zjišťují, že tento dojem možná nebyl úplně správný.

Falešná představa síly

Americké ministerstvo zahraničních věcí poslalo tento týden do Bělehradu náměstka ministra Daniela Frieda za účelem tlaku na bělehradské činitele, aby našli a zatkli RatkaMladiče, bývalého velitele armády bosenských Srbů, hledaného ICTY kvůli obviněním z genocidy. Premiér Vojislav Koštunica mu řekl, že zatímco Bělehrad je horlivý při „plnění mezinárodních závazků“, vládní pozice ohledně Kosova je pevná: „Je nutno respektovat mezinárodní právo, zvláště princip svrchovanosti a územní integrity“ zemí.

Fried přesto odpověděl, že Washington žádá rychlé rozhodnutí záležitosti Kosova. „Zatím jsem neslyšel žádný argument, který by napomáhal odkladům“, řekl zpravodajům. Možná proto, že nechtěl poslouchat, stejně jako žádný jiný západní „diplomat“, který přijel v poslední dekádě do Bělehradu. Existuje spousta logických argumentů proti kosovské nezávislosti a ještě více proti rozhodnutí o statusu okupované provincie v tomto specifickém okamžiku. Jediným důvodem spěchu Washingtonu jeBushova zoufalá touha nalézt vítězství v zahraniční politice.

Jeden argument, který se „demokratičtí“ činitelé v Bělehradě pokouší použít proti kosovské nezávislosti ve skutečnosti neobstál; je to tvrzení, že udělení nezávislosti byl zaručilo vítězství Srbské radikální strany (vykreslované jako ztělesnění ďábla) a které by „ohrozilo demokracii“ v Srbsku. Daniel Serwer – šéf balkánského programu při vládou placeném U.S. Institute of Peace in Washington a další vyhlášený advokát albánské nezávislosti, odmítl takové řeči v úvodníku ekvivalentním galskému pokrčení ramen. Píšíc pro škodlivou propagandu skupiny IWPR, sdělil Serwer minulý týden, že posílení radikálů by byl pro bojovníky za kosovskou nezávislost požehnáním:

„Pro mezinárodní společenství by bylo daleko snadnější urovnat kosovský problém, pokud by byli radikálové u moci. Nikdo by potom nemohl očekávat, že kosovští Albánci zůstanou ve společném státě se Srbskem. Nechat připsat vinu za prohru Kosova radikálům, by bylo pro srbskou demokracii rozhodně lepší, než tuto zodpovědnost hodit na demokratičtější síly.“

Těmito myslel G17Plus, liberální demokraty a ex-komunisty, nyní fanaticky loajální impériu a ideologii „modernosti.“ Považujíc je za budoucnost Srbska, Serwer uzavírá: „Srbové budou odmítat ztrátu Kosova, ale to není zásadní národní zájem a oni se z toho dostanou.“

Jenomže Kosovo je zásadním národním zájmem, a to je mnohem více než jen 15 procent území, nebo mezinárodní právo, či etnické čistky. Je tam kultura, tradice a duch – věci, které nemají pro pana Serwera význam, a proto to nepředpokládá ani u nikoho jiného; nebo ještě hůře, odmítá všechny, pro něž tyto věci význam mají. Srbská vazba ke Kosovu byla naposledy opakována – bohužel – nesrozumitelným ministrem zahraničíVukem Draškovičem, který řekl Kosovo Albanian daily, že oddělení okupované provincie by vyústilo v nové násilí (AP). Zatímco tím pravděpodobně myslel, že vítězství albánských expanzionistů by mohlo vyprovokovat jejich další agresi (Makedonie, Preševské údolí, Černá Hora atd.), jeho poznámky byly interpretovány jako že by Srbsko mohlo zahájit novou válku pro „znovudobytí“ Kosova.

Znovuobjevená srbofóbie

Zdá se, že západní média jako součást kampaně tlaku na Bělehrad ohledně vzdání se Kosova vzkřísila srbofóbní jazyk 90.let. „Analýza“ agentury Reuters k očekávaným volbám 1.října dostává všechno přesně zpět a libuje si v nejomezenějších šablonách války. Používajíc anonymní „diplomaty“ a pro-imperiální „analytiky“ (takové jako jeSenad Slatina – předtím ICG), Reuters tvrdí, že „bosenští Srbové mluví ve volební kampani o odtržení, protože je Srbsko používá jako páku,“ dále, podle Slatiny – citovaného souhlasně Reuters – to je bosensko-srbská rétorika o referendu, která vytváří „vážnou politickou krizi.“

Associated Press (AP) následuje ve stejném duchu prohlášením, že válka v letech 1992-95 začala kvůli „srbské naději“ na odtržení, a že tyto naděje byly živeny rozdělením vDaytonu.

