Nebojsa Malic, Antiwar.com

Budoucí historici, kteří budou studovat pokles a pád amerického impéria, se pravděpodobně soustředí na Bushovo katastrofální dobrodružství v Iráku. Jakkoli byl Irák mimo jakoukoli pochybnost významným faktorem vyčerpání síly impéria, není pravděpodobně konfliktem, který zničil jeho autoritu. Protože je to právě autorita, která značí rozdíl mezi státem a pouličním gangem kriminálníků (tj. vnímání legitimity při použití síly obyvatelstvem, proti kterému je používána), bude pro impérium mnohem tvrdší získat jí zpět.

Před Irákem to bylo Kosovo – další „vybraná válka“, útočná válka proti všemu mezinárodnímu právu, proti všem národním a spojeneckým chartám a smlouvám, vedená za účelem ukázat světu, že USA a jejich vojenská ruka NATO si prosazují právo zaútočit na kohokoliv, kdekoliv a z jakéhokoliv důvodu. Bylo to zabalené a prodané jako „humanitární“ válka vedená za účelem „předejít genocidě“ a „zastavit etnické čistky.“ Na zasahování civilní infrastruktury nebylo nic humanitárního. Nebyla žádná genocida. A etnické čistky, ke kterým nakonec došlo po zakončení, byly vyhnáním Srbů, Židů a Rómů z „osvobozené“ provincie – stejně jako se i Židé, křesťané, kteří skončili na „špatných“ územích stali „uprchlíky“ s „osvobozeného“ Iráku.

Bezcenné vítězství

Po osmi letech triumfálních lží je lehké zapomenout, jak sama válka dopadla špatně; nejenom, že se Bělehrad nevzdal už po dni, či dvou, ale jeho nepoddajný odpor, trvající téměř 80 dní téměř roztříštil Alianci na její 50.výročí. Pouze po oklamání Bělehradu k akceptování kompromisního příměří (které mělo údajně zahrnovat značnou roli Ruska a návrat srbské policie a pohraničníků do provincie) zvládlo NATO vyhlásit vítězství a předat provincii albánským separatistům. Ztráty jugoslávské armády byly mnohem menší, než se odhadovalo, nejlepší letecká síla na světě zkrachovala na improvizovaných klamných cílech, maskování a atrapách. Válka byla všeobecně považována za neúspěšnou až do října 2000, kdy srbské opoziční strany – s americkým školením, financemi a propagandou – zorganizovaly masové demonstrace a donutily Slobodana Miloševiče odejít z úřadu.

Kosovo se v roce 2004 vrátilo k imperiálnímu programu, následoval albánský pogrom na Srby; demokraté s příchodem prezidentských voleb zdůrazňovali kosovský „úspěch“ oproti selhání v Iráku, které se mezitím stalo očividným. Na jaře 2005 přijal Bushův režim jejich linii a vydal se na cestu vyřešení „konečného stavu“ Kosova tím, že vytvoří nezávislý albánský stát.

Přes dva roky propagandy, vydírání, hrozeb a později falešné diplomacie imperiální snažení selhalo. Návrh kosovské nezávislosti, napsaný bývalým finským prezidentem Martti Ahtisaarim nepřežil rozhodující zkoušku v Radě bezpečnosti OSN. K vedení dalšího jednání byli jmenováni tři noví vyjednavači, aby řídili další jednání mezi vládou v Bělehradě a prozatímním albánský režimem v Prištině. Bush a jeho nejvyšší zahraničněpolitičtí pracovníci, kteří otevřeně a veřejně deklarovali, že nezávislost Kosova je „nevyhnutelná“ a „dohodnutá“ , budou dříve či později v tomto koutě Balkánu vykreslovaní jako neschopní jí zařídit.

Červená čára Moskvy

V pozadí této porážky jsou dvě věci: nečekaně pevný odpor vlády v Bělehradě vůči nezávislosti Kosova a ruská podpora pozici Bělehradu. Spekulace zástupů imperiálních komentátorů, že Rusko pouze hraje a nakonec bude souhlasit, byly rozdrceny začátkem tohoto roku na summitu v Heiligendamm. A tento týden ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ujasnil, kde se Moskva zastavila: „v některých záležitostech existuje pro Rusko tzv. červená čára… tam nemůžeme selhat ve svém vlivu a musíme vydržet ve svém postoji do konce.“ Kosovo označil jako jednu z nich.

