Rozhodnutí Radovana Karadžiče nevzdát se je pouze strategické. Pokud by se vzdal, byl by odsouzen za nejzávažnější krutosti a Republika srbská (RS) v BaH by zmizela. Toto řekl v rozhovoru pro srbský list Glas javnosti Luka Karadžič, bratr bývalého prezidenta RS, obžalovaného haagským tribunálem.

 

Glas javnosti: Váš bratr byl obviněn z genocidy, porušování válečných konvencí, vyhánění na rasovém a náboženském základě a z násilného přesídlování.

 

Luka Karadžič: Ti, kdo podali tuto žalobu vědí, že žádný z těchto bodů obžaloby není pravdivý, nebo založen na právním základě. Je to obvinění, které bylo koncipováno dříve, než vypukla válka v Bosně a Hercegovině (BaH). Víme, kdo naplánoval válku a způsobil konflikt mezi národy bývalé Jugoslávie.

 

Ti, co projektovali válku, předem plánovali obvinit Srby z nejstrašnějších zvěrstev. Zatímco haagský tribunál obžaloval mého bratra a spoustu dalších Srbů, pominul zločiny NATO, Spojených států a dalších kteří bombardovali Srby v BaH, pominul chorvatské vyhánění Srbů a ostřelování kolon uprchlíků, pominul zločiny muslimských a islámských extremistů. Srbové vedli válku proti ozbrojeným silám a těm, kteří byli ozbrojeni a napadali Srby na srbském území. Válka nebyla vedena proti civilistům, ani chorvatským, ani muslimským. Můj bratr se zjevně hlavně provinil tím, že předcházel nové genocidě proti Srbům. Možná ho obviňují, protože poprvé Srbové bojovali ve válce, ve které se nestříleli po sobě navzájem, ve které Srbové neprolévali krev Srbů.

 

Glas javnosti: Existuje nějaké nařízení/příkaz, dokazující, že se Karadžič dopustil některého z činů, ze kterých je obviněn?

 

Luka Karadžič: Je to zarážející. Neexistuje jediný písemný příkaz, žádný svědek mezi Srby, nikdo v armádě Republiky srbské, dokonce ani mezi těmi, co se později spojili s Biljanou Plavšičovou, který by mohl říci, nebo svědčit o takovém příkazu, nejenom od mého bratra, ale i kohokoliv z nejvyšších činitelů Republiky srbské, jak z civilní, tak z vojenské oblasti. Za to ručím svým životem. Pokud někdo může dosvědčit něco jiného, nebo prezentovat důvěryhodný dokument, ať to udělá.

 

Glas javnosti: Obvinění hovoří jinak.

 

Luka Karadžič: Tribunál čeká jen na Radovana a Ratka Mladiče. Byli odsouzeni už před začátkem svých soudů za genocidu a žádný právník, či dokument nemohl prokázat, že to genocida nebyla, a že genocidu nepřikázali, je to jen kvůli zrušení Republiky srbské.

 

Glas javnosti: Spojené státy nabídly 5 milionů dolarů a BaH federace 4 miliony KM (Konvertabilní marka) za informace o Radovanovi.

 

Luka Karadžič: Jsou mimo. To je pro Radovana drobnost. Kdo by ty peníze vzal a utratil? Pochybuji o komkoliv. Viděl někdo v těch filmech o nájemných vrazích, že ty peníze někdo dostal? Jsou to kovbojové; nabízejí peníze. Který Srb by utratil ty peníze a utratil je se svou rodinou poté, co by udal Radovana a Ratka Mladiče, kteří bojovali pouze za srbský stát, srbské lidi a jejich děti, a já vás ujišťuji, za všechny lidi z dobrými úmysly, kteří žili a stále žijí v BaH, v územích pod kontrolou srbských sil a součástí Republiky srbské?