To všechno je hora nesmyslů. Byl to muslimský vůdce Alija Izetbegovič, který zničil křehkou demokratickou shodu v Bosně jednostranným vyhlášením nezávislosti přes srbský odpor. Jsou to bosenští Muslimové „Bosňáci“ – jak se sebevědomě označují – jejichž naděje na centralizovanou, Muslimy ovládanou Bosnu, byla minulých 11 roků živena díky „reformám“ implementovaným v rozporu se smlouvou z Daytonumezinárodními absolutními vládci Bosny. A jsou to muslimští „vlastenci,“ vedení bývalýmIzetbegovičovým starým kamarádem Harisem Silajdzicem, volající po zrušení Republiky srbské a centralizaci Bosny pod „vládou občanů“ (samozřejmě ovládanou prostou většinou Muslimů), kteří pářou to, co za posledních deset let přinesl malý mír mezi etnickými komunitami.

Nicméně je to ještě horší. Nacházejíc horlivé spolupracovníky mezi srbskými jakobínskými „reformátory,“ prohlásila agentura AP, že Srbsko ohledně Kosova „oživuje politickou rétoriku Slobodana Miloševiče.“ Značně citujíc Čedomira „Cheda“ Jovanoviče, šéfa liberálně demokratické strany, hlavního jakobína země, agentura naznačuje, že srbští vůdci hrozí násilím v Kosovu. Ve skutečnosti to byl vůdce radikální strany, který vyzval vládu k hájení hranic země a to v případě potřeby i se zbraní v ruce – i to ilustruje slabost srbských ozbrojených sil po pěti letech „demokratické reformy.“

Zrovna v tom okamžiku přitom rozhlasová stanice Hlas Ameriky klidně ohlásí, že premiér Albánie Sali Berisha tlačí na samostatnost Kosova, bez jakýchkoliv obvinění týkajících se „velké Albánie,“ nebo odsouzení tak hloupého vměšování do vnitřních záležitostí souseda.

Skutečná nekompromisnost

Selhání impéria na Balkáně bylo do značné míry výsledkem mylných předpokladů. Ti, co rozhodují ve Washingtonu a evropských metropolích nejprve sami sebe přesvědčili, že konflikt mezi jugoslávskými etnickými skupinami byl chybou Srbska a vinu hodili na osobu Slobodana Miloševiče. Vytvořili mýtického, mediálního Miloševiče, hrnoucí na něj západní archetyp darebáka a použili ho k uvalení sankcí na Srbsko, hrozbám a nakonec k bombardování.

Miloševičovi političtí nepřátelé, kteří jej nahradili – za velkorysé finanční, plánovací a školící pomoci impéria – v převratu října 2000 sami sebe přesvědčili, že Srbové nesou za jugoslávské války kolektivní vinu. Po dobu několika rozhodujících let ustoupili každému imperiálnímu požadavku, opouštějíc každý principiální argument a zabývali se něčím, co nelze označit jinak, nežli nevyžádané/dobrovolné plazení. To přesvědčilo impérium, že Srbsko je slabé, úplně bez sebejistoty a náchylné být komandováno jakoukoliv cestou. Přesvědčení Davida Serwera o srbských národních zájmech jenom ukazuje tento druh mylného předpokladu. Pochopitelně, jakmile ponížení překročila jistou mez a vedení v Bělehradě nově objevilo svou páteř – i jen jakkoliv malý kousek – impérium zařvalo, že to je neodpustitelná nekompromisnost. V jakékoliv „normální“ zemi by to, co děláVojislav Koštunica a Boris Tadič bylo považováno za značně nedostatečné tomu, co by mělo být učiněno pro obranu něčího území, práv a důstojnosti. Pokud si impérium zvyklo se Srbskem pohrávat a kopat do něj jak se mu zlíbí, je nyní v rozpacích co dělat, když Srbsko už odmítá dále poslouchat. Jeho prvním impulsem, demonstrovaným diplomatickým a propagandistickým útokem, je pokračující kopání.

Přesto se Srbsko nějakým způsobem zatím pořád drží.

Překlad Messin, 4.10. 2006 ZDROJ