Impérium nyní čelí obtížné situaci. Nové kosovské rozhovory začaly hladce, ale nikdo opravdu nevěří, že by k něčemu vedly. Moskva nechce zradit Bělehrad a ten nepřijme oddělení Kosova. Albánci, mající slíbenou nezávislost Washingtonem, odmítají vyjednávat úplně a vyhrožují novou válkou, pokud nebudou jejich požadavky splněny.

Jenomže když Albánci ovládaná provizorní vláda oznámila úmysl vyhlásit samostatnost jednostranně, bylo jí jejími západními partnery rychle řečeno aby přestala. Němečtí a švýcarští představitelé už signalizovali, že by jejich jednotky za těchto okolností Kosovo opustily. Pokud jde o všechny ty chvástavé výroky UCK, když tedy údajně mohli vyhrát válku proti Srbsku v roce 1998, nepotřebovali především NATO.

Rozdělená Evropa

Za současného svázání USA v Iráku a Afghánistánu je budoucí nezávislé Kosovo představováno jako protektorát EU se současným místodržícím nahrazeným někým z Bruselu, který by měl stejné pravomoci jako místodržící v Bosně. Jenomže Evropa není vůbec horlivá převzít od Washingtonu tenhle horký brambor a existuje vážná vnitřní opozice vůči podpoře rozhodnutí, které by obcházelo OSN.

Francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner (sám byl v minulosti místodržící Kosovu) žádal jednotu Evropy, pokud jednání selžou: „je to jednota Evropy, která musí být udržena, protože by to mohlo skutečně poškodit evropskou a společnou obrannou politiku, být rozděleni na ty, kteří uznají nezávislost Kosova, a na ty, co nikoliv.“ (Reuters)

Současný místokrál Joachim Ruecker také věří, že jednání ztroskotají, soudě podle toho, co nedávno řekl Reuters. Ruecker, jeden z nejotevřenějších podporovatelů Ahtisaariho plánu zopakoval, že současný stav je neudržitelný, a že EU musí přijít s rezervním plánem, nebo jednáním s frustrovanými a vzteklými Albánci.

Těžko říci, co se děje v politických koridorech Bruselu a dalších hlavních městech Evropy. Jenomže není rok 1999, kdy USA taktak držely Alianci pohromadě během války. Ani rok 1991, kdy bylo nově spojené Německo schopné přinutit partnery protizákonně uznat odtržení Slovinska a Chorvatska výměnou za berlínskou podporu smlouvě z Maastrichtu, která založila EU. Závan německého skepticismu byl znát z nedávné zprávy objednané armádou (Bundeswehr), která líčí situaci v Kosovu jako „nezměnitelně hrozivou“.

Vzdorovité Srbsko

Ještě horší je pro impérium skutečnost, že jeho kosovská politika vedla k dokonce k odcizení i některých bývalých spojenců uvnitř Srbska. Premiér Vojislav Koštunica, vybraný Američany jako opoziční kandidát s největšími šancemi na zvolení, nyní připravuje opozici vstupu Srbska do NATO, jako součást programu jeho strany. Jeden z bývalých vysokých bělehradských vyjednavačů – Leon Kojen, poslal minulý měsíc šokové vlny skrz pozice srbských „demokratických reformátorů“ , když argumentoval, že pokud bude EU dále obhajovat kosovské oddělení, Srbsko by se mělo vyhnout členství v EU také.

Bismarkovo proroctví

Impérium to na Balkáně zpackalo, a to šeredně. Opilé mocí a vírou, že je schopné samo měnit silou realitu, narazilo do pasti vlastní výroby. V roce 1999 bylo Kosovo vytvořeno jako symbol imperiální moci; nyní se stalo symbolem imperiální slabosti. Trváním na nemožném a odmítáním skutečnosti vládci impéria promarnili všechen nárok na autoritu. Impérium může krvácet v píscích Iráku, ale zahyne kvůli nějaké zatraceně pošetilé věci na Balkáně.

Překlad Messin, 7.9.2007 Zdroj