Haagský tribunál zabavil v letech 1997 a 1998 z Republiky srbské přes 300 dokumentů, jenom aby našel něco, co by se dalo použít k obvinění Radovana. Byl jsem tam asi sedm nebo osmkrát, když přišli. Vyšetřovatelé pracovali velmi profesionálně, uctivě a odborně. Kdo ví, co se těmi dokumenty stalo. Nikdo o nich nikdy nehovořil. Neexistuje žádný dokument, žádné prohlášení, přestože měli k dispozici video i zvuková prohlášení a protokoly s podpisy. Dostali každý příkaz, každé rozhodnutí, co učinil Radovan i republikové shromáždění. Není tam jediný dokument, který by mohl vznést špetku podezření, že bylo učiněno něco nezákonného, nebo nečestného, v rozporu s mezinárodními konvencemi, mezinárodním právem a mezinárodním válečným právem.

 

Glas javnosti: Celá rodina Karadžičových je kvůli Radovanovi stále střežena.

 

Luka Karadžič: Čtyři z nás bratrů a sestra. Stalo se to pro nás běžným a docela nudným.

 

Glas javnosti: Co hledají?

 

Luka Karadžič: Nemám ponětí. Když prohledávají dům, ptáme se jich, co hledají a oni nedají žádnou odpověď. Když naposled byli u mě v domě v Niksici, bylo tam více než 20 ozbrojených lidí a doma byla jenom moje žena. Představte si, že někdo zvoní na váš zvonek a klepe na bránu. Nevyrazili dveře, ale obklíčili náš dům, jako by uvnitř byli teroristé, těžcí kriminálníci, nebo překupníci drog. To by vyděsilo každého normálního muže, nebo ženu.

 

Glas javnosti: Počítáte ty prohlídky?

 

Luka Karadžič: To bylo podruhé, co prohledali dům, když byla sama; jednou jsem tam byl já také. Moje Milica, věrná láska, se mě pokusila kontaktovat, ale oni hovor přerušili. Slyšel jsem jí říkat „co je za problém? To je můj telefon a můj muž. Musím uvědomit manžela.“

 

Glas javnosti: Nemůžete cestovat do zahraničí?

 

Luka Karadžič: Spojené státy mi už dávno zakázaly vstup, což mě sotva rozrušilo; neměl jsem žádné plány cestovat do Spojených států, takže jim děkuji. Stejné je to s EU. Právě před třemi týdny, a já jim děkuji také; nebudu cestovat do Evropské unie. Nepotřebuji je. Jsem také vyloučen z přepravy přes EU. To znamená, že nemůžeme cestovat do Ruska a na Ukrajinu autem, nebo vlakem. Jedině letadlem, protože oni nemůžou zastavit letadlo. Děkuji jim, protože nemám v úmyslu cestovat, obzvláště jestli je to ta Evropa, která nám vezme Kosovo, vytrhne naše srdce. Netoužím jet do Evropy.

 

Glas javnosti: Tady máte problémy také.

 

Luka Karadžič: Jsme zvyklí, že jsme sledováni. Ale já se cítím bezstarostně stejně tady, jako tam. Vím, že mě poslouchají, ale mě neznepokojuje, kdo je za mnou. Vím co vím a co nevím, a nikdo nemůže zjistit věci, které nevím.

 

Glas javnosti: Kdy jste naposledy viděl Radovana?

 

Luka Karadžič: Každý se mě na to ptá. Řeknu vám to, a vy si zaznamenejte do telefonu, že to bylo v roce 1998. Neptejte se mě znovu. Každý se mě ptá opakovaně a já říkám každému to samé. Pamatuji se, že jsem to řekl mnoha novinářům a přesto se mě ptají znovu a znovu.

 

Glas javnosti: Věděl jste tehdy, že to bylo naposled?

 

Luka Karadžič: Přišla k moci Biljana Plavšičová a Dodik. Obrovsky zvítězila ve volbách v roce 1996. Poté, po dohodě s její blízkou přítelkyní Madeleine Albrightovou – která jí potom poslala k haagskému tribunálu – přerušila spolupráci se stranou SDS (Srbská demokratická strana) a potom začala hanobit stranu, Radovanova i srbské vůdce. Myslela si, že spolupráce s Američany bude odměňující obchod. Neviděla, jak dopadli mnozí před ní. Urážela všechno to, pro co jí v minulosti mnozí nazývali srbskou císařovnou. Spustila kampaň na zatčení Radovana, jak jí přesvědčovala Albrightová a její personální šéf – nešťastník Price – Srb s americkým občanstvím, a potom přišel Dodik. To je důvod, proč Radovan odešel do kompletní izolace a anonymity a nikdo neví, kde je.

 

Glas javnosti: Učinil další opatření?

 

Luka Karadžič: V roce 1996 změnil z bezpečnostních důvodů složení své ochranky. Od roku 1990 nebyli nikdy v jeho ochrance kulturisti, bodyguardi či ostří hoši. Byli to profesionálové, členové zvláštních sil ministerstva vnitra BaH. Když se BaH dělila, stali se součástí Srbské republiky. Udělal to kvůli jejich bezpečí.

 

Glas javnosti: Paddy Ashdown říkal, že Legija (Milorad Ulemek) byl členem ochranky Radovana.

 

Luka Karadžič: Nikdy. Je to nesmysl a jedině někdo stupidní může tvrdit, že Legija uprchnul ze Srbska a našel po vraždě Djindiče u Radovana útočiště.  To je prostě tak směšné a absurdní, že to ani nemělo cenu popírat.

 

Glas javnosti: Co Karadžičovi garantoval Holbrooke?

 

Luka Karadžič: Holbrooke garantoval, že obvinění bude staženo, když Radovan úplně odejde z politiky a veřejného života. Oni mají tuhle instituci stahování obvinění a my jsme měli naději, nejenom protože to řekl Holbrooke, ale protože máme všechny argumenty a protože tribunál má dokumenty, které podporují Karadžičovu nevinu. Bohužel, je zajímá pouze odsouzení Radovana a Mladiče.

 

Glas javnosti: Zdá se vám o vašem bratrovi?

 

Luka Karadžič: Mnohokrát. My jsme si byli velmi blízcí. Já jsem druhé z pěti dětí našeho otce Vuka a matky Johanky. Radovan se narodil v roce 1945. Náš otec byl ve vězení po dobu čtyř let a 10 měsíců, protože byl Četnik (srbský nacionalista ve 2.světové válce). Vrátil se domů v roce 1950 a já jsem se narodil v roce 1951. Myslím, že jsme měli štěstí, že náš otec byl Četnik. Kdyby byl v partizánských jednotkách (vedených Titem), byl by určitě poslán na ostrov Goli Otok (kam byli posíláni političtí vězni po 2.světové válce), nepřežil by a já bych se nenarodil. Byl to muž slova, měl autoritu a nemohli jste udělat něco, co by bylo proti jeho svědomí.

 

Glas javnosti: Jaký byl nejbolestnější okamžik ve vašem životě?

 

Luka Karadžič: Když zemřela matka a Radovan nemohl přijít,  aby jako její prvorozený mohl přednést poslední řeč a jménem nás všech jí dát poslední sbohem, jako to udělal, když v roce 1987 zemřel otec.

 

Glas javnosti: Měl by se Radovan vzdát?

 

Luka Karadžič: Někdo napíše co se stalo, to vytvoří historii. Není si na co stěžovat, není třeba kázat. Všechno co bylo uděláno, bylo uděláno v zájmu Srbů. Radovanovo rozhodnutí nevzdát se je strategické. Pokud by se vzdal, bude usvědčen z nejstrašnějších zločinů a Republika srbská zmizí.

 

Překlad Mesin, 23.8.2007  ZDROJ